Článek
Karol Polák vyrůstal obklopen hudbou a divadlem. V mládí hrál závodně basketbal za Zbrojovku a fotbal za dorost ČH Bratislava, ale jeho skutečnou vášní byl zpěv. Měl mimořádně znělý, přirozeně posazený hlas, který ho bez váhání přivedl ke studiu divadelního herectví a operního zpěvu na bratislavské VŠMU.
Jeho kariéra měla směřovat na operní a divadelní scény, jenže konec padesátých let přinesl nový technologický zázrak, který začal měnit svět. Československá televize v Bratislavě začínala vysílat a hledala výrazné tváře i hlasy. Mladý Polák se v budově objevil původně jen jako záskok. Měl kultivovaný projev, bravurní dikci a dokázal okamžitě reagovat na pokyny režie bez náznaku trémy.
Když se v hlasatelském studiu poprvé rozsvítilo červené světlo kamery, Karol Polák neuhnul pohledem. Mluvil klidně, spisovně a s vrozeným šarmem, který okamžitě zaujal vedení vznikající redakce. Stačilo několik týdnů za hlasatelským stolkem a přišla první nečekaná nabídka.
Z redakce sportu vypadl komentátor pro ligový zápas a někdo si vzpomněl na mladíka s operní průpravou, který kdysi sám honil míč. Polák usedl k monitoru, nasadil si sluchátka a v tom momentě našel své životní poslání.
Filmové cívky v letadle
Skutečný křest ohněm přišel v roce 1962, kdy se v dalekém Chile konalo mistrovství světa ve fotbale. Tehdejší technické možnosti byly neuvěřitelně primitivní a přímé družicové přenosy přes oceán ještě neexistovaly. Československá televize musela improvizovat způsobem, který dnes působí jako z jiného světa.
Zápasy československého týmu v čele s Josefem Masopustem se v Jižní Americe zaznamenávaly na těžké filmové pásy. Tyto cívky se okamžitě po závěrečném hvizdu balily do plechových krabic, spěšně se nakládaly do automobilů a mířily na letiště v Santiagu de Chile. Letadla přepravovala filmový materiál přes Atlantik do Berlína, kde se filmy v laboratořích narychlo vyvolávaly a stříhaly.
Karol Polák pak seděl v potemnělém studiu, sledoval několik dní staré záběry na promítacím plátně a musel do nich vnést autentické vzrušení, jako by se hrálo právě v tuto chvíli. Československo senzačně postoupilo až do finále proti Brazílii.
Polákův dramatický hlas dával zpožděným černobílým obrazům neuvěřitelnou živost. Lidé v obývacích pokojích prožívali zápasy se zatajeným dechem a televizní vedení pochopilo, že se zrodila nová éra sportovní žurnalistiky.
Úspěch chilského šampionátu vedl k profesionalizaci sportovního vysílání. V Praze i Bratislavě vznikala samostatná Hlavní redakce sportovních pořadů Československé televize. Polák se stal jedním z jejích hlavních pilířů. Vytvořil unikátní komentátorský styl, který spojoval precizní faktografii, divadelní smysl pro drama a jemný humor.
Byl to právě on, kdo naučil československé diváky vnímat detaily. Dokázal popsat nejen samotný pohyb míče, ale i barvu dresů, mimiku trenérů na lavičce a atmosféru v hledišti. Když komentoval krasobruslení, jeho operní minulost se projevovala naplno. Rozuměl hudbě, rytmu i choreografii. Jeho komentáře k jízdám Ondreje Nepely se staly legendárními.
Svět za železnou oponou
Jako elitní televizní reportér požíval Karol Polák výsad, o kterých si běžný občan Československa mohl nechat jen zdát. Měl v kapse služební pas a pravidelně cestoval na západ od železné opony. Navštívil desítky zemí, zažil atmosféru olympijských her v Mnichově, Montrealu i Moskvě a sledoval největší fotbalové bitvy přímo z tribun světových stadionů.
Tento luxus měl však svou stinnou stránku v podobě neustálého dohledu státní bezpečnosti a politických tlaků. Polák musel neustále balancovat na hraně. Během živých přenosů nesměl pronést nic, co by režim mohl označit za ideologickou sabotáž, ale zároveň odmítal mluvit jazykem komunistických frází.
Jeho profesionalita ho chránila před nejhoršími čistkami. Diváci ho milovali natolik, že jakýkoli pokus o jeho odstranění z obrazovky vyvolával bouři nevole. Polák si na svých zahraničních cestách udržoval glanc elegána.
Nosil kvalitní obleky, mluvil několika jazyky a v zahraničních tiskových střediscích si tykal s legendami světové žurnalistiky. Reprezentoval zemi se vznešeností, která v normalizačním marasmu působila jako zjevení.
