Článek
Ta fotka se stala ikonou lidského utrpení a jedním z nejdiskutovanějších snímků v dějinách fotožurnalistiky: vyzáblé, k zemi přitisknuté dítě uprostřed vyprahlé krajiny a za ním sup. Vyprávěl se o ní jednoduchý, černobílý příběh.
Bezcitný fotograf dvacet minut čekal na dokonalý záběr, sbalil si aparát, odešel a nechal holčičku zemřít. Dostal Pulitzerovu cenu a zžíravé výčitky ho o několik měsíců později dohnaly k sebevraždě. Jenže skutečnost byla mnohem složitější.
Dvacetiminutové čekání na lepší záběr popisoval sám Carter, ale dítě nenechal supovi napospas – ptáka odehnal a sledoval, jak dítě pokračuje dál. A nejděsivější pointa celé fotografie vyšla najevo až dlouho po fotografově smrti: nebyla na ní umírající holčička, ale chlapec, který toho dne přežil.
Jenže aby člověk pochopil, kdo byl Kevin Carter a proč 27. července 1994 zastavil svůj červený pickup u řeky Braamfonteinspruit v Johannesburgu, natáhl hadici z výfuku do okénka a pustil motor, musí se podívat mnohem dál než do březnového Súdánu roku 1993. Musí se vrátit do pekla jihoafrických měst, v nichž se Carter léta brodil po kolena v lidské krvi.
Hořící pneumatiky a parta bláznů
Kevin Carter se narodil v roce 1960 do bílé středostavovské rodiny v Johannesburgu. Jako většina tehdejších bílých Jihoafričanů měl před sebou život zvýhodněný rasistickým systémem apartheidu. Jenže Carter měl jednu fatální vlastnost: nedokázal odvrátit zrak.
Už během vojenské služby se zastal černošského pracovníka jídelny, kterého ponižovali bílí vojáci. Za to ho sami spolubojovníci zbili. V roce 1980 následně bez dovolení armádu opustil, odjel do Durbanu a nějaký čas pracoval pod jiným jménem jako diskžokej. Teprve poté, co o práci přišel, se poprvé pokusil o sebevraždu. Přežil a vrátil se dokončit vojenskou službu.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Jihoafrická republika řítila do krvavého politického násilí. Apartheid se hroutil a v černošských městech zuřily brutální střety mezi stoupenci Afrického národního kongresu Nelsona Mandely a členy zulské Inkatha Freedom Party.
Pro bílé fotografy bylo stále nebezpečnější pohybovat se o samotě. Carter se proto spojil s několika dalšími fotografy, kteří se neustále vrhali přímo do násilí: Kenem Oosterbroekem, Gregem Marinovichem a Joãem Silvou.
Jihoafrický časopis Living jim dal přezdívku, která přežila všechny čtyři: Bang-Bang Club. Byla to parta adrenalinových týpků, kteří naskakovali do aut a jezdili přímo do epicentra přestřelek, kde se střílelo z kalašnikovů, útočilo sekerami, kopími a mačetami a lidé někdy umírali přímo před jejich objektivy.
Carter byl mezi nimi jeden z nejcitlivějších, a proto také jeden z nejzranitelnějších. Léta sledoval nepředstavitelné násilí. Byl prvním fotografem, který v Jihoafrické republice zachytil veřejnou popravu metodou takzvaného necklacingu – brutálního lynče, při němž dav oběti nasadil kolem těla pneumatiku politou či naplněnou hořlavinou a zapálil ji.
Carter stál pár metrů od hořícího člověka a mačkal spoušť. Tohle nebyla práce, která by se dala každý večer jednoduše odložit s fotoaparátem na stůl. Byla to systematická devastace lidské psychiky.
Alkohol a drogy se staly součástí prostředí, v němž Carter fungoval. Kouřil marihuanu a později také takzvanou white pipe – směs marihuany a Mandraxu, sedativa obsahujícího methaqualon. Žil chaoticky, střídal vztahy a jeho osobní život měl k pořádku daleko.
Hledal únik. V březnu 1993 si myslel, že ho našel. Společně s Joãem Silvou odletěl s humanitární operací OSN do jižního Súdánu dokumentovat válku a katastrofální hladomor.
Třicet minut v Ayodu
To, co Carter našel ve vesnici Ayod, však nebyl únik. Byla to nová dimenze lidského zmaru. Súdán ničila občanská válka a hlad. Carter a Silva přiletěli do Ayodu s operací OSN, která tam dopravovala potravinovou pomoc. Podle pozdějšího Silvova vyprávění jim bylo původně řečeno, že letadlo zůstane na zemi jen přibližně půl hodiny – dobu potřebnou k vyložení potravin.
