Článek
Cannes, květen 1973. Projekce filmu Velká žranice právě skončila a festivalové publikum reaguje rozpolceně. Jedna část diváků tleská nadšením, zatímco jiní opouštějí sál v rozhořčení.
Černá komedie italského režiséra Marca Ferreriho o čtveřici bonvivánů, kteří se rozhodnou ujíst k smrti, vyvolala na festivalu skandál. Navzdory pobouření si však film odnesl cenu mezinárodní kritiky FIPRESCI – kritici ocenili jeho provokativní satiru.
Pro 42letého Philippa Noireta, jednoho z hlavních aktérů Velké žranice, to byla nejodvážnější role dosavadní kariéry. Do té doby ho diváci znali hlavně jako sympatického herce z lidových komedií – o to větší pozornost budilo, že se objevil ve filmu záměrně plném vulgarit a excesů.
Skandál mu nakonec neuškodil. Naopak upevnil Noiretovu pověst všestranného umělce a otevřel mu dveře do italské kinematografie, s níž pak úzce spolupracoval.
Kapitán Haddock v životní velikosti
Philippe Noiret se narodil 1. října 1930 ve francouzském Lille. Vystřídal několik škol a studia nedokončil – maturitu se mu nepodařilo složit ani napotřetí. Už v teenagerském věku ho ale upoutalo divadlo. U učitele literatury na internátě v Juilly si talentovaný mladík poprvé zkusil hereckou roli a brzy zamířil na lekce dramatického umění v Paříži.
Roku 1953 uspěl u konkurzu do slavného Théâtre National Populaire vedeného režisérem Jeanem Vilarem. V tomto avantgardním souboru strávil sedm let a odehrál přes čtyřicet klasických rolí. Na jevišti TNP potkal i herečku Monique Chaumette, svou budoucí životní partnerku – v roce 1962 se vzali.
Už během působení u Vilara rozvíjel Noiret také komediální talent. S kolegou Jean-Pierrem Darrasem měl úspěšné kabaretní číslo, s nímž vystupovali po pařížských klubech. Do filmu pronikl postupně už od konce 40. let, výraznější roli mu však přinesla až druhá polovina 50. let.
Režisérka Agnès Varda ho obsadila do své prvotiny La Pointe Courte (1955), jednoho z předznamenání francouzské nové vlny. Skutečný průlom před kamerou ovšem přišel až o pár let později. V bláznivé komedii Louise Mallea Zazie v metru (1960) ztvárnil Noiret výstředního strýce Gabriela, kabaretního baviče převlékajícího se za ženu – role, ve které poprvé výrazně zaujal širší publikum.
Záhy potvrdil i své dramatické kvality: za výkon v adaptaci psychologického románu Thérèse Desqueyroux (1962) získal na festivalu v Benátkách cenu pro nejlepšího herce.
Největší popularitu ve Francii mu však přinesla až laskavá venkovská komedie Alexandre le Bienheureux (1968, česky uváděná jako Alexandre blažený). Režisér Yves Robert svěřil Noiretovi hlavní roli zemědělce, který se po smrti panovačné manželky rozhodne zanechat práce a jen lenošit – k nelibosti pracovitých sousedů. Diváci si dobrosrdečného „lenocha“ okamžitě oblíbili a snímek se stal hitem. Po tomto úspěchu Noiret ukončil stálé divadelní angažmá a soustředil se na film.
V následujících letech patřil k nejobsazovanějším tvářím francouzské filmové komedie. S Annie Girardotovou vytvořil oblíbenou dvojici ve snímcích jako Stará panna (1972), kde si zahrál nesmělého muže prožívajícího prázdninový románek s energickou hrdinkou v podání Girardotové.
Na plátně působil civilně a bodře – proslul svým hlubokým hlasem a lehce skleslým výrazem v obličeji. Nebyl to klasický idol z plakátů. Výtvarník Hergé ho trefně přirovnal ke kapitánu Haddockovi, věrnému druhu komiksového Tintina, jako by Noiret byl touto kreslenou postavou ve skutečnosti. Právě obyčejnost a přirozený šarm se však staly Noiretovou předností, díky níž si získal široké publikum.
Stará puška a vážné role
Od poloviny 70. let začal Philippe Noiret stále častěji přijímat náročnější a dramatické úlohy. Zásadním mezníkem se stalo válečné drama Stará puška (1975), kde Noiret ztvárnil venkovského lékaře mstícího vyvraždění své rodiny nacisty.
Film měl obrovský divácký ohlas a v roce 1976 získal hlavní francouzskou cenu César – pro nejlepší film i pro Noireta jako nejlepšího herce. Od té doby byl Noiret vnímán nejen jako komik, ale i jako charakterní herec schopný velkých dramatických výkonů.
Režiséři mu začali svěřovat komplexnější postavy a často s ním točili opakovaně. Například Bertrand Tavernier obsadil Noireta do několika svých ceněných filmů: poprvé v psychologickém dramatu Hodinář od Saint-Paul (1974) a později znovu ve snímcích Soudce a vrah (1976) či Čistka (1981). Noiret postupně rozšířil svůj rejstřík i o temnější polohy – nebál se hrát cyniky nebo přímo záporné typy.
