Článek
V kabině pro cestující sedí třicet pět mužů, převážně tureckých stavebních dělníků a montérů. Dvaatřicetiletý Abdülkadir Akyüz sedí připoutaný v zadní části trupu a oběma rukama tiskne k hrudi malou laminovanou fotografii.
Na snímku je jeho šestiměsíční syn Mehmet, který se v Turecku narodil s těžkým ochrnutím dolních končetin a deformací páteře.
Akyüz do válečného Iráku vůbec nechtěl. Věděl, že v zemi zuří brutální sektářské násilí a na silnicích kolem Bagdádu denně vybuchují nastražené bomby. Neměl však na vybranou. Soukromé kliniky v Ankaře požadovaly za speciální neurochirurgické operace a dlouhodobou rehabilitaci jeho dítěte astronomické sumy peněz. Stavební firma Kulak Construction nabízela za nebezpečné práce na americké základně v Iráku trojnásobné platy.
V 11:55 letoun prudce propadne prázdnotou. Z pravého motoru vyšlehnou jasné plameny a kabinou se rozlehne ohlušující řev přetížených turbín. Zvuk tříštícího se kovu se mísí s zoufalými výkřiky modlících se mužů. Ocelový kolos se v rychlosti přes dvě stě kilometrů v hodině řítí k zablácenému poli dva kilometry před začátkem přistávací dráhy. Akyüz vteřinu před nárazem pevně zavře oči a zašeptá jméno svého malého chlapce.
Poslední naděje pro nemocné dítě
Cesta Abdülkadira Akyüze do iráckého válečného pekla začala v chudé dělnické čtvrti jihotureckého města Adana. Akyüz byl zručný tesař, svářeč a montér s pověstí mimořádně spolehlivého dříče. S manželkou prožívali nejšťastnější období společného života, když po letech čekání očekávali narození svého prvního potomka.
V červenci 2006 přišel na svět vytoužený chlapec, ale radost mladých rodičů trvala pouhých několik málo hodin. Lékaři po sérii podrobných neurologických vyšetření sdělili zdrceným manželům krutou diagnózu. Novorozenec trpěl těžkou vrozenou vadou míchy a nervové soustavy. Jeho malé nožičky zůstávaly zcela bezvládné a nereagovaly na žádné vnější podněty.
Místní provinční nemocnice v Adaně rodině nedokázala nabídnout žádnou účinnou pomoc. Turečtí specialisté v moderních soukromých centrech v Ankaře a v Istanbulu sice nabídli šanci na záchranu a postupné rozhýbání končetin, ale stanovili neúprosnou finanční podmínku. Specializované operace, dovoz drahých zahraničních léků a dlouhodobá intenzivní rehabilitace stály desetitisíce amerických dolarů.
Pro obyčejného řemeslníka z chudé provincie to byla naprosto závratná a nedostupná částka. Akyüz zkoušel žádat o půjčky ve všech dostupných bankách a obcházel vzdálené příbuzné. Nasbírané úspory však nestačily ani na pokrytí úvodních diagnostických testů.
V té době sháněla velká turecká stavební společnost stovky zkušených dělníků pro výstavbu ubytovacích komplexů a infrastruktury na amerických vojenských základnách v Iráku. Riziko smrti bylo obrovské, protože iráčtí povstalci pravidelně ostřelovali zásobovací konvoje i přistávající letadla.
Finanční kompenzace však byla královská. Akyüz neváhal ani jedinou minutu. Podepsal šestiměsíční pracovní kontrakt a odletěl do Bagdádu, aby vlastní krví a potem vykoupil synovu šanci postavit se na vlastní nohy.
Mlha nad Baladem
Po několika měsících vyčerpávající práce v prašném iráckém vedru se Akyüz na přelomu roku 2006 a 2007 vrátil na krátkou dovolenou domů do Adany. Přivezl první těžce vydělané peníze a okamžitě zaplatil synovi úvodní sérii náročných rehabilitačních procedur. Lékaři potvrdili, že pokračování terapie by mohlo přinést hmatatelné výsledky. Bylo však bezpodmínečně nutné sehnat další finance na plánovanou druhou etapu operací.
V úterý 9. ledna 2007 brzy ráno se Akyüz se slzami v očích loučil s rodinou na letišti v Adaně. Na odletové ploše stál pronajatý moldavský turbovrtulový letoun Antonov An-26 společnosti AerianTur-M.
Na palubu stroje postupně nastoupilo dvacet devět tureckých stavebních dělníků a inženýrů, pět členů mezinárodní moldavsko-ukrajinské posádky a jeden americký bezpečnostní koordinátor. Mezi muži na palubě vládla uvolněná nálada, mnozí si ukazovali rodinné fotografie a těšili se, že po návratu domů zaopatří své rodiny.