Zatímco se kolem letadla shromažďovali obyvatelé vesnice čekající na jídlo, fotografové se rozešli hledat snímky. Otřesený Carter poodešel kousek stranou.
Na zemi uviděl malé, kost a kůže vyhublé dítě. Tehdy se domníval, že jde o holčičku, která se snaží dostat k potravinovému centru. Dítě vyčerpaně položilo hlavu k zemi.
V té chvíli za ním přistál sup. Carter pomalu zvedl fotoaparát. Jako fotoreportér byl naučený zachytit kompozici, která pohne světem. Poklekl a snažil se ptáka nevyplašit. A čekal.
Sám později tvrdil, že přibližně dvacet minut doufal, že sup roztáhne křídla. Neroztáhl. Carter fotografii pořídil.
Potom supa odehnal a sledoval, jak se dítě vzpamatovalo natolik, že pokračovalo dál. Právě tuto informaci později předal také The New York Times. Pak se sesypal.
Sedl si pod strom, zapálil si cigaretu, mluvil s Bohem a plakal. João Silva později vzpomínal, že Carter neustále opakoval, jak strašně moc by chtěl obejmout svou vlastní dceru. Z Ayodu pak pokračovali dál v rámci své cesty po Súdánu. Carter měl v aparátu negativ, který se stal nejznámější a nejkontroverznější fotografií jeho života.
Zrození monstra
Snímek vyšel 26. března 1993 v The New York Times na straně A3 jako doprovod článku o situaci v Súdánu. Nikoli na titulní straně. Popisek tvrdil, že zesláblá „holčička“ zkolabovala cestou do potravinového centra a poblíž čekal sup.
Reakce byla okamžitá. Redakci zaplavily stovky dopisů a telefonátů od lidí, kteří chtěli vědět jediné: Co se stalo s tím dítětem? Přežilo? Pomohl mu někdo?
O čtyři dny později vydaly noviny zvláštní redakční poznámku. Uvedly, že podle fotografa se dítě po odehnání supa vzpamatovalo natolik, aby pokračovalo dál.
Zda skutečně došlo až do potravinového centra, tehdy nikdo nevěděl. Pro část veřejnosti to nestačilo. Sup na fotografii se změnil v metaforu samotného fotografa. Vlivný St. Petersburg Times později napsal, že muž čekající s objektivem na správný okamžik utrpení je možná „dalším supem na scéně“.
Z Cartera se pro část veřejnosti stal symbol bezcitného západního žurnalisty, který parazituje na cizím neštěstí. Mnohem méně prostoru dostával kontext celé scény.
Fotografie vytvářela dojem dítěte opuštěného v nekonečné pusté krajině. Ve skutečnosti vznikla v bezprostředním okolí probíhající humanitární operace, kde se shromažďovali místní obyvatelé a rozdávalo se jídlo.
To nejpodstatnější ale tehdy nevěděl ani Carter.
Dne 12. dubna 1994 Kevinovi Carterovi zavolali z The New York Times. Fotografie získala Pulitzerovu cenu.
Pozdější historky z tohoto okamžiku vytvořila scénu muže zdrceného výčitkami, který není schopný svou cenu přijmout. Skutečnost byla jiná. Carter měl radost.
Dne 23. května 1994 cenu osobně převzal na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. V dopise rodičům se chlubil potleskem, kterého se mu dostalo, a Pulitzerovu trofej označil za nejcennější uznání své práce. New York si užíval, podepsal smlouvu s prestižní agenturou Sygma a najednou se o něj zajímali špičkoví fotoeditoři.
Jenže s obrovskou slávou přišla také mnohem intenzivnější kritika. Novináři i veřejnost znovu otevírali otázku, proč dítěti nepomohl víc. Etická otázka byla legitimní.
Jednoduchý příběh, podle něhož si však Carter převzal cenu, okamžitě se zhroutil pod vinou za „mrtvou holčičku“ a o několik měsíců později se kvůli ní zabil, doloženým událostem neodpovídá.
V jeho životě už dávno před Pulitzerem existovala deprese, drogy, finanční problémy, traumatické vzpomínky a předchozí pokus o sebevraždu.
A pak přišla další rána.
