Článek
Když v letech 1541 až 1542 proplouvala výprava Francisca de Orellany po Amazonce, její kronikář Gaspar de Carvajal zaznamenával dlouhé úseky hustého osídlení a početné domorodé populace. O několik století později však cestovatelé nacházeli podstatně řidčeji osídlenou krajinu a ve 20. století získala velký vliv teorie, podle níž chudé tropické půdy výrazně omezovaly velikost předkolumbovských populací a složitost jejich společností. Vlivná americká archeoložka Betty Meggersová tuto představu prosazovala ještě ve druhé polovině 20. století a složitější kulturu Marajó vysvětlovala jako výsledek vlivů přicházejících zvenčí.
Jenže přímo uprostřed delty Amazonky, na říčně-mořském ostrově Ilha de Marajó ve státě Pará na severu dnešní Brazílie, leželo po staletí pohřbeno tajemství, které tuto teorii zásadně zpochybnilo. Ostrov je sám o sobě přírodním unikátem – s rozlohou přes čtyřicet tisíc kilometrů čtverečních je přibližně velký jako Švýcarsko. Polovinu roku je spalován neúprosným tropickým sluncem, zatímco v období dešťů se rozsáhlé nížiny mění v obrovské zaplavené plochy.
A právě v tomto zdánlivě nehostinném vodním světě objevili vědci pozůstatky takzvané kultury Marajoara. Nebyla to žádná chudá lesní osada, ale síť trvalých sídlišť a regionálních náčelnických center, jejichž obyvatelé intenzivně využívali bohaté vodní zdroje a proměňovali okolní krajinu. Místo toho, aby se přírodním živlům pouze podvolili, naučili se sezonní záplavy využívat způsobem, který dodnes fascinuje archeology.
Inženýři pralesa
Základním problémem života na Marajó byly každoroční záplavy. Voda z rozvodněných řek a přívalových dešťů zaplavovala rozsáhlé savany po celé měsíce. Lidé kultury Marajoara však neutíkali do bezpečí pevniny. Místo toho využívali přirozeně vyvýšená místa a mnohá z nich dalšími vrstvami zeminy cíleně rozšiřovali a zvyšovali.
Vznikala takzvaná tesos – výrazné hliněné pahorky tyčící se nad okolní záplavovou krajinou. Některé zdokumentované vyvýšeniny dosahují celkové výšky až kolem dvaceti metrů, geologické výzkumy však ukazují, že zejména největší z nich nevznikly celé lidskýma rukama. Marajoarové využili starší přírodní říční útvary a po generace je navršováním sedimentů upravovali. Jiné archeologicky prozkoumané pahorky byly cíleně zvětšovány zeminou získávanou mimo jiné při údržbě okolních vodních nádrží.
Na vrcholcích těchto vyvýšenin vznikala sídliště. Stály zde obytné stavby, probíhala každodenní práce a některé části sloužily také jako pohřebiště. Archeologové našli pozůstatky ohnišť, podlah, keramických nádob a dalších stop dlouhodobého osídlení. Jednotlivá místa byla zároveň spojena se systémem vodních nádrží, hrází a vyvýšených cest.
Archeologické výzkumy ukázaly, že tyto pahorky nebyly izolovanými samotami. Na Marajó byly identifikovány stovky podobných vyvýšenin různého stáří a původu. Největší skupina marajoarských sídlištních pahorků v oblasti Camutins mohla v době společného využívání hostit kolem dvou tisíc lidí. Byla to na poměry tehdejší Amazonie pozoruhodně rozsáhlá a organizovaná sídelní krajina.
Bohatství vodního světa
Otázka, jak dokázali obyvatelé Marajó zajistit dostatek potravy pro početná trvalá sídliště v prostředí s dlouhou sezonou záplav, byla dlouho záhadou. Odpověď přinesl detailní průzkum okolí pahorků. Marajoarové využívali kombinaci pěstování rostlin, sběru a především mimořádně bohatých vodních zdrojů.
Kolem některých pahorků vybudovali systém hrází, jezírek a nádrží spojených s řekami. Když záplavová voda na začátku suchého období ustupovala, ryby byly zachyceny v těchto vodních plochách. Archeologické nálezy potvrzují mimořádný význam ryb a dalších vodních živočichů a vodní hospodářství se stalo jedním ze základů prosperity zdejších komunit.
Jestliže práce s krajinou kultury Marajoara dokládá její organizační schopnosti, keramická tvorba představuje jeden z vrcholů estetického a duchovního cítění předkolumbovské Amazonie. Když v 19. století dorazili na ostrov první vědečtí badatelé a sběratelé, začaly se propracované nádoby z Marajó dostávat do muzeí v Brazílii, Spojených státech i Evropě.
Keramika kultury Marajoara se vyznačuje neobyčejně složitou polychromní výzdobou. Umělci používali rytí, excizi, modelování a vícebarevné malování. Typická je kombinace červené, černé a bílé, u některých předmětů se dochovaly také další odstíny. Nádoby bývaly pokryty světlou angobou, do níž nebo na niž byly vytvářeny složité geometrické a figurální motivy.
Tyto motivy nebyly pouhou dekorací. V ornamentice lze rozeznat odkazy na hady, ještěry, kajmany, štíry, sovy a další živočichy, často přetvořené do hybridních bytostí kombinujících lidské a zvířecí znaky. Právě propojení lidského, zvířecího a geometrického světa patří k nejcharakterističtějším rysům marajoarského umění.
