Honzík Nejedlý: Devítiletý chlapec, který odešel 100 metrů za kamarádem a už se nikdy nevrátil

Praha-Podolí, sobotní ráno 17. ledna 1998. Vzduch je překvapivě vlahý na zimní den. Devítiletý Honzík sedí v pyžamu u snídaně a kouká z okna – venku není sníh, jen pošmourné nebe, ale teplo láká ven. Chce jít za kamarádem.

Michal Páv je jeho kamarád ze sousedství, bydlí jen pár kroků odtud. Maminka Ivana chvilku váhá, ale nakonec souhlasí. Honzík popadne svou oblíbenou mikinu – tmavomodrou s šedými rukávy – a k tomu šedé tepláky a modrou péřovou bundu.

Je kolem půl čtvrté odpoledne, když vyběhne z bytu na Podolské ulici v Praze 4. Netuší, že svého Honzíka vidí ve dveřích naposledy.

Honzík běží po chodníku směrem k nedalekému domu kamaráda – má to sotva dvě stovky metrů. Cestou ho zahlédne rodinný známý, dětský lékař z Podolí, který venčí psa. Doktor malého Nejedlého zastaví: „Kam jdeš?“ – ptá se s úsměvem. „Ke kamarádovi,“ odpoví Honza a pokračuje svižně dál.

Chlapec to nemá daleko, asi sto metrů k cíli. Ještě pár kroků… Jenže k příteli nikdy nedorazí. Později vyjde najevo, že Michal Páv a jeho rodiče toho dne nebyli doma, Honzík tedy marně zvonil u prázdného bytu. Co dělal pak? Otočil se zpět k domovu? Šel hledat jiného kamaráda, když měl ještě čas? Nebo ho někdo cestou oslovil?

Faktem zůstává, že doktor je posledním známým svědkem, kdo Honzíka spatřil. Ten lékař později policii vypověděl, že chlapce viděl mířit směrem k podolskému plaveckému stadionu; prý slyšel něco jako „jdu za Pávem“ (kamarádem), ale nerozuměl úplně přesně.

Žádný jiný svědek se už nenašel. Nikdo neslyšel volání o pomoc, nikdo neviděl únos, prostě nic. Jako by se devítiletý kluk vypařil do vzduchu na rušné ulici za bílého dne. Honzík Nejedlý zmizel beze stopy.

Doma zatím ubíhá odpoledne. Maminka Ivana uklízí nádobí, tatínek Marcel možná pročítá noviny. Pět hodin se blíží a venku se rychle šeří. Honzík se občas opozdil, tak jsou zatím klidní. Jenže pátá odbije a Honzík nikde.

Čtvrt na šest – tma už zahalila Podolí – a pořád nic. Strach stoupá s každou minutou. Nakonec berou baterky a vyrážejí sami do ulic – prohledat trasu, kudy syn šel, obejít okolí, zavolat na něj do tmy.

To už je kolem půl šesté, první zoufalé pátrání začíná. Marcel s kamarády prohledávají i skalnaté srázy nad Vltavou – lezou po branických skalách s baterkami, prohlížejí každý kout, jestli chlapec někde nespadl nebo neuvízl. Skály strmí hned nad ulicí, vedle je i řeka – mohlo dítě sejít blíž k vodě a uklouznout?

Hledají i pod skalními stěnami, probíhají po břehu Vltavy s hrůzou, jestli nenajdou něco ve vlnách. Volají také známým a spolužákům, jestli Honzíka nezahlédli. Ale nikdo nic neví. Bezmocní a vyděšení rodiče se ještě téhož večera rozhodnou zavolat policii. Kolem deváté hodiny večerní oznamují na tísňové lince 158, že se jejich syn ztratil a je pohřešovaný.

Policejní hlídka přijíždí do Podolí. Rodiče čekají, že strážci zákona okamžitě začnou pročesávat okolí, nasadí psy, zburcují posily. Místo toho ale v obýváku Nejedlých padnou první otázky – na rodiče samotné.

Postup, který je standardní (často bývá rodina prověřována nejdřív), se brzy změní v nepříjemný maraton. „Nezapomenu, jak hrozně jsem se vytočila, když se pořád vyptávali jen na nás,“ vzpomíná Ivana Nejedlá. Matka malého Honzy tehdy ve vzteku praštila telefonem o zem, až se rozletěl – tak moc ji soustředění policie na rodinu frustrovalo.