Let probíhal naprosto klidně až k iráckým hranicím. Když se však letoun přiblížil k americké vojenské základně Balad severně od Bagdádu, meteorologická situace se během několika minut dramaticky zhoršila. Nad celou rozsáhlou oblastí ležela těžká, neprostupná mlha s dohledností sotva sto metrů od země.
Irácká základna v Baladu patřila v té době k nejvytíženějším a nejnebezpečnějším vojenským letištím na celém Blízkém východě. Řídící věž varovala posádku před extrémně špatnými podmínkami a důrazně doporučila odklonit let na záložní letiště v Bagdádu. Piloti se přesto rozhodli pro riskantní přiblížení podle palubních přístrojů. První pokus o dosednutí na dráhu zcela selhal. Posádka musela v hustém mléčném oparu provést nezdařené přiblížení, přidat tah motorů a vystoupat k druhému pokusu.
Bylo přesně 11:55 místního času. Letoun Antonov An-26 klesal podruhé z mlhy vstříc skryté zemi. Stroj se nachází nebezpečně nízko a posádka v mlžném oparu definitivně ztrácí prostorovou orientaci. Pravé křídlo letounu v plné rychlosti škrtlo o hliněný val a vzápětí narazí do vzrostlých palem na břehu zavlažovacího kanálu.
Během jediné sekundy nastává nepředstavitelné peklo. Trup letadla se při drtivém dopadu láme na tři velké kusy. Křídelní palivové nádrže okamžitě explodují a zablácené pole zaplavuje obrovská ohnivá koule hořícího leteckého petroleje. Kousky rozžhaveného kovu, části motorů a sedadla s připoutanými těly létají vzduchem stovky metrů daleko do okolních polí.
Při nárazu okamžitě umírá třicet čtyři lidí. Obrovská kinetická energie jejich těla doslova roztrhá na kusy nebo je během několika vteřin zaživa pohltí zuřící plameny.
Zadní část trupu, kde sedí připoutaný Abdülkadir Akyüz, se při divoké rotaci utrhne od zbytku hořícího stroje a dopadne do hlubokého, měkkého bláta odvodňovacího příkopu. Drtivý ráz nárazu vyrve Akyüzovo sedadlo z podlahové konstrukce a vymrští ho ven z trosek do rozorané země.
Akyüz leží na zádech v ledovém bahně. Kolem něj šlehají třímetrové plameny, syčí vytékající letecké palivo a vzduch naplňuje štiplavý dým z hořících plastů a spálených lidských těl. Kolem vládne děsivé, nepřirozené ticho, které přerušují pouze občasné výbuchy munice z nedaleké vojenské základny.
Akyüz se pokouší pohnout. Cítí ostrou, paralyzující bolest v krku a zádech, jako by mu někdo do páteře vrazil rozžhavený ocelový hrot. Chce se okamžitě zvednout a utéct před plameny, které se k němu pomalu plazí po hladině rozlitého paliva.
Jeho mozek zoufale vysílá signály do nohou, ale tělo od pasu dolů vůbec nereaguje. Dolní končetiny jsou naprosto necitlivé, cizí a chladné.
Zvedá třesoucí se ruku a zkouší se plazit po loktech v mazlavém jílu. Prsty se mu zarývají hluboko do mokré hlíny. Každý centimetr pohybu mu způsobuje nesnesitelnou fyzickou agónii. Po deseti metrech plazení mu definitivně docházejí zbytky sil.
Otáčí hlavu k zataženému nebi a v husté mlze slyší první zvuky blížících se amerických záchranných vrtulníků Black Hawk.
Jediný živý mezi čtyřiatřiceti mrtvými
Američtí vojenští záchranáři, pyrotechnici a armádní hasiči z baladské základny dorážejí na místo katastrofy během několika minut. Pohled, který se jim na zabláceném poli naskytne, připomíná apokalyptické bojiště. Po ploše stovek metrů jsou rozesety doutnající trosky, kusy oděvů, zbytky zavazadel a desítky znetvořených lidských těl. Všichni zasahující důstojníci předpokládají, že takto drtivý náraz v plné rychlosti nemohl nikdo na palubě přežít.
Vojáci postupují v rojnici se speciálními detektory a hasicími přístroji. Náhle jeden z amerických armádních zdravotníků spatří v bahně na okraji odvodňovacího kanálu slabý, křečovitý pohyb ruky. Přibíhá k ležícímu muži a na jeho krční tepně nahmatává slabý, ale pravidelný puls. Akyüz je celý pokrytý těžkými spáleninami, vrstvou černého popela a bláta, jeho oděv je nárazem roztrhaný na cáry.
Záchranáři ho okamžitě fixují do vakuové dlahy, zajišťují dýchací cesty a v kritickém stavu transportují na polní chirurgickou kliniku americké armády v Baladu.