Mezi stovkami přenosů, které Polák odkomentoval, vyčnívá jeden naprosto kuriózní večer. Na podzim roku 1975 hostil bratislavský stadion Tehelné pole slavný anglický národní tým v kvalifikaci na mistrovství Evropy. V hledišti se tísnilo padesát tisíc diváků a miliony dalších usedly k televizorům.
Krátce před výkopem však z Dunaje vystoupala neprostupná bílá mlha. V době zahájení zápasu nebylo z komentátorského stanoviště vidět ani na postranní čáru, natož na protější tribunu. Televizní kamery zabíraly jen neprostupné mléčné šero, ve kterém se občas mihl stín hráče. Zápas se přesto začal hrát a Polák musel předvést vrchol své rozhlasové a televizní improvizace.
Neviděl vůbec nic. Informace o dění na hřišti odhadoval podle hluku diváků na tribunách, občasných výkřiků pomezního rozhodčího a pohybů postav, které se vynořily z mlhy přímo pod jeho kabinou.
Celých patnáct minut mluvil bez přestávky, popisoval fiktivní i tušené akce a udržoval diváky v napětí, dokud italský rozhodčí zápas definitivně nepřerušil.
Následovala dekáda naplněná stovkami dalších přenosů. Komentoval legendární zápasy z mistrovství světa v Argentině v roce 1978 i ve Španělsku v roce 1982.
Jeho hlas provázel diváky během zimních olympijských her v Lake Placid i v Sarajevu v roce 1984. Právě na sarajevském ledě sledoval spanilou jízdu československých hokejistů i triumfy krasobruslařů. Polák nebyl pouhým suchým statistikem, který by četl čísla z papíru. Během přenosů vyprávěl historky ze zákulisí, citoval klasiky, glosoval módu na tribunách a používal metafory, které v normalizační šedi zněly jako zjevení.
Jeho slovní obraty se staly součástí lidového folklóru. Dokázal s ledovým klidem glosovat chyby rozhodčích a jeho intonace dokázala proměnit i nudný ligový zápas v napínavé drama. Když se na hřišti objevil východoněmecký běžec Manfred Kokot,
Polák bez mrknutí oka pronesl větu, která bavila diváky po celé generace: „Podľa očakávania zvíťazil Manfred Kokot z NDR. A naši, bohužiaľ, dobehli predposledný a posledný. Aká škoda, že aj u nás doma nemáme takýchto Kokotov!“
Pád režimu
Listopad 1989 převrátil naruby celou společnost a televizní prostředí zasáhl s mimořádnou silou. Do budovy Slovenské televize v Mlynské dolině vtrhl nový vítr. Mladá generace novinářů požadovala rychlé změny, modernější pojetí sportovního vysílání a radikální odstřižení od starých televizních tváří.
Karol Polák sledoval tyto změny se smíšenými pocity. Cítil se plný sil a jeho popularita mezi běžnými diváky byla stále obrovská. Komentoval ještě mistrovství světa ve fotbale v Itálii v roce 1990 a chystal se i na olympijské hry v Barceloně v roce 1992, kde se naposledy představila společná československá výprava.
Definitivní zlom přišel začátkem devadesátých let. Nově transformovaná Slovenská televize bojovala s chronickým nedostatkem financí a procházela personálními škrty. Soukromá firma Terno mu nabídla plat, který byl mnohonásobně vyšší než jeho televizní.
Odešel. V následujících letech pracoval pro komerční rádia, moderoval společenské akce a glosoval sportovní dění v tisku, ale televizní obrazovka bez jeho přítomnosti ztratila kus své neopakovatelné poetiky. Karol Polák zemřel 17. ledna 2016 ve věku 81 let.
https://www.olympic.sk/clanok/vo-veku-81-rokov-zomrel-legendarny-televizny-sportovy-komentator-karol-polak
https://www.idnes.cz/fotbal/reprezentace/zivot-bez-mikrofonu-me-nezabije-rika-karol-polak.A090310_154731_fot_reprez_ot
https://www.idnes.cz/fotbal/reprezentace/zemrel-legendarni-sportovni-komentator-karol-polak.A160117_111032_fot_reprez_ten
https://zurnal.pravda.sk/rozhovory/clanok/330044-televizna-legenda-karol-polak-hovor-malo-ale-povedz-vela/
https://www.pravda.sk/sportweb/futbal/ostatne/clanok/93801-pred-obrazovkou-trpim-vravi-legendarny-komentator-karol-polak
https://sportnet.sme.sk/spravy/v-bratislave-odhalili-pomnik-legendarneho-komentatora-karola-polaka/
https://sportnet.sme.sk/spravy/vo-veku-81-rokov-zomrel-sportovy-komentator-karol-polak/