Teprve později jí kriminalista vysvětloval, že to je nutný postup. Ivana to racionálně pochopila, ale stejně dodnes nerozumí, proč policie tolik času věnovala prověřování rodičů, zatímco jejich devítiletý syn mohl být někde v ohrožení.

Honzíkův otec Marcel to cítil podobně. Z prvních hodin a dnů vyšetřování má trpký pocit, že se promarnilo něco cenného – čas, který mohl rozhodnout o synově osudu. „Chyba byla, že dlouho prověřovali mě a manželku. Variantu, že ho někdo unesl, vůbec zpočátku nebrali v potaz. Ani nenasadili psa, toho jsme si vynutili asi po dvou dnech, ale to už bylo zbytečné.

Ztratili první noc, kdy to bylo nejdůležitější,“ kritizoval otec po letech policejní postup. Jeho slova jsou plná hořkosti – a bohužel nejsou jediná. Zatímco rodiče trnuli hrůzou, policie údajně zahájila skutečně intenzivní pátrání až po třech dnech od zmizení. To potvrzuje i rodina: považuje za největší pochybení, že celostátní pátrání bylo vyhlášeno až 20. ledna 1998, tedy třetí den po Honzíkově zmizení.

Když se vyšetřovatelé konečně přestanou soustředit na rodinu a přijmou děsivou možnost, že Honzík mohl být unesen nebo že se mu stalo něco zlého venku, rozjede se obrovská pátrací akce. Stovky policistů, hasičů i dobrovolníků pročesávají Podolí a přilehlé čtvrti. Vzlétá vrtulník s termovizí, který krouží nad Prahou od Motola přes Barrandov až nad Podolí a snímá terén pod sebou.

Terénní jednotky propátrávají břehy Vltavy i nepřístupné oblasti křovin a skal. Do akce jsou nasazeni také psovodi se služebními psy – bohužel až s několikadenním odstupem, kdy stopu mezitím smyl déšť. Dokonce i speciální potápěči prohledávají řeku; v té době je navíc Vltava rozvodněná a kalná, ale potápěči se přesto noří do vody, aby vyloučili nejhorší. Nikde však nic – žádná stopa po chlapci.

Zběsilé úsilí pokračuje týdny. Interpol zařazuje Honzíka do databáze pohřešovaných dětí, takže se o případu dozvídají policejní složky v celé Evropě. Plakáty s usměvavou tváří Honzíka Nejedlého visí v pražském metru, na zastávkách, u škol i obchodů – všude, kde by si mohl někdo vzpomenout, že ho viděl.

Zoufalí rodiče zpočátku nabízejí odměnu 100 000 Kč za jakoukoliv informaci, která by vedla k nalezení jejich syna. Když to nepomůže, jedna zámožná sousedka po pár týdnech dokonce Nejedlým navrhne: „Dejte odměnu milion korun, já to zaplatím.“ A tak nálezné zvýší na 1 000 000 Kč, jen aby zkusili pohnout svědomím či motivovat případné svědky.

Media o případu široce referují a celá země je na nohou – zmizení veselého devítiletého kluka z pražské ulice šokuje rodiče po celém Česku. Jméno Honzíka Nejedlého se stává symbolem všech dětí, které u nás zmizely beze stopy.

Zatímco se lidé dívají s větší nedůvěrou na kolemjdoucí a rodiče začínají držet své potomky blíž u sebe, Honzíkova rodina žije v zoufalém bezčasí. Každý večer zvoní telefon a každé zazvonění může být to osudové.

A skutečně – telefonátů chodí nespočet. Denně volají lidé, že Honzíka viděli – snad dvacet telefonátů denně, vzpomíná otec Marcel. Jeden tvrdí, že chlapce zahlédl na druhém konci Prahy, další ve stejnou dobu na opačném konci republiky. Ty informace si vzájemně odporují a většina jich je naprosto nevěrohodná, přesto se zpočátku každý takový tip bere vážně – rodiče chtějí věřit každé naději, byť sebešílenější.

Bohužel se najdou i krutí vtipálci: ozval se například anonym, který tvrdil, že za odměnu Honzíka předá zpět. Zoufalým rodičům tak svitla naděje – jenže za čtvrt hodiny volal ten člověk znovu, „promiňte, to byl jen vtip“. Tahle krutost otce s matkou málem dohnala k šílenství. A Honzík pořád nikde.

