Článek
Chodba v zákulisí Městského divadla ve Zlíně je ve středu 23. října 1996 večer potemnělá a tichá. V sále před malou chvílí utichl potlesk po odehraném představení a unavení herci se pomalu trousí do svých šaten. Třiašedesátiletý Stanislav Tříska se po představení osprchuje a jako obvykle usedá před zrcadlo ve své herecké šatně.
Nikdo tehdy netuší, že právě tady prožije své poslední chvíle. V průběhu noci náhle umírá. Až ráno najde uklízečka jeho bezvládné tělo. V divadle navždy utichá život muže, kterému se smály miliony diváků, když na jihočeském dvorku uhýbal před fackami filmové manželky a toužil jen po lahváči z lednice.
Z brašnářské dílny
Cesta nejslavnějšího filmového pantáty k profesionálnímu divadlu byla naprosto neobvyklá. Stanislav Tříska se narodil 29. ledna 1933 v Plzni. Neměl žádné formální herecké vzdělání. Vyučil se brašnářem a po vyučení pracoval jako dělník ve firmě Eska v Chebu. Jeho prsty tak byly zvyklé na tvrdou kůži, ševcovskou dratev a těžké řemeslo.
Mladého kluka to však od ponku neodolatelně táhlo k dramatickému umění. Divadlo ho přitahovalo od mládí a právě v něm nakonec našel svou skutečnou životní cestu. Disponoval neobyčejnou zemitostí, mohutnou postavou a hlubokým, sonorním hlasem, který se bez problémů nesl velkými sály.
V roce 1961 se rozhodl k odvážnému kroku. Zcela bez formálního akademického hereckého vzdělání nastoupil do Západočeského divadla v Chebu. Během šesti let zde sehrál řadu komických rolí a získal si značnou oblibu místního publika. Tříska se stal hercem z lidu, který nepotřeboval akademický diplom, aby dokázal přesvědčivě zahrát nejrůznější lidské charaktery.
Po šesti letech v Chebu přišla nabídka, která definovala celý jeho další osobní i profesní život. V roce 1967 nastoupil do angažmá v Divadle pracujících v tehdejším Gottwaldově (dnešní Městské divadlo Zlín). Mnoho jeho vrstevníků bralo oblastní angažmá pouze jako přestupní můstek do Prahy. Tříska to cítil jinak.
Na moravském jevišti našel svůj skutečný domov a zůstal mu věrný téměř tři desetiletí až do své smrti. Ve Zlíně vytvořil množství výrazných rolí a vynikal zejména v komediích, například ve Švejkovi, Pokoušení, Komikovi či Konci masopustu. Později se na zlínské scéně stal také uměleckým šéfem.
Režiséři oceňovali jeho všestrannost. Dokázal ztvárnit bodré venkovany, komické figurky i vážnější charakterní postavy. Stal se miláčkem místního publika a s městem se sžil natolik, že se navzdory plzeňskému původu považoval za moravského patriota.
Před filmovou kameru se dostával převážně ve vedlejších a epizodních rolích. Točil už od šedesátých let a objevil se v řadě filmů, televizních inscenací i seriálů. Všichni v branži věděli, že jde o vynikajícího charakterního herce, ale celonárodní sláva ho dlouho míjela. Všechno se změnilo až v momentě, kdy přišla nabídka na roli venkovského pantáty Škopka.
Mladý Troška hledá burana
V roce 1983 chystal režisér Zdeněk Troška natáčení letní komedie ze své rodné jihočeské vsi Hoštice u Volyně. Scénář k filmu Slunce, seno, jahody stál na naprosté autenticitě, lidovém humoru a ostrých charakterových kontrastech.
Pro roli rázných venkovských rodičů hledal režisér ideální dvojici. Energickou, hlučnou a korpulentní mámu Škopkovou svěřil Heleně Růžičkové. Jenže sehnat k této živelné ženě rovnocenného hereckého partnera představovalo velký oříšek. Troška potřeboval herce, který vedle Růžičkové nezanikne, ale zároveň dokáže zahrát flegmatického venkovského pantátu, který má rád svůj klid, pivo a noviny.
Na Stanislava Třísku si vzpomněla právě Helena Růžičková, která s ním už předtím pracovala v televizi. Ukázala Zdeňku Troškovi jejich společnou fotografii a režisér měl podle své pozdější vzpomínky rychle jasno. Filmového manžela Škopka si tak do značné míry vybrala sama Růžičková.
