Článek
Představte si českou filmovou komedii bez postavy Viktora Hujera. Něco takového je dnes naprosto nemyslitelné. Když v roce 1976 uvedli scenáristé Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem a režisérem Oldřichem Lipským do kin komedii Marečku, podejte mi pero!, vytvořili nesmrtelnou galerii postav. Mezi všemi těmi svéráznými dospělými žáky večerní průmyslovky však bezkonkurenčně dominoval právě Hujer v podání Václava Lohniského.
Jeho shrbená postava, ulíznuté vlasy, brýle s tlustými obroučkami, věčně sepjaté ruce a servilní, podlézavý tón hlasu definovaly českou povahu s takovou chirurgickou přesností, až z toho mrazilo. Scéna, kdy Hujer přichází k profesorské katedře s talířkem a nabízí: „Jsem si dovolil. Na ukázku. Ze své zahrádky, pár švestiček. Jestli se neurazíte,“ se stala absolutním folklórem. Stejně jako zoufalé vysvětlování přítomnosti celého rozvětveného rodinného klanu na rodičovském sdružení.
Lohniský dokázal do této zdánlivě jednorozměrné karikatury vtisknout tolik lidské trapnosti, grotesky i tragikomického rozměru, že se z Hujera stalo obecné pojmenování pro jakéhokoliv šplhouna a podlézavce. Když pak profesor Hrbolek směrem k Hujerovi pronesl vymyšlené: „Metelesku blesku!“, vznikla další z hlášek, které přežily samotný film. A přitom sám Lohniský byl především náročný divadelní režisér, pro kterého byla režie hlavní životní profesí.
O dva roky dříve, v roce 1974, si Lohniského vyhlédla stejná autorská dvojice pro další přelomovou roli. V komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! mu byla svěřena postava psychiatra, docenta Chocholouška.
Lohniský se na plátně objevil v bílém plášti, s divokým, mírně psychotickým leskem v očích a s naprostou vážností pronášel omluvy za chyby svého ústavu.
Režisérský génius, na kterého se zapomnělo
Zatímco filmový divák znal Václava Lohniského především jako mistra drobných, rázovitých a mírně vyšinutých figurek, divadelní svět v něm spatřoval jednoho z výrazných režisérů poválečného Československa. Lohniský byl především divadelník tělem i duší, režisér, který stihl nastudovat více než stovku inscenací a vedle činohry režíroval také operu.
Narodil se 5. listopadu 1920 v Holicích v rodině úředníka. Na přání matky nastoupil do kněžského semináře v Hradci Králové. V tamní knihovně se však pustil i do četby Marxe a Lenina a ze semináře byl nakonec vyloučen. Poté zamířil k divadlu. Na pražské konzervatoři vystudoval herectví, které absolvoval v roce 1946, a věnoval se také režii. Už během studií působil v avantgardním divadle Větrník.
Jeho životním divadelním působištěm se stalo Divadlo S. K. Neumanna v pražské Libni, dnešní Divadlo pod Palmovkou. Od roku 1956 zde působil jako šéfrežisér a dramaturg, od konce padesátých let do roku 1965 byl jeho uměleckým ředitelem a od roku 1966 pokračoval jako režisér. S libeňskou scénou zůstal spojen až do smrti v roce 1980.
Právě pod jeho vedením se z podceňované periferní scény stalo divadlo, za kterým začali jezdit diváci z celé Prahy. Lohniský se nebál moderní dramatiky ani širokého žánrového rozpětí. Režíroval Millera, Sofokla, Molièra i současné autory a v roce 1959 pohostinsky nastudoval také Člověka z půdy, první inscenaci nově vznikajícího Semaforu.
Byl pověstný mimořádnou přípravou a pracovním nasazením. Do režijních knih si zapisoval podrobné poznámky, kreslil si scény, kostýmy i postavy a jeho práce nekončila odchodem ze zkušebny. Režii chápal jako hlavní součást svého života a právě v ní zanechal mnohem rozsáhlejší stopu, než jakou dnes naznačují televizní reprízy jeho komediálních figurek.
Smrťák, mnich i zlotřilý intrikán
Přestože jeho srdce patřilo divadelní režii, filmové kamery si jeho mimořádného zjevu všimly velmi brzy. Václav Lohniský neměl vizáž prvorepublikového milovníka ani statného socialistického úderníka. Jeho tvář byla ostře řezaná, propadlé tváře lemovaly výrazné lícní kosti, měl vysoké čelo a především neobyčejně hluboké, pichlavé a hypnotické oči. Pro filmové režiséry byl naprostým pokladem.
Kdykoliv bylo potřeba obsadit postavu podivína, zbabělce, fanatika, intrikána nebo člověka balancujícího na hraně šílenství, Lohniského výrazná fyziognomie fungovala dokonale. V pohádce Dařbuján a Pandrhola režiséra Martina Friče ztvárnil Smrťáka.
V historickém dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) Otakara Vávry se proměnil v démonického bezejmenného mnicha, jehož promluvy rámují film a podtrhují jeho temnou atmosféru. Ve Všech dobrých rodácích Vojtěcha Jasného zase vytvořil výraznou postavu předsedy JZD Zejvala.
Během svého života vytvořil přes sto dvacet filmových a televizních rolí. Velké romantické hrdiny téměř nehrál, jeho doménou byly charakterní a epizodní postavy, ale každé z nich dokázal vtisknout vlastní tvář. Byl schopen současně zkoušet v divadle, režírovat, hrát před kamerou a připravovat další inscenaci. Toto zběsilé pracovní tempo však postupně zatěžovalo jeho zdraví.