Jakmile policie i rodina vyčerpali ty nejzákladnější možnosti pátrání v okolí, začaly se objevovat různé teorie, spekulace a možné stopy. Žádnou z nich se dodnes nepodařilo potvrdit, přesto je dobré připomenout, jaké verze přicházely v úvahu.

Nehoda nebo pád do Vltavy: Tahle varianta napadla jako první samotné rodiče, když lezli s baterkami po skalách. Mohlo dítě spadnout ze srázu či uklouznout do řeky? Policie prohledala břehy i vodu – pěšky, na člunech, potápěči pod hladinou.

Tělo ani stopy po pádu se nenašly. Navíc by Honzík patrně k řece sám nechodil. Měl namířeno ke kamarádovi a v okolí jeho trasy nebyl žádný nebezpečný úsek, kde by se zřítil. Tahle verze tedy zůstala bez důkazů.

Útěk z domova: I tuto možnost policisté zpočátku zvažovali. Ptali se rodičů, jestli třeba Honzík neutekl kvůli špatné známce nebo nějakému trestu. Nejedlých to ale rozhořčilo – Honza neměl důvod utíkat, byl to spokojený kluk, kterého doma nic netrápilo. A hlavně – kdyby se jen tak toulal, někde by se objevil, někdo by ho musel vidět. Nikdo ho však nezahlédl. Teorie o útěku se proto nezdála pravděpodobná.

Únos pedofilem: Bohužel, tohle byl jeden z reálných scénářů. V 90. letech se v okolí podolského bazénu pohybovali pedofilové – zahraniční gang, který v Praze zneužíval chlapce, vedl tehdy nechvalně proslulý britský moderátor Chris Denning. Jenže Denning byl zatčen pár měsíců před Honzíkovým zmizením a dalších podezřelých pedofilů policie prověřila desítky.

Žádná stopa od nich nevedla k Honzíkovi. Přesto se nabízelo, že nějaký neznámý predátor mohl dítě odchytit do auta přímo na ulici. Honzíkova cesta k příteli vedla běžnou ulicí, kde jsou rodinné domy. Co když zrovna projížděl kolem někdo s autem a chlapce nalákal dovnitř? ptali se lidé. Bylo by to vůbec možné takhle nepozorovaně? –

Vždyť to místo je poměrně frekventované a odpoledne bývají ulice plné lidí. Přesto – nevylučuje se, že Honza mohl k někomu dobrovolně nasednout do auta, například pod záminkou nabídky pomoci. Tahle možnost – únos neznámým pachatelem – zůstává jednou z těch, kterým věří i rodina. Pan Nejedlý byl přesvědčen, že Honzíka naložili do auta obchodníci s dětmi.

Objevily se i bláznivé spekulace. Některé pramenily z práce senzibilů a samozvaných jasnovidců, kterých se rodině ozvala celá řada. Jeden například tvrdil, že Honzíka vězní jakýsi pedofil doslova „v blízkosti bydliště“.

Jiný věštec zase Nejedlým oznámil absurdní pokyn: „Hledejte Honzu ve sklepě nějakého pětipatrového domu,“ ale nedodal nic konkrétnějšího. Takových rad dostali rodiče spoustu, většinou k ničemu.

Organizovaný obchod s dětmi: A nakonec je tu snad nejstrašnější a bohužel také nejvíce zmiňovaná varianta. Naznačil ji sám pan Nejedlý: dětská prostituce nebo obchod s dětmi do zahraničí. Tato teorie se opírala o jednu konkrétní „stopu“, která přišla několik měsíců po zmizení.

Ozval se mladý muž – prostitut, který údajně pracoval v gay klubu v Rakousku. Kontaktoval rodinu Nejedlých s otřesným tvrzením: „V tom podniku jsme byli čtyři kluci a dvě malé děti. Jedno z těch dětí, říkali mu Daniel, to byl váš Honza,“ tvrdil rodině do telefonu. Prý pak ta dvě děti odvezli neznámo kam: „Oni si je mezi sebou prodávají, aby zametli stopy,“ vysvětloval dál.

Tahle informace byla jako blesk z čistého nebe. Rodiče zvažovali, co dělat – mámu s tátou jímala hrůza, ale zároveň svitla naděje, že Honza možná žije někde v zajetí. Onen prostitut (či spíše překupník informací) později nabídl, že zprostředkuje setkání s člověkem, který by prý dítě mohl „prodat zpátky“ rodině.

