Článek
Zrod nejznámějšího kanadského poustevníka dvacátého století neprovázely žádné dramatické události. Willard MacDonald přišel na svět v roce 1916 a vyrůstal v drsných venkovských podmínkách nedaleko města Truro. Jeho rodina třela bídu s nouzí. Chlapec se od raného věku učil zacházet se sekerou, stopovat zvěř a snášet kruté mrazy atlantické Kanady.
Byl samotářský, uzavřený do sebe a ze všeho nejvíc miloval ticho hlubokých lesů. Lidé z okolí ho považovali za tichého, nekonfliktního podivína, který se vyhýbal hlučné společnosti.
Když v Evropě vypukla druhá světová válka, kanadská vláda postupně zavedla odvody. Willard dostal povolávací rozkaz v roce 1944. Představa, že by měl vzít do ruky pušku, obléknout erární stejnokroj a zabíjet cizí lidi na druhém konci oceánu, se mu hluboce příčila.
Podřídil se výzvě jen na oko, nastoupil do transportního vlaku, ale v hlavě měl už dávno připravený jediný možný plán: zmizet beze stopy dřív, než loď opustí kanadské břehy.
Strach z vojenské policie
Skok z vlaku byl jen začátkem mnohem brutálnějšího zápasu. Willard se ocitl uprostřed divočiny u Gully Lake pouze s tím, co měl právě na sobě. Neměl zbraň, stan, zápalky ani pořádné zásoby jídla. V patách měl navíc vojenskou policii a Královskou kanadskou jízdní policii (RCMP).
Za dezerci v době války hrozily tvrdé tresty, polní soud a dlouholeté vězení. Willard se bál každého prasknutí větve, každého zaštěkání psa v dálce. Zahrabal se do spadaného listí, stavěl si provizorní přístřešky z chvojí a první týdny přežíval na koříncích, lesních plodech a syrových rybách, které chytal holýma rukama v potocích.
Zima roku 1944 přinesla teploty hluboko pod minus dvacet stupňů a metry sněhu. Dezertér si vyhloubil zemljanku v hustém porostu na břehu jezera. Tělo zahříval tlejícím mechem a suchou trávou. Byla to nepředstavitelná muka. Omrzaly mu prsty na nohou, hlad mu svíral žaludek, ale touha po svobodě a strach ze zatčení byly silnější než mráz.
Válka v Evropě v květnu 1945 skončila, ale Willard o tom neměl ani tušení. Pro něj válka pokračovala dál. Domníval se, že ho úřady budou pronásledovat do konce života. Rozhodl se, že divočinu už nikdy neopustí.
U jezera Gully Lake si postupně vybudoval důmyslné lesní obydlí. Byla to malá roubená chýše z padlých kmenů, utěsněná blátem, březovou kůrou a mechem. Střecha byla tak dokonale zamaskovaná větvovím, že jste kolem ní mohli projít ve vzdálenosti pěti metrů a ničeho si nevšimnout.
Uvnitř si postavil jednoduchá kamínka z plechových barelů a vyvedl nízký komín, ze kterého pouštěl dým pouze za husté mlhy nebo v noci, aby ho neprozradil sloup kouře.
Jeho život získal železný řád. Lovil drobnou zvěř do primitivních ok, sušil houby, sbíral borůvky a pěstoval trochu zeleniny na malých, skrytých mýtinách. Vyrobil si vlastní nástroje ze starého železa, které nacházel na opuštěných dřevorubeckých stezkách. Stal se dokonalou součástí lesního ekosystému.
Čas od času však samotná divočina k přežití nestačila. Willard potřeboval sůl, tabák, občas petrolej, mouku nebo staré noviny, ze kterých se získával o světě za hranicemi lesa.
Začal podnikat noční výpravy do okolních osad. Pohyboval se jako duch. Nikdy nechodil po cestách, překonával kilometry bažinami a hustým podrostem. Plížil se k odlehlým farmám, kde ze stodol a venkovních spíží bral jen nejnutnější věci.
Místní farmáři brzy pochopili, co se děje. Věděli, že v lesích někdo žije. Ztrácel se jim chléb, pytlík cukru nebo staré pracovní boty, ale zloděj nikdy nic nezničil a neublížil jedinému zvířeti.
Lidé z kraje Colchester začali pro neznámého poustevníka nechávat jídlo na okrajích svých pozemků. Nikdo ho neudával úřadům. Z dezertéra se stala místní legenda, tichý strážce hvozdů, o kterém se mluvilo šeptem u večerních krbů.
V roce 1953 vydala kanadská vláda všeobecnou amnestii pro všechny válečné dezertéry. Willard MacDonald byl oficiálně svobodným člověkem, který mohl bez obav přijít do nejbližšího města, zažádat o doklady a začít normální život.