Poslední cesta předků
Nejvýznamnějšími artefakty, které se v nánosech pahorků dochovaly, jsou bohatě zdobené pohřební urny. Kultura Marajoara používala více způsobů pohřbívání. Archeologové doložili jak primární pohřby, tak pohřby sekundární, při nichž byly kosti zemřelého po rozkladu těla znovu shromážděny a uloženy do keramické nádoby.
Kosti byly někdy rozebrány, lámány tak, aby se do nádoby vešly, a u některých sekundárních pohřbů byly natřeny červeným pigmentem. Urny často představovaly stylizované lidské postavy a jejich výzdoba mohla být mimořádně propracovaná. Ukládaly se do vyhrazených pohřebních prostor na pahorcích, často v blízkosti sídlišť a obytných staveb.
Pohřební rituály nebyly pro všechny stejné. Právě rozdíly v podobě uren a pohřební výbavě patří k důležitým dokladům společenských rozdílů. Některé mimořádně propracované urny obsahovaly předměty prestiže a pravděpodobně patřily lidem s vyšším společenským postavením. Nálezy kamenných předmětů jsou o to významnější, že vhodný kámen bylo nutné na ostrov dopravovat z větší vzdálenosti.
Jedním z nejvíce fascinujících a zároveň nejzáhadnějších předmětů, které po sobě kultura Marajoara zanechala, jsou takzvané tangas. Jde o malé, prohnuté trojúhelníkové destičky z pálené keramiky, které měly v rozích otvory pro provlečení šňůrky. Podle archeologů sloužili ženám k zakrytí klína.
Tyto předměty jsou charakteristickým a neobvyklým rysem marajoarské kultury. Část z nich byla bohatě zdobena geometrickými vzory v červené, oranžové, černé či hnědé barvě na světlém podkladu, jiné byly jednodušší a jednobarevné.
Společnost se proměnila, tradice přežila
Kultura Marajoara prožívala svůj výrazný rozkvět během prvního tisíciletí našeho letopočtu a na počátku druhého. Kolem roku 1100 se její náčelnické systémy rozšířily po savanách a marajoarská kultura se objevovala také v sídlech podél hlavních řek. Kolem roku 1300 však velká náčelnická centra a část systémů pahorků a vodního hospodářství zanikly. Obyvatelstvo se znovu organizovalo do menších autonomnějších vesnic.
Nebyl to však definitivní konec jejich kultury. Typická marajoarská keramika a další prvky materiální kultury pokračovaly i v pozdějších sídlech. Archeologická lokalita Cacoal je datována přibližně do období 1300 až 1650 a dokládá kulturní kontinuitu ještě v době, kdy se Evropané začínali usazovat v oblasti ústí Amazonky.
Když v 16. století dorazili do oblasti první Evropané, setkali se s domorodými společnostmi zapojenými do rozsáhlých obchodních sítí. Následující evropský obchod, epidemie, násilí a přesuny obyvatel pak během dalších desetiletí a staletí zásadně změnily demografickou i kulturní mapu regionu. Portugalci založili Belém naproti Marajó v roce 1616.
Tragédie kulturního dědictví Marajó pokračovala v 19. a 20. století, kdy se ostrov stal cílem sběratelů a nelegálních výkopů. Mnoho unikátních pohřebních uren a dalších keramických předmětů bylo vyzvednuto bez archeologické dokumentace a dnes jsou rozptýleny po muzeích i soukromých sbírkách v Brazílii, Spojených státech a Evropě. Tím se nenávratně ztratila velká část informací o místě a okolnostech jejich uložení.
Teprve moderní archeologie začala tento kulturní poklad zkoumat systematičtěji. Zásadní roli má Museum Paraense Emílio Goeldi v nedalekém Belému, které spravuje významnou sbírku marajoarských artefaktů a dlouhodobě se podílí na jejich výzkumu. Archeologové dnes využívají vedle klasických vykopávek geofyzikální měření, půdní analýzy, dálkový průzkum Země a další nedestruktivní metody, které dovolují rekonstruovat podobu někdejších sídlišť bez rozsáhlého ničení nalezišť.
Fascinující je i to, jak odkaz kultury Marajoara přežívá v moderní brazilské identitě. Tradiční geometrické vzory dávných hrnčířů a hrnčířek dnes zdobí moderní textil, architekturu, šperky i suvenýry.
https://www.museunacional.ufrj.br/dir/exposicoes/arqueologia/arqueologia-brasileira/arqbra008.html
https://revistas.usp.br/revmae/pt_BR/article/view/89975
https://revista.sabnet.org/ojs/index.php/SAB/article/view/150
https://www.gov.br/museugoeldi/pt-br/arquivos/noticias/numa-conversa-com-objetos-a-pre-historia-da-amazonia
https://www.gov.br/museugoeldi/pt-br/arquivos/noticias/museu-goeldi-e-iphan-catalogam-quatro-sitios-arqueologicos-no-municipio-de-anajas
https://www.gov.br/museugoeldi/pt-br/arquivos/extra-capa/museu-goeldi-terra-indigena/arquivos-mpegti/bch-v18n3.pdf