Ve filmu Tříska nasadil typický unavený výraz, mírně svěsil ramena a úsporným gestem začal glosovat hysterické výstupy své filmové manželky. Vznikla dokonalá dvojice, která odrážela realitu tisíců českých domácností. Tříska jako táta Škopek nebyl hlupák. Byl to unavený chlap ze statku, který věděl, že proti rozjeté manželce nemá smysl křičet, a proto volil taktiku pasivního odporu, tichého popíjení a nekonečných ironických poznámek.
Natáčení v Hošticích u Volyně se stalo legendárním. Troška propojil profesionální herce s místními neherci a celá vesnice žila filmem. Stanislav Tříska si atmosféru zamiloval a právě jeho klidný způsob hraní dokonale kontrastoval s temperamentem Heleny Růžičkové.
Facky, které se staly jedním ze symbolů celé série, navíc nebyly jen filmovým trikem. Především při natáčení závěrečné rvačky druhého dílu Slunce, seno a pár facek padaly skutečné rány. Tříska později vzpomínal, že někteří účastníci měli ze scény strach a k odvaze jim nakonec pomohla i kořalka, kterou na plac propašovali místní.
Když film v roce 1984 vstoupil do kin, způsobil absolutní senzaci. Vidělo ho více než 3,3 milionu diváků a stal se nejnavštěvovanějším filmem roku 1984. Ze Stanislava Třísky se prakticky přes noc stala celonárodně známá tvář. Kamkoli přijel, lidé v něm poznávali Škopka. Herec si popularitu užíval, ale vnitřně zůstával stále tím stejným skromným chlapem ze Zlína.
Třetí díl v Itálii a návrat k divadlu
Na počátku devadesátých let natočil Troška závěrečný díl trilogie Slunce, seno, erotika. Filmový štáb vycestoval do Itálie, což byla proti předchozím dvěma filmům výrazná změna. Venkované z Hoštic se tentokrát poprvé vydávají poznávat západní svět, moře i nudistické pláže.
Diváci se v kinech opět bavili a Tříska zůstal se Škopkem už navždy spojený. Film ale nebyl koncem jeho kariéry. V devadesátých letech se před kamerou objevoval dokonce častěji než dříve. Zahrál si například ve filmu Requiem pro panenku nebo ve snímku Vekslák aneb Staré zlaté časy.
Těžkou ránu naopak utržil jeho osobní život. Předčasně mu zemřela manželka Zdeňka, s níž měl syna a dceru. Tříska po její smrti na čas odešel do Prahy, změna prostředí mu však nepomohla a brzy se vrátil zpět do svého milovaného Zlína.
Divadla se nevzdal ani v posledních letech života. Vedle zlínské scény hostoval v letech 1995 a 1996 také v pražském Činoherním klubu, kde se objevil například v inscenacích Kosmické jaro a Čechovových Třech sestrách. Jeviště pro něj zůstávalo životním kyslíkem.
V roce 1996 Stanislav Tříska stále intenzivně pracoval. Hrál ve Zlíně, hostoval v Praze a před kamerou stihl vytvořit také postavu Hrstky v seriálu Zdivočelá země. Jeho uvedení se však už nedožil.
Ve středu 23. října 1996 odehrál ve Zlíně večerní představení. Diváci ani kolegové tehdy netušili, že ho vidí hrát naposledy.
Po představení se šel osprchovat a pak jako obvykle usedl před zrcadlo ve své herecké šatně. Právě tam ho podle pozdějších vzpomínek postihl masivní infarkt. Jeho bezvládné tělo našla až následující ráno uklízečka.
https://www.fdb.cz/osobnost/4275-stanislav-triska
https://nfa.cz/cs/26488-slunce-seno-a-par-facek/pro-kina
https://www.fdb.cz/film/15565-slunce-seno-a-par-facek
https://www.kinobox.cz/film/19067-slunce-seno-a-par-facek/tvurci
https://www.blesk.cz/clanek/bijak-filmove-hvezdy/169262/jak-helena-tocila-slunce-seno-troska-vzpomina-na-ruzickovou.html
https://www.xfilms.cz/film/slunce-seno-a-par-facek