Diváci ho mohli vidět jako zkorumpovaného policejního velitele v koloniální satiře nebo jako úlisného televizního moderátora skrývajícího zločiny (Masky, 1987). Zůstal však stejně přesvědčivý i v odlehčenějším žánru: v krimikomedii Les Ripoux (1984) sehrál s Thierrym Lhermittem populární dvojici protikladných policistů a film se dočkal dvou pokračování.
Byl také oblíbencem italských tvůrců a často natáčel v italštině. Krátce po Velké žranici si zahrál v italské hořké komedii Amici miei (1975) režiséra Maria Monicelliho a později ve stylové rodinné kronice Rodina (1987) Ettoreho Scoly.
Koncem osmdesátých let dosáhl další mety: za roli přísného majora v poválečném dramatu Život a nic jiného (1989) získal svého druhého Césara pro nejlepšího herce. Po třiceti letech na plátně se definitivně zařadil mezi elitu francouzského filmu.
Přelom 80. a 90. let přinesl Noiretovi také celosvětovou známost. V roce 1988 byl uveden dnes již klasický snímek Bio Ráj (orig. Cinema Paradiso), nostalgický příběh o klukovi a starém promítači z jihu Itálie. Právě role laskavého kinopromítače Alfreda, který se pro malého hrdinu stává celoživotním mentorem, patří k vrcholům Noiretovy filmografie.
Režisér Giuseppe Tornatore v něm ideálně využil hercův hřejivý, lidský projev. Bio Ráj získal na oscarovém ceremoniálu v roce 1990 Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Noiret obdržel mj. britskou cenu BAFTA. Francouzský herec se díky tomu stal známým jménem i pro publikum, které jinak evropské filmy příliš nesleduje.
Další výjimečný úspěch následoval o několik let později. V italském filmu Pošťák (1994) ztvárnil Noiret exilového chilského básníka Pabla Nerudu, který na ostrově u Neapole naváže přátelství s nesmělým listonošem. Civilní a přitom charismatické pojetí slavného literáta si získalo uznání – Noiret dokázal evokovat Nerudovu osobnost, aniž by mu byl fyzicky jakkoli podobný.
Pošťák dojal publikum po celém světě a vysloužil si pět nominací na Oscara. V té době se Philippe Noiret ocitl na vrcholu mezinárodní popularity jako jeden z veteránů evropského filmu.
Od druhé poloviny 90. let začal pracovní tempo zmírňovat a objevoval se na plátně méně často. Stále však přijímal zajímavé nabídky. Ještě v roce 2002 překvapil hlavní rolí penzionovaného obchodníka s drogami v netradičním belgickém thrilleru Čestný obchodník. V novém tisíciletí se také vrátil na jeviště a zahrál si například v divadelní adaptaci Osm žen. I v pokročilém věku tak zůstával aktivní a dokazoval, že se jako herec nebrání žádné poloze ani médiu.
Philippe Noiret platil za veřejně známou osobnost bez hvězdných manýrů. Kolegové o něm mluvili jako o skromném, přátelském člověku. Ve filmovém prostředí, kde nejsou dlouhá partnerství samozřejmostí, udržel celý život harmonické manželství – s Monique Chaumette zůstal až do své smrti a manželka byla také jeho nejbližší poradkyní při volbě rolí.
Přátelé oceňovali Noiretův smysl pro humor a věcnost. Bývalý francouzský prezident François Mitterrand ho označil za umělce, který „vtiskl své době vlastní styl“. Režisér Mario Monicelli chválil Noiretův „vzácný dar jednoduchosti“.
Sám Noiret často zlehčoval své úspěchy a dával najevo požitkářskou povahu. V jednom z posledních rozhovorů sebeironicky prohlásil, že lenost považuje za „matku všech kvalit“ a svou životní filozofii. Po půl století před kamerou a na jevišti ho unavovala publicita: s úsměvem poznamenal, že už nemá potřebu „potkávat další lidi“, protože za svůj život prý beztak poznal dost těch zbytečných a natočil i pár zbytečných filmů.
Philippe Noiret zemřel 23. listopadu 2006 v Paříži po dlouhé nemoci, ve věku 76 let. Zanechal po sobě více než 130 filmů a celková návštěvnost jeho snímků přesáhla jen ve Francii 116 milionů diváků – řadí se tak k historicky nejúspěšnějším a zároveň k těm vzácným hercům, kteří dokázali publikum rozesmát, dojmout i šokovat.
https://www.theguardian.com/news/2006/nov/25/guardianobituaries.france
https://www.lastampa.it/spettacoli/2006/10/31/news/philippe-noiret-pigrizia-madre-di-tutte-le-qualita-1.37146737
https://cinema.encyclopedie.personnalites.bifi.fr/index.php?pk=32738
https://www.imdb.com/name/nm0634159/
https://fr.wikipedia.org/wiki/Philippe_Noiret
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne_gen_cpersonne=398/
