Článek
Fernand Contandin se narodil 8. května 1903 v Marseille do rodiny, která milovala kabaret. Jeho otec Denis vystupoval jako zpěvák a herec pod pseudonymem Sined (což je Denis pozpátku) a malý Fernand už od dětství poznával zákulisí zábavního divadla. Poprvé stál na jevišti jako pětiletý a do dospívání nasával atmosféru music-hallu a vaudevillu, v nichž rodiče účinkovali.
Když bylo synovi třináct, zajistil mu otec první profesionální turné s divadelní společností po provinciích. Přesto dbal na to, aby Fernand měl i „seriózní“ vzdělání – mladík proto nastoupil do učení v bankovní instituci a krátce se živil jako bankovní úředník. Svět čísel ho ale nelákal. Po večerech dál zpíval kuplety v kabaretech a bavil publikum svým výrazným obličejem, který později sám s nadhledem popisoval jako „koňský“.
V roce 1925 se oženil s Henriette Manseovou a rozhodl se prorazit naplno jako komik. Právě Henriettina matka mu údajně nechtěně vymyslela budoucí slavnou přezdívku. Když viděla, jak oddaný je její zeť její dceři, žertem o něm pronesla: „Fernand d’elle“ – česky zhruba „Fernand od ní“. Mladému komikovi se slovní hříčka zalíbila a přijal ji za své umělecké jméno Fernandel.
Roku 1928 se s rodinou přestěhoval do Paříže, která mezitím začala být centrem francouzského filmu. Na kabaretních pódiích a v operetách tam rychle zaujal svým zjevem i pěveckým talentem. V sedmadvaceti letech dostal první menší roli ve filmu a roku 1930 debutoval ve snímku Le Blanc et le Noir.
Do konce desetiletí už patřil k nejobsazovanějším francouzským komikům. Jeho široký úsměv a pohotová visáž roztahující se od ucha k uchu se staly nezaměnitelnou značkou dobře návštěvovaných veseloher.
Ve 30. letech natáčel Fernandel několik filmů ročně a bavil diváky i na jevišti. Často ztvárňoval komické venkovany, prosté vojáky nebo dobrácké nešiky, kteří se prokousávají nesnázemi s humorem sobě vlastním. Této oblíbené meziválečné šarži se ve Francii říkalo comique troupier – něco jako „komik v uniformě“, silně lidový hrdina, který si z vojny či každodenních trablů tropí legraci.
Fernandelovy filmové postavy mívaly záměrně legrační jména, která naznačovala, že příběh se nebere vážně: při svých eskapádách tak na plátně vystupoval například jako Ignace Boitaclou, Barnabé, Irénée či Ernest. Vedle bláznivých komedií se ovšem osvědčil i v serióznějších úlohách. Režisér a dramatik Marcel Pagnol jej ve druhé polovině 30. let obsadil do několika adaptací románů ze slunného jihofrancouzského venkova.
V melodramatu Studnařova dcera (1940) či tragikomedii Naïs (1945) hrál Fernandel neokázalé, dobrosrdečné muže, kteří dokázali dojmout publikum stejně intenzivně, jako jindy rozesmívali. Na prahu čtyřicítky tak měl herec pověst všestranného baviče, který rozumí lidovému vkusu. Roku 1939, v předvečer války, už byl natolik populární a finančně zajištěný, že si na skále u Středozemního moře poblíž rodného Marseille nechal postavit přepychovou vilu.
Jedenáct filmů za okupace
Druhá světová válka zasáhla i do osudu francouzských filmařů. Někteří herci a režiséři (například Jean Gabin či Jean Renoir) raději odjeli do emigrace, aby se vyhnuli natáčení pod dozorem nacistů. Mnozí jiní ale pokračovali v tvorbě i za okupace, byť museli čelit cenzuře a spolupracovat s německy kontrolovaným filmovým aparátem. Fernandel v této situaci nezvolil odchod do ústraní ani vynucenou pauzu. Naopak – během válečných let točil dál a udržel si status národem milovaného komika.