Nejedlé to postavilo před těžké dilema: sebrat milion a jít sami na schůzku s neznámým vyděračem? Nebo zapojit policii a riskovat, že pachatelé prchnou? Otec Marcel měl strach jít do toho sám, a tak o plánované půlnoční schůzce na Václavském náměstí raději informoval policii.

Ta slíbila, že bude vše v tichosti monitorovat. Jenže právě tady došlo k další nešťastné události: když Marcel přišel o půlnoci na Václavák, z policejních aut poblíž náhle vyskákalo asi 25 uniformovaných policistů – podle tátova líčení „přijelo tam pět aut a vyskočilo z nich pětadvacet policajtů“.

Strážci zákona možná chtěli zasáhnout, ale celou akci tím zhatili. Nikdo se k panu Nejedlému už nepřihlásil, podezřelý člověk na schůzku nepřišel. Otec byl přesvědčen, že policie všechno pokazila ukvapeností: „Policajti všechno zkazili,“ komentoval to se zklamáním.

Zůstalo jen mrazivé podezření: byl ten mladík s informací z Rakouska pouhý podvodník, který se bavil na účet nešťastných rodičů? Nebo skutečně věděl víc? Pokud ano, proč se už nikdy neozval a nepokusil se zpeněžit své „zboží“ jinde? Otazníků zůstalo mnoho a Honza se nevrátil ani po této naději.

Čas plynul dál a z krátké epizody se stala nekončící noční můra. Nejedlí dál každý den žili na houpačce mezi nadějí a zoufalstvím. Adélka, Honzíkova malá sestřička, dlouho věřila, že bráška je stále naživu a jednou se objeví ve dveřích.

Tatínek Marcel doslova zasvětil celý svůj další život pátrání po synovi – nikdy to nevzdal, až do posledních chvil doufal, že se pravda jednou ukáže. Rodiče dokonce „pro jistotu“ nechávali první a druhé Vánoce po Honzíkově zmizení u štědrovečerního stolu prostřené jedno volné místo navíc – talíř pro Honzíka.

Doufali v malý zázrak, že třeba zazvoní zvonek a pohřešovaný syn vejde dovnitř. Po dvou letech tuhle tradici raději ukončili: „Zjistili jsme, že je to jen depresivnější a bolestnější, tak jsme to přestali dělat,“ přiznal otec. Ta prázdná židle u stolu jim totiž drásala srdce víc než tichá vzpomínka.

Jak dny, týdny a roky míjely, rodina se učila s bolestí žít – nebo spíš přežívat. Prášky na spaní se staly na nějaký čas jedinou možností, jak vůbec usnout, protože představa, co se asi Honzíkovi mohlo stát, jinak vířila hlavou každou noc do ranních hodin.

Až po několika letech dokázali rodiče usnout bez léků. Doma se o tragédii přestalo nahlas mluvit: „O tom, co se stalo, doma nemluvíme. To bychom se dávno zbláznili,“ řekl pan Nejedlý v roce 2004. Jejich život jako by se rozdělil na „před“ a „po“. Do Podolí, kde se jejich syn ztratil, se rodina už nedokázala vrátit – odstěhovali se za Prahu a zkusili začít jinde. Ovšem zapomenout nešlo.

Nejedlým zůstala milovaná dcerka Adéla – a v roce 2000 se rozhodli udělat něco, co dřív nikdy neplánovali: osvojili si malou holčičku Nikolu z dětského domova. Bylo jasné, proč to udělali.

„Jasně, že jsme si ji vzali kvůli tomu, co se stalo s Honzíkem. Nikdy předtím jsme o adopci neuvažovali,“ vysvětlil Marcel otevřeně. Nikola přinesla do rodiny nové radosti i starosti a trochu odlákala myšlenky od té nekonečné nejistoty. Rodiče se snažili fungovat kvůli dětem dál.

Přesto: nic už nebylo jako dřív. „Nejhorší na tom všem je bezmoc. Neexistuje žádný recept, jak se s tím vyrovnat. Tímhle je váš život narušen jednou provždy,“ svěřil se pan Nejedlý v jednom rozhovoru. Život Nejedlých jako by ztratil pevnou půdu – zůstalo jen čekání na odpovědi, které možná nikdy nepřijdou.

