Článek
Jan Kanyza se narodil 25. října 1947 v Lipníku nad Bečvou na střední Moravě. Přišel na svět jako třetí dítě svých rodičů – a zároveň vymodlený potomek po tragédii druhé světové války. Jeho starší sestřička totiž za války zemřela v pouhých osmi letech, a tak malému Honzovi zbyl jen o šest let starší bratr.
Narodil se dva roky po válce starším rodičům (mamince bylo 40, otci 41 let, tehdy poměrně neobvyklé) a rodina ho zbožňovala. Dětství tak prožil obklopen láskou a podporou – a také hudbou, obrazy a prvními sny o divadle. Už jako malý kluk se učil hrát na klavír, klarinet i saxofon, přičemž právě muzika ho nakonec přivedla k ochotnickému divadlu.
Na gymnáziu v Olomouci vedl studentský kabaret a brzy se ukázalo, že kromě hereckého nadání má i pozoruhodný výtvarný talent. S partou přátel chodil do přírody malovat krajinky v okolí Olomouce – propadl kouzlu malby natolik, že už tehdy váhal, jestli svůj život zasvětit spíše štětci, nebo prknům znamenajícím svět.
Po maturitě stál Jan Kanyza před osudovou volbou, zda se živit malováním, nebo herectvím. Nakonec v něm zvítězila vášeň pro divadlo – a možná tomu napomohla i skutečnost, že talent ho dostal na DAMU hned napoprvé. V roce 1970 úspěšně absolvoval prestižní divadelní akademii v Praze. Mladý herec překypoval nadáním i ambicemi a svobodomyslnou duší.
Nechtěl se uvázat k jedinému kamennému divadlu, a tak „přelétal z jedné scény na druhou“ – nikde dlouho nevydržel, protože se nechtěl vázat. Už v 70. letech tak fungoval jako herec na volné noze, což bylo v socialistickém Československu něco nevídaného. Na jevišti ztvárňoval první výrazné role a záhy okusil i kouzlo filmu.
Ve 25 letech debutoval ve filmu Utrpení mladého Boháčka (1969) a brzy dostal další příležitosti před kamerou.
Průšvih v Sovětském svazu
Pod maskou talentovaného mladého herce vřela vzpurná krev. V roce 1974 se Jan Kanyza ocitl na natáčení filmu Sokolovo v tehdejším Sovětském svazu. Jednoho dusného večera v kyjevském hotelu došly nervy. Obsluha mu odmítla přinést objednanou sklenku vodky – snad nepozornost, snad drobná schválnost vůči „československé hvězdě“.
Kanyza si to nenechal líbit. Práskl do stolu a hlasitě se dožadoval svého pití. Mladá servírka zbledla strachy, v restauraci zavládlo zděšení. V normalizační éře se totiž nenosilo jakkoli si stěžovat na sovětské soudruhy či soudružky – a už vůbec ne křikem na veřejnosti. Kanyzův prudký výstup tak způsobil mezinárodní ostudu.
Po návratu domů ho čekal pořádný „kartáč“. Za trest musel na čas zapomenout na větší herecké příležitosti, oficiálně se stáhnout do ústraní a nevyvolávat další rozruch. Pro mladého umělce, který se nebál říct svůj názor nahlas, to byla hořká lekce – poznal, že v totalitním systému se stačí jediný prohřešek proti poslušnosti a nadějná kariéra může viset na vlásku.
Kanyza i přes tento klopýtnutí pokračoval v práci a dál si držel nezávislost mimo stálá divadelní angažmá. Paradoxně právě v tomto neklidném období našel životní oporu v soukromí. Našel lásku, která ho dokázala podržet, i když se kolem něj stahovaly mraky.
Roku 1977 se oženil s loutkoherečkou a výtvarnicí Žofií, se kterou ho seznámila kuriózní náhoda – potkali se na večírku, kde většinu hostů tvořili gayové, takže svou budoucí ženu musel nejprve přesvědčit, že o ni má opravdový (heterosexuální) zájem.
Žofie Kanyzová, sama umělkyně, mu rozuměla. Stála po jeho boku věrně po celá desetiletí, v dobrém i zlém. Kanyza byl vždy magnetem na ženy – charismatický, pohledný, s jemně chraplavým hlasem. Přesto neměl potřebu hledat štěstí jinde. Od roku 1977 až dodnes zůstává Žofii věrný a žádné aférky či románky bulvární tisk u něj nikdy nezjistil. Jejich manželství patří k nejstabilnějším v českém showbyznysu.
