Článek
Hugo Mensdorff-Pouilly se narodil na podzim roku 1929 na rodovém zámku v Boskovicích na Moravě. Pocházel ze starobylého šlechtického rodu francouzského původu, který se v Čechách usadil už v 19. století. Dětství prožil obklopen historií svého rodu i krásou zámeckého prostředí.
V rodině panovala silná tradice vlastenectví a křesťanských hodnot. Hugův otec Alfons Karel Mensdorff-Pouilly byl hrdý Moravan a jeden z aristokratů, kteří veřejně vyjádřili věrnost Československu v kritických časech.
Roku 1939 podepsal deklaraci české šlechty na obranu vlasti a stejně jako jeho manželka odmítl nabídku přijmout německé občanství za okupace. Byl to muž zásadový a rovný, který nikdy nesešel z cesty svých principů.
Hugova matka Marie, rozená hraběnka Strachwitzová, vedla rozsáhlou domácnost pevnou, ale laskavou rukou. Byla přísná, avšak spravedlivá – jak sám Hugo později vzpomínal, „Maminka byla zlatá, ale přísná. I když trestala, tak milovala.“ Pod dohledem rodičů a guvernantek dostávaly všechny děti důkladnou katolickou výchovu. Už od mala se učili úctě ke starším, zdvořilosti a disciplíně.
Hugo vyrůstal společně se sedmi sourozenci, takže o dobrodružství a rošťárny nebyla nouze. Rodina část roku pobývala na venkovském statku ve Žďárné a část na boskovickém zámku. Děti si tam hrály v rozlehlých zahradách, ale zároveň byly vedeny k povinnostem a pokoře.
Radostné chvilky dětství však kalil stín vážné nemoci tří sourozenců, kteří byli od narození chatrného zdraví. Už jako malý chlapec tak Hugo pochopil, že ne všichni lidé mají v životě stejné štěstí – soucit a soudržnost se staly přirozenou součástí života rodiny.
Válečná léta
Na podzim 1938 vrcholilo napětí před válkou a boskovický zámek dočasně obsadila československá armáda. Pro tehdy devítiletého Huga to byla první ochutnávka dramatické doby.
Brzy nato Hitlerovo Německo rozbilo zbytek republiky a na jaře 1939 dorazili do Boskovic nacisté. Hugo do smrti nezapomněl na okamžik, kdy českoslovenští důstojníci museli sklonit zbraně před okupanty – před očima měl mladého českého důstojníka, který při tom plakal. Pro chlapce z vlastenecké rodiny to byl otřesný pohled, který v něm zanechal hlubokou stopu.
Za války se Mensdorff-Pouillyovi snažili přežít nenápadně v ústraní svého sídla. Přesto, že se hlásili k české národnosti, směla rodina na zámku zůstat. Ale ztratila právo rozhodovat o svém majetku – roku 1942 jim nacisté dosadili nuceného správce. Nejprve to byl umírněný Bavor, soužití s ním nebylo zlé, ale později ho vystřídal fanatický nacista ze Sudet a ten se k rodině choval bezohledně.
Hugův otec se i pod hrozbou represí choval statečně. Když někteří místní udělali nerozumný krok a ocitli se v hledáčku gestapa, neváhal se za ně přimluvit. Sám pak část Heydrichiády strávil ve vyšetřovací vazbě. Tehdy děti s úzkostí čekaly, zda se tatínek vrátí. Nakonec byl naštěstí propuštěn – a malý Hugo nikdy nezapomněl, jak si pak se sourozenci šli vlastního otce vyzvednout na gestapo.
Válečné roky ubíhaly pomalu a ve stínu strachu. Rodině se dařilo uchránit život, ale neobešlo se to bez následků. Po nástupu komunistického režimu byl hrabě Alfons jako aristokrat na čas internován poválečnými úřady a vrátil se domů se zničeným zdravím. Z války rodina vyšla bez majetkových ztrát, avšak po těle i duchu vyčerpaná. Hugo věřil, že nejhorší je za nimi. Netušil, že skutečná zkouška teprve přijde.
Osudový rok 1948
Po válce si rodina Mensdorff-Pouillyových přála klid, ale dějiny měly jiné plány. V únoru 1948 převzali moc komunisté a starý šlechtický rod se rázem ocitl v ohrožení. Hugo viděl, jak nový režim označuje aristokraty za nepřátele lidu. Ve snaze uniknout dalšímu pronásledování se rodina rozhodla pro odchod ze země.
Roku 1948 se Hugo společně s rodiči a nejmladší sestrou pokusil emigrovat přes Slovensko do Rakouska. Tři jeho starší bratři tehdy na útěku úspěšně překročili řeku Dunaj, ovšem Hugova skupina takové štěstí neměla. U Bratislavy je zatkla pohraniční stráž a všichni skončili ve vazbě.
Devatenáctiletý hrabě se tak ocitl za mřížemi po boku vlastního otce. „Škrábali jsme ve vězení brambory společně s Ing. Kopeckým, který byl manželem Lídy Baarové,“ líčil později absurdní setkání za vězeňskými zdmi. Po několika týdnech byli propuštěni a s pocitem trpké porážky se vrátili domů.