Tým vojenských chirurgů bojuje o jeho záchranu celou noc. Akyüz utrpěl těžký traumatický šok, masivní otřes mozku, sériové zlomeniny žeber, protržení plíce a popáleniny druhého stupně na obličeji a rukou. Nejzávažnější nález však odhaluje rentgenový a tomografický snímek: tříštivá zlomenina hrudních a bederních obratlů s těžkým mechanickým přerušením míchy.
Zpráva o tragédii plní přední strany světových deníků a televizních zpráv. Irácké povstalecké frakce okamžitě vydávají prohlášení, že letadlo sestřelily raketou, zatímco oficiální mezinárodní vyšetřování jednoznačně konstatuje chybu pilotáže v extrémní mlze.
Pro světová média se Abdülkadir Akyüz stává zázračným mužem, který jako jediný na světě oklamal jistou smrt. Pro něj samotného však začíná nový, celoživotní boj o holou lidskou důstojnost.
Po stabilizaci základních životních funkcí na americké polní základně je Akyüz speciálním vojenským leteckým transportem přepraven do Turecka a hospitalizován na prestižní vojenské lékařské akademii Gülhane v Ankaře.
Když se po mnoha dnech strávených v umělém spánku probouzí k plnému vědomí, spatří u svého lůžka plačící manželku a lékaře v bílých pláštích. Jeho první tichá slova nepatří zřícenému letadlu ani čtyřiatřiceti mrtvým přátelům, s nimiž ještě před několika dny seděl u snídaně. Ptá se na svého šestiměsíčního chlapce Mehmeta.
Lékařské konzilium mu však musí s těžkým srdcem sdělit drtivou pravdu, kterou se mu dosud zdráhali otevřeně říct.
Poškození míchy v oblasti bederní páteře je naprosto nevratné. Zázračně přežil pád z nebeských výšin, ale už nikdy v životě se nepostaví na vlastní nohy. Je doživotně upoután na invalidní vozík.
Tato zpráva znamená pro muže, který šel do válečné zóny riskovat vlastní život právě proto, aby jeho syn mohl jednou bezstarostně běhat po louce, nepředstavitelný psychický úder. Vydělané peníze sice leží na bankovním účtu, ale jejich cena je absolutní: rodina má nyní místo jednoho těžce postiženého dva.
O několik týdnů později dochází v tureckém státním rehabilitačním centru k situaci, která dojímá i ty nejzkušenější lékaře, terapeuty a ošetřovatele.
Dvaatřicetiletý otec Abdülkadir a jeho malý syn jsou umístěni do stejného specializovaného nemocničního pokoje pro pacienty s nejtěžšími poruchami hybnosti. Jejich dvě nemocniční lůžka stojí těsně vedle sebe, oddělená pouze nočním stolkem.
Každé ráno začíná přesně stejná a dojemná rutina. Tým fyzioterapeutů nejprve cvičí s bezvládnýma nožičkama malého dítěte, masíruje ztuhlé svaly a stimuluje poškozená nervová zakončení. O hodinu později terapeuti přistupují k lůžku otce, aby prováděli naprosto stejné pasivní rehabilitační pohyby s jeho ochrnutýma nohama.
Akyüz při cvičení zatíná zuby ostrou bolestí, ale nepláče kvůli sobě. Dívá se na svého syna a nahlas, s úsměvem ho povzbuzuje v každém drobném pohybu. Mezi oběma pacienty vzniká neuvěřitelně hluboké pouto sdíleného osudu, jaké moderní medicína nepamatuje.
Když se po několika měsících intenzivní a bolestivé léčby Akyüz poprvé v životě posadí na invalidní vozík, první věc, kterou udělá, je to, že si vezme svého syna na klín a pomalu s ním projíždí nemocničními chodbami vstříc venkovnímu slunci.
Příběh Abdülkadira Akyüze se stal v celém Turecku symbolem bezmezné otcovské oběti a nehynoucí lásky. Tisíce lidí z celé země organizovaly veřejné sbírky, aby rodině pomohly pokrýt obrovské náklady na bezbariérové úpravy rodinného domu a další nákladnou léčbu obou členů rodiny.
https://web.shgm.gov.tr/tr/haberler/544-irakta-dusen-ucaktan-abdulkadir-akyuz-yarali-olarak-kurtuldu
https://en.wikipedia.org/wiki/2007_AerianTur-M_Antonov_An-26_crash
https://www.acc.af.mil/News/Article-Display/Article/202713/nellis-airmen-respond-to-civilian-aircraft-crash/
https://flightsafety.org/wp-content/uploads/2016/12/asw_mar07.pdf
https://www.baaa-acro.com/operator/aeriantur-m
https://www.haberturk.com/gundem/haber/12441-ucaktan-sag-cikan-isci-neden-getirilemedi
https://www.haberturk.com/yasam/haber/17060-dehset-dakikalarini-anlatti
https://www.haberturk.com/gundem/haber/17605-bize-ates-acildi
https://www.haberler.com/guncel/ucak-kazasinin-tek-tanigi-ogluyla-ayni-hastanede-haberi/