Fernandel patřil k těm umělcům, kteří režim otevřeně nekritizovali, a proto směli nadále veřejně vystupovat. Účinkoval v rozhlase na stanici Radio-Paris kontrolované nacisty a udržoval společenské styky i s prostředím okupační moci. Když se ho ptali, proč pravidelně obědvá v Cercle allemand, s typickým humorem odvětil: „Protože tam dobře vaří!“
Velkým protektorem se Fernandelovi stal Alfred Greven, německý šéf filmové společnosti Continental-Films, kterou v Paříži založili pod německým dohledem. Greven si populárního Francouze oblíbil a plánoval z něj udělat největší filmovou hvězdu Evropy.
Fernandel podle něj přesně ztělesňoval ideál prostého člověka křesťanských hodnot – miluje rodinu, půdu, tradice – tedy témata, která vyhovovala propagandě maršála Pétaina i nacistického režimu. V průběhu let 1941–1943 účinkoval Fernandel ve třech celovečerních filmech produkovaných Continentalem a u dvou z nich se ujal i režie.
Byly to nenáročné lidové komedie jako Klub zklamaných manželů (1941), Prosťáček (1942) či Adrien (1943). Všechny měly slušný úspěch u publika lačnícího po rozptýlení – a všechny také posloužily okupační propagandě jako důkaz, že Francouzi se pod dohledem Říše mohou veselit a točit filmy. Celkem Fernandel během války natočil úctyhodných jedenáct filmů, což byl mimořádně vysoký počet. Šel z role do role a stal se jakýmsi symbolem kontinuity národní zábavy v těžkých časech.
Když na podzim 1944 osvobodila spojenecká vojska Paříž, mnoho umělců bylo v následné společenské očistě obviněno z kolaborace. Fernandel však přísným poválečným soudům unikl. Jeho válečné filmy byly totiž apolitické, naivní frašky – těžko by v nich někdo hledal vědomou propagaci nacismu. Navíc měl nepopiratelnou zásluhu, že po celou dobu okupace rozdával francouzskému publiku smích, a tím udržoval národní morálku.
Místo trestu přišla brzy další vlna slávy. Ještě v roce 1945 Fernandel dojímal diváky v roli hrbáče, který se obětuje pro štěstí blízké osoby ve filmu Naïs. A po válce neuplynulo ani deset let a komik z Marseille se chystal dobýt mezinárodní scénu svou životní úlohou.
Don Camillo plní kina
Don Camillo a Peppone – jména, která se v 50. letech stala pojmem po celé Evropě. Roku 1952 přišel do kin první film podle povídek italského humoristy Giovannina Guareschiho o svérázném venkovském knězi a jeho úhlavním příteli-nepříteli, starostovi komunistovi. Fernandel byl pro roli bodrého kněze Dona Camilla jasnou volbou: typově přesně odpovídal představě ramenatého venkovana s tvrdou palicí a dobrým srdcem.
Italského starostu Peppona, který se s farářem při každé příležitosti hádá a soupeří o vliv ve vesnici, ztvárnil milánský herec Gino Cervi. Už první film z plánované série – Malý svět Dona Camilla (1952), režírovaný francouzským klasikem Julienem Duvivierem – zaznamenal obrovský ohlas. Ve Francii ho vidělo přes 12,7 milionu diváků, což z něj činilo jeden z nejnavštěvovanějších poválečných filmů. Stejný filmový příběh plnil kinosály také v Itálii a brzy se šířil i do dalších zemí. Ze zábavných půtek mezi katolickým farářem a zapáleným komunistou se stal mezinárodní fenomén.
Příběhy Dona Camilla se odehrávají v poválečné Itálii, zmítané spory mezi tradicionalisty a radikální levicí. Ve fiktivním maloměstě kdesi v údolí řeky Pád reprezentuje kněz konzervativní víru a starosta Peppone revoluční myšlenky dělnické třídy. Jejich osobní vztah je však složitější než pouhá rivalita – jsou to staří známí, kteří se přes ostré ideologické střety dokážou navzájem respektovat.