Následky na sebe nenechaly čekat. Komunisté rodinu označili za politicky nespolehlivou. Hugo byl měsíc před maturitou vyloučen ze školy a přišel o možnost dokončit středoškolské studium. Všechen šlechtický majetek – zámek, lesy i pole – propadl státu.
Mladý Mensdorff-Pouilly se ocitl na životní křižovatce: neměl vzdělání, prostředky ani občanská práva a nade vším visel stín prominentního původu.
Krátce po neúspěšné emigraci byl Hugo povolán do tábora nucených prací v Novákách na Slovensku. V pracovním lágru strávil dva tvrdé měsíce. Zpočátku k němu ostatní vězni, převážně Slováci, chovali nedůvěru – byl pro ně „Čech“ a navíc z rodiny bývalých velmožů.
Když ale vyšlo najevo, že je z Moravy a není žádný namyšlený aristokrat, vztahy se zlepšily. Hugo se dokonce brzy stal oblíbencem, když pro místního velitele tajně sehnal dvě lahve slivovice. I díky tomuto netradičnímu úplatku dosáhl předčasného propuštění z tábora, údajně kvůli přípravě na maturitu.
Na maturitní zkoušku ho však režim stejně nepustil. Místo toho přišla další hrozba: měl se vrátit do tábora a dokončit si „převýchovu“ prací. Mladý hrabě ale využil veškerý důvtip, aby tomu zabránil. Při pravidelné lékařské prohlídce si postěžoval na bolest zubů a domluvil se se zubařem na dramatické řešení.
Termín nutné operace posunuli právě na den, kdy se měl Hugo hlásit do lágru. Nakonec podstoupil i předstírané zákroky kýly a kolene – vše jen proto, aby získal dostatek odkladů a už se do tábora nemusel vrátit.
Hugo Mensdorff-Pouilly tak nakonec vyvázl z otřesného soukolí táborů nucené práce. Bylo mu pouhých dvacet let a musel se začít živit manuální prací. Přišel o možnost studovat i o někdejší společenské postavení, ale navzdory všem ranám osudu v sobě našel odhodlání pokračovat dál.
Život v nemilosti režimu
Na počátku 50. let se Hugo snažil zapojit do běžného života a najít si obživu. Díky šťastné náhodě získal místo úředníka ve státním podniku Kovoslužba. Brzy však přišla akce „77 tisíc“, v jejímž rámci měli být úředníci převedeni k manuální práci do výroby.
Hugo v té době chodil o holi kvůli poraněnému kolenu – a svou indispozici využil jako ochranu před nuceným přesunem. „Říkal jsem si, doba je nejistá, budu radši kulhat,“ glosoval později s úsměvem své tehdejší rozhodnutí předstírat zdravotní potíže.
Díky holi zůstal v kanceláři a unikl továrnímu pásu. Když pak nastoupil povinnou vojenskou službu u nechvalně proslulých Pomocných technických praporů, hůl mu opět pomohla vyhnout se nejtěžší práci v dolech. Nakonec ji mohl odložit – na rozdíl od mnoha jiných se z vojny v PTP vrátil živ a zdráv a dokonce s několika celoživotními přáteli.
Ani po návratu do civilního života ho režim nenechal na pokoji. Usadil se v Praze, ale na lepší pozici mohl zapomenout. Začal ve strojírenském závodě na pražské Balabence, odkud byl brzy vyhozen. Personalista mu tehdy upřímně řekl: „Musíš to pochopit, soudruhu – já ze sebe nemůžu dělat vola.“ Jinými slovy, zaměstnávat potomka šlechtického rodu by pro podnik znamenalo potíže.
Hugo se s tímto cejchem potýkal opakovaně. Nakonec zakotvil u podniku ČSAO jako garážmistr. S nadhledem pak říkal, že v garáži udělal „velkou kariéru“ – ve skutečnosti myl autobusy a měnil pneumatiky. Později si přivydělával také jako řidič sanitky nebo rozvážel lékaře po obvodu. Prošel celou řadou obyčejných profesí a díky tomu poznal život z úplně jiné stránky, než jaký poznali jeho předkové.
Přes veškeré příkoří našel Hugo v oné šedé době i světlé momenty. Mezi spolupracovníky objevil několik slušných lidí a dokonce i členů komunistické strany, kteří mu nezištně pomohli. Jeden partajník mu například pomohl sehnat byt v Praze, což by jako politicky nežádoucí osobnost sám nedokázal.
Ačkoli stále nemohl veřejně působit podle svých schopností, nevzdával se. Oporou mu byla jeho hluboká víra – pravidelně chodil do kostela a aktivně se účastnil bohoslužeb. „Jsem věřícím katolíkem a ohromně mi to v životě pomohlo,“ řekl po letech o zdroji své vnitřní síly.