Politické pasti normalizace
Sedmdesátá léta, která Lohniskému přinesla největší filmovou popularitu díky rolím v komediích Lipského, byla v divadle mnohem složitějším obdobím. Po srpnu 1968 přišla tvrdá normalizační cenzura a repertoár, který bylo možné v Libni uvádět, se ocitl pod daleko přísnější kontrolou.
Lohniský už v té době nebyl ředitelem divadla. Ředitelskou funkci opustil v polovině šedesátých let a od roku 1966 v souboru pracoval opět jako režisér. Po nástupu normalizace musel stejně jako ostatní divadelníci počítat s tím, že některé tituly neprojdou a jiné budou souboru naopak přiděleny. Přesto v Divadle S. K. Neumanna zůstal a režíroval až do své smrti.
Politický tlak se podle vzpomínek lidí z jeho okolí podepisoval i na jeho psychice a zdraví. Divadlo, které v šedesátých letech uvádělo i velmi odvážné tituly, už po roce 1968 nemělo stejnou svobodu. Lohniský však nepřestal pracovat. Vedle divadelní režie přijímal jednu filmovou a televizní roli za druhou.
Lidé z jeho okolí viděli, že ze svého pracovního tempa téměř neslevuje. Jeho manželství s herečkou Zorou Jirákovou se přitom už dávno rozpadlo. Do Prahy se Lohniský v padesátých letech stěhoval bez rodiny. S bývalou manželkou měl dceru Michaelu, která se rovněž věnovala divadlu a později se stala ředitelkou libereckého Divadla F. X. Šaldy.
Lohniského srdce vysílalo vážná varování. Prodělal srdeční příhody, přesto se znovu a znovu vracel k práci. Po jednom z infarktů sice zkoušel žít zdravěji, ale dlouho v klidovém režimu nevydržel. Potřeba práce byla silnější.
Přesto dál točil, režíroval a cestoval po celé republice. Bral další nabídky a své zdraví odsouval stranou. A právě v tomto stavu přišla v zimě roku 1980 nabídka na natáčení nového českého filmu v Krkonoších.
Krakonoš a lyžníci
Režisérka Věra Plívová-Šimková natáčela na přelomu let 1979 a 1980 poetický rodinný film Krakonoš a lyžníci, zasazený do prostředí Krkonoš na počátku 20. století, v době, kdy se do českých hor dostávaly první lyže. Do role jednoho ze starších financů, kteří v zasněžených lesích nahánějí pašeráka, obsadila právě Václava Lohniského.
Pro herce se srdečními potížemi představovalo zimní natáčení v horském terénu značnou fyzickou zátěž. V Krkonoších panovala zima, svahy byly pokryté hlubokým sněhem a herci trávili dlouhé hodiny venku v historických kostýmech. Lohniského čekal také záběr, při kterém měl na lyžích sjet kopec.
Režisérka mu proto nabídla, že jej při náročném sjezdu zastoupí někdo z Horské služby. Stejně by mu ve vzdáleném záběru nebylo vidět do tváře. Lohniský však dubléra odmítl. Lyžování měl rád a trval na tom, že záběr zvládne sám.
Dne 18. února 1980 se filmový štáb připravoval na další záběr v krkonošském terénu na Jilemnicku. Jako asistent režie tehdy na snímku pracoval mladý student pražské FAMU, dnes známý režisér Zdeněk Troška. Právě on šel s Lohniským do svahu.
Lohniský si nesl lyže a Troška se při cestě snažil zprovoznit nefungující vysílačku. Nabídl herci, že mu lyže vezme, ale Lohniský pokračoval vzhůru. Troška chvíli sledoval vysílačku a místo, odkud se měl záběr pořizovat. Když se znovu podíval k herci, viděl, že si Lohniský lehl do sněhu.
Nešlo však o odpočinek. Lohniský zkolaboval a Troška k němu okamžitě přiběhl. Herec nereagoval a oči se mu obracely v sloup. Jeho těžce zkoušené srdce postihl další masivní infarkt.
Na místě se ho kolegové pokoušeli zachránit a byla přivolána lékařská pomoc. Infarkt byl však podle následného vyjádření lékařů natolik rozsáhlý, že by Lohniskému nepomohla ani okamžitá přítomnost zdravotníka přímo na kopci.
Srdce velkého herce a režiséra dotlouklo přímo při natáčení, uprostřed rozdělané práce, v pouhých devětapadesáti letech. Oficiálním místem úmrtí je Jilemnice a datum 18. února 1980.
Celý štáb byl v šoku. Natáčení muselo pokračovat bez něj a filmaři nakonec použili jen záběry, které s Václavem Lohniským stihli pořídit. Ve výsledném filmu se objevují v jeho úvodu.
https://www.denik.cz/spolecnost/vaclav-lohnisky-20201112.html
https://www.denik.cz/galerie/vaclav-lohnisky-2020.html
https://divadlopodpalmovkou.cz/historie
https://www.jiri-suchy.cz/clovek-z-pudy2/
https://www.nafilmy.com/vaclav-lohnisky
https://www.nafilmy.com/vaclav-lohnisky/hlasky
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/94767/galerie-bolesti-10-ceskych-hercu-kteri-zemreli-behem-nataceni.html