Poslední kapka v Tokoze
Duben 1994 patřil k nejvypjatějším obdobím moderních jihoafrických dějin. Země stála jen několik dní před prvními demokratickými volbami a stále umírali lidé. Dne 18. dubna 1994 vyrazil Bang-Bang Club do města Tokoza.
Carter tam toho rána byl také. Krátce před polednem však odjel zpět do Johannesburgu. Podle jednoho dobového popisu už bylo světlo příliš ostré na dobré fotografie; podle vzpomínek členů Bang-Bang Clubu měl také mluvit s novinářem o právě získaném Pulitzerovi.
Když byl pryč, rozhořela se přestřelka. Greg Marinovich byl těžce postřelen. A Ken Oosterbroek – Carterův nejbližší přítel a šéffotograf listu The Star – byl zasažen a zemřel. Pozdější rekonstrukce ukázaly, že ho pravděpodobně zasáhla palba příslušníků National Peacekeeping Force.
Carter se zprávu dozvěděl z rádia. Zhroutil se. Později přátelům opakoval, že právě on měl dostat tu kulku místo Kena. Byl to definitivní začátek konce.
Jeho práce byla nejistá. Vztah s přítelkyní Kathy Davidsonovou se rozpadal především kvůli drogám. Neměl jisté bydlení a potýkal se s dluhy, nájmem i výživným na svou dceru.
V červenci 1994 dostal zakázku od časopisu Time na reportáž v Mosambiku. Nejprve zaspal původní let. Po šesti dnech práce se vrátil do Johannesburgu – a po vystoupení z letadla zjistil, že nechal balíček s nevyvolanými filmy na sedadle.
Rozběhl se zpátky na letiště. Filmy už nenašel. Přišel o prakticky celou zakázku. O několik dní později, 27. července 1994, nasedl do svého červeného Nissanu a odjel k místu u Braamfonteinspruitu, kde si hrával jako dítě.
Hadici připevnil k výfuku a druhý konec zavedl do auta a nastartoval motor. Bylo mu třiatřicet let.
V dopise na rozloučenou psal o penězích, dluzích a vzpomínkách na mrtvoly, vraždy, bolest a hladovějící či zraněné děti.
A nakonec napsal:
„Jdu za Kenem, pokud budu mít to štěstí.“
Pravda po sedmnácti letech
Příběh o fotografovi a umírající holčičce žil vlastním životem dalších téměř dvacet let.
Až do roku 2011. Tehdy se do Ayodu vydali reportéři španělského deníku El Mundo, aby zjistili, co se s dítětem na nejslavnější Carterově fotografii skutečně stalo.
To, co našli, změnilo podstatnou část příběhu.
Zaprvé:
Dítě na fotografii vůbec nebyla holčička.
Byl to chlapec jménem Kong Nyong.
Jeho rodina ho podle zveřejněné rekonstrukce fotografie jednoznačně poznala.
Zadruhé:
Kong Nyong nebyl anonymní dítě ztracené uprostřed africké pustiny.
Na pravé ruce měl plastový identifikační pásek spojený s místním programem potravinové pomoci. Při zvětšení fotografie na něm bylo možné rozeznat označení T3, které používali humanitární pracovníci při evidenci podvyživených dětí.
Jeho příbuzní byli v oblasti výdeje potravin poblíž a podle pozdějších svědectví místní dospělí v době příletu humanitárního letadla nechávali děti na zemi, zatímco sami přebírali potraviny.
A zatřetí – to nejdůležitější:
Kong Nyong ten den nezemřel.
Přežil hladomor.
Jeho otec v roce 2011 reportérům řekl, že chlapec žil ještě mnoho dalších let a zemřel až přibližně čtrnáct let po pořízení fotografie, kolem roku 2007, na horečku.
Kevin Carter se tuhle zprávu nikdy nedozvěděl.
https://time.com/archive/6725984/the-life-and-death-of-kevin-carter/
https://www.theguardian.com/media/2014/jul/30/kevin-carter-photojournalist-obituary-archive-1994
https://www.theguardian.com/world/2004/feb/11/southafrica.rorycarroll
https://sahistory.org.za/dated-event/south-african-photojournalist-and-member-bang-bang-club-kevin-carter-commits-suicide
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1994-07-30-mn-21435-story.html
https://www.pulitzer.org/winners/kevin-carter-free-lance-photographer
https://www.elespectador.com/el-magazin-cultural/los-buitres-de-la-moral-article-252368/
https://www.eltiempo.com/archivo/documento/mam-4410380