Ivana Nejedlá, Honzíkova maminka, se nikdy nesmířila s tím, že by se nedozvěděla, co se jejímu synovi stalo. „Ten den v kalendáři vždy zaškrtám černou lihovkou,“ říká o každém 17. lednu – to datum se pro ni stalo nejbolestnější připomínkou. Nikdy nepřestala pátrat alespoň po pravdě.

Po dvaceti letech od zmizení – v roce 2018 – Ivana zažádala pražskou policii, aby směla nahlédnout do kompletního policejního spisu o Honzíkovi. Chtěla vědět, jestli policisté tehdy udělali opravdu vše, co bylo v jejich silách. Jenže přišlo zklamání: policie jí to neumožnila.

Úřední odpověď zněla, že případ není veden jako trestný čin (nejde o trestní řízení, pouze o pátrací spis), a proto matka nemá postavení poškozené osoby – a do spisu tudíž nemá nárok nahlížet. Ivana Nejedlá se s tím nesmířila a rozhodla se bojovat dál právní cestou.

Případ se dostal až k Ústavnímu soudu a ten dal matce v červenci 2019 za pravdu. Soud prohlásil, že rodina má právo znát výsledky pátrání – že rodiče jsou nejvíc motivovaní objasnit osud svého dítěte a nelze je od toho odstřihnout byrokratickou kličkou.

Rozhodnutí zhodnotilo i původní práci policie kriticky: vztah mezi rodiči a dítětem zasluhuje zvýšenou právní ochranu a v případě pohřešovaného dítěte je situace ještě tíživější než u jistoty úmrtí – právě proto musí mít rodiče právo na účinné vyšetřování a přístup k informacím.

Po tomhle verdiktu policie musela spis rodině zpřístupnit. „Chceme aspoň vědět, co policie doopravdy udělala. Myslíme si, že některé věci zanedbali – třeba, že pátrací psy nasadili až po dvou dnech a navíc po dešti, i psovod se tomu divil,“ řekla paní Ivana odhodlaně v rozhovoru. S tím teď souhlasil i soud: v Honzíkově případě se zkrátka některé prvotní šance propásly.

Mnozí kriminalisté přiznávají, že dnes by se takový případ řešil jinak a rychleji – právě i díky hořkým zkušenostem z 90. let. Prvních 48 hodin je u pohřešovaných dětí naprosto klíčových. Dnes v Česku existuje systém Dítě v ohrožení (národní mechanismus pátrání spuštěný v roce 2010), který umožňuje okamžitě rozeslat informace o zmizelém dítěti všem médiím a složkám, podobně jako americký Amber Alert.

V roce 1998 nic takového zavedeno nebylo – i to je dědictví případu Honzíka Nejedlého a dalších zmizelých dětí. Každoročně je v ČR nahlášeno několik tisíc pohřešovaných dětí, většina se najde během hodin či dnů, ale některé se už nikdy domů nevrátí. Jméno Honzíka Nejedlého se stalo symbolem právě těchto smutných případů.

Ještě po deseti i dvaceti letech média jeho příběh připomínají při každém výročí nebo při Pomněnkovém dni – dni pohřešovaných dětí. Honzíkův portrét, hubený klučina s odstávajícími oušky a velkýma hnědýma očima, se objevil snad ve všech novinách a televizích.

https://alef-investigation.cz/2024/04/14/jan-nejedly-chlapec-ktery-zmizel/

https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/zmizeni-ztraceny-honzik-20-let-17-ledna-1998-patrani.A171216_142336_krimi_iri

https://en.wikipedia.org/wiki/Disappearance_of_Jan_Nejedl%C3%BD

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/737788/podcast-co-se-pred-ctvrt-stoletim-stalo-s-honzikem-nejedlym-policie-pochybila-mysli-si-dodnes-pribuzni.html

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/394748-honzik-zmizel-pred-21-lety-policie-nevydala-matce-spis-ted-musi

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/devitilety-honzik-se-ztratil-pred-vic-nez-dvaceti-lety-rodina-ma-pravo-videt-policejni-spis-rozhodl-ustavni-soud-75974

https://cnn.iprima.cz/devitilety-honzik-sel-v-podoli-ke-kamaradovi-beze-stopy-zmizel-468681

https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/zmizeni-ztraceny-honzik-20-let-17-ledna-1998-patrani.A171216_142336_krimi_iri