V roce 1963 se v Praze oženil s Barborou Polákovou a o rok později se jim narodil syn Jan. Rodinné štěstí však dlouho netrvalo bez mráčku. Manželé uvažovali o emigraci a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli odejít na Západ. Dostali se až na kanadské velvyslanectví ve Francii, kde po Hugovi požadovali vyplnit ponižující kádrové dotazníky. Hrdý hrabě se vzepřel a prohlásil, že tohle nepodstoupí.
Emigraci na poslední chvíli odvolal a rodina se vrátila domů smířená s tím, že svůj osud musí naplnit v Československu. Jejich syn Jan se později – aby nebudil pozornost úřadů – dokonce rozhodl zkrátit rodové příjmení na pouhé Mensdorff. Pro Huga to bylo trpké zklamání, přesto synovo rozhodnutí chápal.
Hugo Mensdorff-Pouilly setrval ve své vlasti až do konce komunistického režimu. Pozoroval úpadek systému a vítal první náznaky změn v 80. letech. Když pak na podzim 1989 zaplnily náměstí davy cinkajících klíčů, konečně se dočkal naděje. Po více než čtyřiceti letech ponížení se mu otevřela cesta k návratu všeho, oč ho připravili.
Nový začátek po roce 1989
Listopad 1989 otevřel Hugovi Mensdorff-Pouillymu dveře do zcela nového života. Už v červnu 1990 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí a zanedlouho ho čekalo překvapivé pověření do vysněné Francie – stal se vicekonzulem na československém velvyslanectví v Paříži. Po letech nucené izolace tak mohl reprezentovat svou zemi v diplomatických službách.
Hugo hrabě Mensdorff-Pouilly u studničního šlapacího kola (16. stol.) - Boskovice (2014).
Na rodném zámku v Boskovicích mezitím on a jeho sourozenci rozjeli zdlouhavé restituční řízení, aby získali zpět rodový majetek zabavený komunisty. Když byl boskovický zámek rodině konečně navrácen, Hugo poprvé po více než čtyřiceti letech překročil jeho práh jako právoplatný pán.
Byl to pro něj moment sladkého zadostiučinění – v duchu ten triumf věnoval rodičům, kteří odpočívali na nedalekém hřbitově s výhledem na zámek. „Chodil jsem za nimi na hrob a vyprávěl jim o všem, co se stalo. Věřím, že otec to tam shora viděl,“ poznamenal hrabě dojatě.
Navrácení majetku považoval za malý zázrak. S vděčností zdůrazňoval, že Československo – později Česká republika – bylo jedinou zemí v regionu, která šlechtický majetek po pádu komunismu vrátila.
Současně ale otevřeně kritizoval křivdy, které na aristokracii napáchaly poválečné Benešovy dekrety, a poukazoval na to, že restitucemi stát vrátil pouze nemovitosti, zatímco způsobené škody a ztracené movité hodnoty nikoli. I tak se však neváhal chopit nové šance: ihned po zisku boskovického panství se pustil do jeho obnovy a zpřístupnil zámek veřejnosti.
Sám tam rád prováděl návštěvníky a poutavě jim vyprávěl historii svého rodu. V letech 1995–2007 působil jako zástupce velvyslance Suverénního řádu maltézských rytířů v Praze, což propojilo jeho diplomatické zkušenosti s celoživotní vírou. Aktivně se angažoval v obnově společenského života šlechty – přispěl k vydání několika ročníků Almanachu českých šlechtických rodů a mladší generace aristokratů v něm viděly charismatického ducha, který je sjednocoval.
Netajil se ani svým monarchistickým přesvědčením; roku 2017 ho monarchistická strana Koruna Česká jmenovala čestným členem za propagaci myšlenky návratu monarchie.
Hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly prožil svou poslední dekádu v ústraní rodných Boskovic a střídavě v Praze. Těšil se z přítomnosti svých vnoučat a každý den děkoval Bohu za dlouhý věk, kterého se dožil.
Zemřel 21. listopadu 2023 ve věku 94 let jako poslední z osmi sourozenců. Jeho rakev byla za velké účasti veřejnosti vystavena v boskovickém kostele sv. Jakuba, kde se s ním rozloučil i brněnský biskup. Poté spočinul v rodinné hrobce po boku svých předků. Uzavřel se tak životní příběh muže, který navzdory všem dějinným bouřím zůstal věrný svým zásadám a dočkal se naplnění odvěkého hesla svého rodu: pravda a čest nakonec zvítězí.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hugo_Mensdorff-Pouilly
https://www.pametnaroda.cz/cs/mensdorff-pouilly-hugo-20170202-0
https://www.pribehynasichsousedu.cz/media/Hugo-Mensdorff-Pouilly-%C5%BEivotopis.pdf
https://www.historickaslechta.cz/tag/mensdorff-pouilly/
https://ohlasy.info/clanky/2024/10/hugo-mp.html
https://blanensky.denik.cz/zpravy_region/vse-zle-jsem-prezil-ve-zdravi-a-mel-krasny-zivot-rika-hrabe-hugo-20191207.html