Tato zpráva se k němu prostřednictvím odhozených novin a vzkazů od dřevorubců skutečně dostala. Jenže Willard už změnu nechtěl. Považoval oficiální prohlášení za lest vojenské policie, která ho chce vylákat z úkrytu.
Během let naprosté izolace se jeho psychika proměnila. Svět lidí pro něj představoval hrozbu, hluk a nepochopitelné šílenství. V lese měl svůj klid, své ptáky, stromy a neměnné roční cykly. Zůstal ve své chýši. Roky plynuly, v Americe přistáli lidé na Měsíci, padla berlínská zeď a svět vstoupil do digitální éry, ale u Gully Lake se čas zastavil v roce 1944.
Plameny pohltily šedesát let života
Byl teplý jarní den. V lesích kolem Gully Lake panovalo extrémní sucho. Odpoledne 15. května 2003 zachvátil suché porosty ničivý lesní požár. Plameny se šířily korunami stromů rychlostí blesku a polykaly stovky hektarů lesa.
Sedmaosmdesátiletý Willard stál před svou milovanou chýší a sledoval blížící se ohnivou stěnu. Během několika desítek minut oheň proměnil jeho celoživotní útočiště v hromadu popela. Shořely jeho ručně vyřezávané nástroje, zásoby, deníky i improvizovaná kamínka.
Starý muž stál uprostřed kouřící spouště pouze v tom, co měl na sobě. Teprve tento požár definitivně odhalil jeho existenci úřadům. Záchranáři a dobrovolníci našli vyčerpaného, špinavého starce s dlouhým bílým vousem bloudit kolem spáleniště.
Místní lidé okamžitě zareagovali obrovskou vlnou solidarity. Lidé se složili na materiál a dobrovolníci mu během několika týdnů postavili novou, malou dřevěnou chatku na okraji lesa, aby nemusel opustit své milované prostředí. Willard se ale v modernější stavbě se nikdy necítil doma.
S příchodem zimy roku 2003 se Willardův zdravotní stav prudce zhoršil. Tělo zkoušené šedesáti lety podvýživy, mrazů a těžké práce začalo vypovídat službu. Trpěl těžkým zápalem plic, sotva dýchal a nemohl vstát z lůžka.
Na konci listopadu ho v chatce navštívili přátelé z okolí, kteří mu pravidelně nosili zásoby. Když viděli jeho zubožený stav, rozhodli se jednat a zavolali záchrannou službu.
To byla pro starého samotáře nepřekročitelná hranice. Pohled na blikající sanitku a cizí lidi v uniformách v něm okamžitě probudil starý, hluboko zakořeněný děs z roku 1944. Znovu v nich spatřil vojenskou policii, která si pro něj po šedesáti letech konečně přišla.
Zatímco záchranáři připravovali nosítka, Willard využil chvíle nepozornosti, vyklouzl zadními dveřmi chatky a v mrazivém soumraku zmizel v zasněženém lese. Měl na sobě jen lehkou bundu a roztrhané kalhoty.
Záchranné týmy, policie se psy i stovky dobrovolníků pročesávaly neprostupný terén kolem Gully Lake celé týdny. Napadl čerstvý sníh a teploty klesly hluboko pod bod mrazu. Po poustevníkovi se však slehla zem.
Pátrání trvalo téměř sedm měsíců. Teprve v létě, 27. června 2004, narazil lovec se psem na lidské ostatky v hustém, těžko přístupném močálu necelé dva kilometry od jeho vyhořelé chatky.
Willard MacDonald ležel schoulený pod kmenem vyvráceného smrku, přikrytý větvemi a mechem. Zemřel tak, jak prožil většinu svého života: sám, v naprostém tichu, obklopen divočinou, které dal přednost před lidskou společností. Pitva potvrdila, že příčinou smrti bylo těžké podchlazení a vyčerpání. Dožil se osmasedmdesáti let.
https://www.novascotia.ca/nse/protectedareas/wa_gullylake.asp
https://news.novascotia.ca/en/2008/03/14/community-working-together-new-trail
https://nimbus.ca/store/the-hermit-of-gully-lake-the-life-and-times-of-william-kitchener-macdonald.html
https://celticlifeintl.com/the-hermit-of-gully-lake/
https://canadaehx.substack.com/p/the-hermit-of-gully-lake
https://en.wikipedia.org/wiki/Willard_Kitchener_MacDonald
https://www.imdb.com/title/tt1782566/
https://tv.apple.com/us/movie/willard-the-hermit-of-gully-lake/umc.cmc.5hgknjgubpng65er9wwbrs31a
https://vimeo.com/168836376