Ve stínu tajné policie
Ne všechny rány však byly viditelné navenek. Koncem 70. let se nad Kanyzovou kariérou začal nenápadně vznášet jiný stín – stín tajné policie. Byla to neviditelná past, která sklapla potichu a její jedovaté ostří naplno zasáhlo až o desetiletí později. Podle archivních dokumentů totiž Jana Kanyzu už v roce 1975 zverbovala Státní bezpečnost jako důvěrníka s krycím jménem „Honza“.
Po následujících osm let s ním její důstojníci vedli desítky schůzek – podle dochovaných záznamů jich proběhlo okolo osmdesáti. StB po něm chtěla informace o kolezích z branže. Mladý herec měl podle spisů donášet třeba na herečku Inku Čekanovou (její provinění bylo, že měla přítelkyni ve Švýcarsku) či na herečku Libuši Geprtovou.
V hledáčku StB byl dokonce i Kanyzův kamarád z branže, herec Vítězslav Jandák – na něj měl Kanyza také podávat hlášení, údajně například o jeho chování při cestách do ciziny. A co hůř, ve svazcích se našlo i Kanyzovo jméno spojené s legendárním hercem a disidentem Pavlem Landovským, který stál u zrodu Charty 77
Jan Kanyza však od počátku všechna obvinění ze spolupráce odmítal. Nikdy veřejně nepřipustil, že by vědomě podepsal spolupráci či předával StB informace. Tvrdí, že temný spis je výmysl – či přinejmenším účelově překroucený záznam z jeho opakovaných výslechů. „Nespolupracoval jsem, pouze mě dlouhodobě předvolávali a vyslýchali,“ hájil se později.
Přesto jeho jméno ve svazcích figuruje a po pádu komunismu bylo zveřejněno na oficiálním seznamu spolupracovníků StB. Když v srpnu 2005 tato zpráva proběhla médii, otřásla českou veřejností i uměleckou obcí. Mnozí nedokázali uvěřit, že populární herec – kterého znali jako dobráckého štamgasta z televizní Hospody – mohl být zapleten do sítě udavačů.
Sám Vítězslav Jandák, tehdejší ministr kultury, zažil šok, když mu novináři oznámili, co se o Kanyzovi našlo ve spisech. Po desetiletí přátelství náhle stanulo mezi dvěma kolegy podezření a hořkost. Jan Kanyza rázem stál tváří v tvář pochybnostem: byl snad opravdu tak dlouho dvojí tváří – miláčkem publika a zároveň skrytým informátorem režimu?
Rozhodl se očistit své jméno za každou cenu. Následovala dlouhá právní bitva. Trvalo to více než rok, než Městský soud v Praze dospěl k rozsudku, který Kanyzovi přiznal alespoň částečné zadostiučinění. V lednu 2007 soud pravomocně konstatoval, že herec Jan Kanyza nebyl vědomým spolupracovníkem StB a jeho evidence v oficiálních seznamech byla neoprávněná.
Ministerstvu vnitra bylo nařízeno Kanyzovo jméno z veřejného seznamu vymazat. Soudní senát tehdy zohlednil i určité absurdity Kanyzova svazku – například fakt, že StB pro něj používala nekonspirativní krycí jméno „Honza“ což je krajně nelogické. Také svědecké výpovědi bývalých estébáků soud shledal rozporuplnými a nedůvěryhodnými.
Verdikt tak očistil Kanyzovo jméno před zákonem. Jenže stín pochybností v očích části veřejnosti i některých kolegů přetrval. V archivních materiálech StB zůstává Jan Kanyza nadále veden jako agent „Honza“, evidenční číslo 24695. A ani soud nemohl vrátit důvěru těch, kteří se s jeho dvojím portrétem odmítali smířit.
Pro Jana Kanyzu to byla osobní vítězství, které však chutnalo spíše jako popel hořkosti. Namísto triumfálního návratu na výsluní přišlo vystřízlivění. „Hodně lidí se s tím odmítalo smířit,“ vzpomínal později. Nekonečné tahanice s úřady, soudy a štěkání pochybovačů v mediích ho unavilo a otrávilo. Když se po letech ohlédl, uvědomil si, že tahle zkušenost v něm něco definitivně zlomila.