Během následujících třinácti let vznikla celkem čtyři přímá pokračování. Fernandel s Ginem Cervim v nich své role postupně posouvali v čase – od poválečných let přes 50. léta až po raná 60. léta, kdy se svět měnil s nástupem nové generace. Série si udržovala nemalou diváckou popularitu.
Například třetí díl nazvaný Don Camillo a poslanec Peppone (1955) přivedl do kin opět miliony francouzských diváků a slavil úspěch i v západní Evropě. Tvůrci se snažili udržet krok s dobou, a tak v pátém filmu série – Soudruh Don Camillo (1965) – posunuli příběh do exotických kulis studené války. Zasloužilý soudruh Peppone se v něm vydává na oficiální návštěvu Sovětského svazu a farář Camillo ho tajně doprovází v přestrojení za komunistického delegáta.
Ani v zemi reálného socialismu se svérázný kněz neubrání potrhlým kouskům a záměnám a publikum svým typickým způsobem baví narážkami na ideologii. Pátý film režíroval italský tvůrce Luigi Comencini a Fernandel v něm zazářil naposledy jako Don Camillo ve vrcholné formě. V závěru 60. let totiž herce začalo zrazovat zdraví, a to jej zastihlo zrovna ve chvíli, kdy se schylovalo k šestému pokračování slavné série.
V roce 1970 už byl Fernandel v pokročilém věku, ale nabídku vrátit se po několikaleté pauze ještě jednou k milované roli přijal bez váhání. Scénář šestého Dona Camilla nazvaného Don Camillo et les contestataires měl reflektovat bouřlivou atmosféru konce 60. let – do ospalé italské vísky měli tentokrát vtrhnout moderní mladí rebelové a postavit oba stárnoucí rivaly před nové výzvy. Natáčení začalo v létě 1970 pod vedením zkušeného režiséra Christiana-Jaquea.
Fernandel se ale už od počátku necítil dobře. Byl unavený, zadýchával se a při zátěži trpěl bolestmi na hrudi. Zpočátku své obtíže zlehčoval – jak sám vtipně předpověděl, práce na filmu se opravdu nevyvíjela podle plánu. V srpnu si jeho stav vyžádal přerušení natáčení a důkladné vyšetření. Lékaři mluvili o suché pleuritidě, za níž se ve skutečnosti skrývalo pokročilé nádorové onemocnění plic. Fernandel musel okamžitě zanechat práce a zahájit léčbu.
Produkce filmu zvažovala, že nepoddajného kněze přeobsadí jiným hercem, aby zachránila už roztočený materiál. Jenže vyměnit tvář, která sérii nesla téměř dvacet let, se ukázalo jako neřešitelné dilema. Režisér Christian-Jaque odmítl pokračovat bez svého hlavního představitele a ze dne na den od projektu odstoupil. Gino Cervi prohlásil, že bez Fernandela nebude dál hrát ani on, a roli Peppona také složil.
Film Don Camillo et les contestataires nakonec o dva roky později dokončil s obměněným obsazením jiný režisér, ovšem výsledek postrádal kouzlo předchozích dílů a diváky příliš nezaujal.
Fernandel tou dobou už nežil – zemřel v Paříži v závěru zimy 1971 ve věku 67 let.
Zdroje:
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=18693986.html
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne-6290/biographie/
https://www.herodote.net/L_enfant_de_Marseille-synthese-2899.php
https://www.kath.ch/newsd/vor-50-jahren-starb-der-beruehmteste-priester-jener-mit-dem-pferdegesicht/
https://www.britannica.com/biography/Fernandel
https://fr.wikipedia.org/wiki/Fernandel
https://www.programme-tv.net/biographie/9177-fernandel/