„Ten boj mě tak otrávil, že jsem se stáhl ze showbyznysu,“ přiznal později v rozhovoru. Ve stínu skandálu ztratil chuť pokračovat v herecké dráze, a ačkoli se s ním diváci ještě mohli setkávat například v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě (kde ztvárnil intrikánského ředitele Hofmana), novou hereckou kapitolu už neotevřel.
Život v ústraní a malířská vášeň
Když za ním Jan Kanyza definitivně zavřel herecké dveře, čekalo ho nové období života – mnohem klidnější, ale neméně plodné. Naštěstí se mohl opřít o svou druhou celoživotní vášeň, která ho provázela už od dětství. „Aktivit měl vždycky hodně, třeba své milované malování,“ poznamenal trefně jeho známý.
Malba pro něj nebyla jen zálibou, ale doslova způsobem seberealizace a terapie. Již koncem 80. let se Kanyza stal členem Fondu výtvarných umělců a oficiálně tak vstoupil mezi profesionální malíře. V 90. letech, kdy překonával těžké psychické období, se mu naskytla možnost pronajmout si ateliér na jihu Francie – v malebném kraji Languedoc.
Odjel tam a náhle zjistil, že sedí u plátna a maluje. V tichu prosluněného ateliéru stovky kilometrů od domova jako by ze sebe smyl všechen stres a bolest. Našel vnitřní klid, který mu uspěchaný svět filmu nedokázal dát. Do Francie si začal jezdit pravidelně dobíjet duši – několik měsíců v roce tam strávil s plátnem a barvami. Země galského kohouta mu přirostla k srdci a stal se z ní jeho druhý domov.
Jestliže divadelní prkna Kanyza opustil zklamaný, na malířském plátně se mu dostalo nového uznání a svobody. Jeho obrazy byly – k hercovu vlastnímu překvapení – velmi úspěšné. Vystavoval je nejen doma, ale i v zahraničí: v Německu, Švédsku, Francii a dokonce ve Spojených státech. Z nenápadného koníčku se stala druhá kariéra.
Kanyza dokonce ilustroval několik knih pro děti a jeho výtvarné práce se prodávaly za nemalé částky. V roce 2022, ke svým 75. narozeninám, uspořádal velkou výstavu 40 obrazů v pražské galerii na Staroměstském náměstí – kolegové herci ho tam přišli podpořit, jako by symbolicky uznali, že Kanyza patří ke špičce i na výtvarném poli.
S herectvím skončil nadobro. „Roleta je stažená a kapitola dočtená. Tím je to vyřízeno,“ prohlásil rezolutně o svém rozhodnutí již se nikdy nevrátit před kameru. Hereckou slávu rád přenechá mladší generaci. Zatímco na televizní obrazovce jeho charismatický hlas dál zní alespoň z dabovaných filmů (českým divákům se nesmazatelně vryl do paměti jako hlas hollywoodské hvězdy George Clooneyho), on sám žije spokojeně v ústraní.
Vyměnil ruch Barrandova za poklidný rytmus chalupy v Podkrkonoší, kam se před časem přestěhoval z rušné Prahy. Moderní technologie a online svět ho prý nelákají – nemá počítač, nevyhledává pozornost na sociálních sítích. Místo toho tráví čas v kruhu svých nejbližších a v blízkosti přírody.
S manželkou Žofií oslavili už 46 let společného života. Dcera Barbora se provdala do zámoří a odstěhovala do Severní Karolíny, Kanyza je však pyšný dědeček a dbá na to, aby jeho tři vnoučata Jack, James a Sofie-Rose nezapomněla na české kořeny. Mluví s nimi česky přes oceán a každý rok za nimi cestuje, když mu zdraví dovolí. Nejstarší pětiletý vnuk prý dokonce projevuje výjimečné malířské nadání – dědečkovi tím dělá radost a tak trochu i působí „komplexy“, žertuje Jan. S klidem dodává, že pokud by vnuk v talentu přerostl dědu, bude jen rád.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kanyza
https://sedmicka.tyden.cz/rubriky/celebrity/jan-kanyza-malir-co-kdysi-hraval_563487.html
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kanyza-nebyl-agentem-statni-bezpecnosti/r~i:article:159400/
https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/kanyza-byl-obvinen-ze-spoluprace-s-stb-skandal-se-sovetskou-servirkou-zehlil-dlouho-78699
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kanyza-nebyl-agentem-statni-bezpecnosti/r~i:article:159400/
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-janula-jan-kanyza-skoncil-s-herectvim-svoje-obrazy-schovava-pod-gauc-a-ma-komplexy-z-petileteho-vnuka-103302
