Článek
„Ten hod nebyl technicky ideální. Byla tam spousta drobností, které se daly zlepšit,“ říká dnes skromně Jan Železný. Tehdy, 25. května 1996 na mítinku v německé Jeně, ale všechno do sebe zapadlo. Český oštěpařský fenomén poslal náčiní do vzdálenosti, o níž si soupeři mohli nechat jen zdát. Sám se po odhodu svalil na tartan – padl tváří k zemi, zaskočen mohutností vlastního pokusu.
Když zvedl hlavu, viděl už rozhodčí spěchat k místu dopadu až u hranice travnaté plochy. Na malém východoněmeckém stadionu Ernst-Abbe-Sportfeld bylo rázem jasno, že se právě přepisuje historie.
Byl podvečer teplého jarního dne, lehký vítr vanul zezadu zprava – ideální podmínky pro oštěpaře. V šest hodin večer odstartovala soutěž šesti pozvaných závodníků. Železný se rozběhl k prvnímu hodu – ale zakopl, rytmus nebyl ono. Přesto oštěp dolétl na 87,76 metru a šel do vedení.
Druhým pokusem se zlepšil na 92,88 m – výkon, jaký do té doby nikdo jiný nikdy nehodil od zavedení nového typu oštěpu v roce 1986. Domácí rival Raymond Hecht kontroval hodem 90,06 m, což publikum nadchlo – německý oštěp ještě nikdy nepřekonal 90 metrů. Atmosféra v Jeně houstla očekáváním.
Jan Železný se na třetí pokus plně soustředil. Sprintuje rozběhem v dlouhých modrých elastických kalhotách, šest rychlých kroků, mohutný výpad. Napřahuje pravici a s výkřikem vypouští oštěp do ideálního úhlu. Obrovská síla hodu ho vymrští dopředu – dopadá na kolena a dlaně, sklání hlavu k dráze.
Vzhlédne právě včas, aby zahlédl, jak jeho žlutý oštěp dopadá neuvěřitelně daleko v pravé části sektoru, ještě na trávě. „Je to tam!“ vykřikne a stadion exploduje nadšením. Čísla 98,48 m se vzápětí objeví na tabuli. Železný vstává a vítězoslavně zvedá ruce, diváci aplaudují vstoje.
Železný věděl, že je ve famózní formě. Pár dnů předtím hodil v japonské Ósace 90,60 m a už v dubnu na soustředění v Jihoafrické republice několikrát překonal 90 metrů. Přesto se ten den necítil nijak výjimečně.
Osud mi žádná zvláštní znamení nedával,“ vzpomínal později. Rozhodl se však svou formu prodat. Původně ani neměl v plánu v Jeně závodit – právě naopak, spontánně si tam zajel s rodinou na výlet.
„Jen jsem chtěl najít ten závod. Cítil jsem se dobře a věděl, jak extrémně daleko můžu hodit. Jinak bych asi do Jeny nejel,“ líčí Železný. Manažer (a trenér) Jan Pospíšil na poslední chvíli sehnal start na jeninském Olympijském dni – nevelkém mítinku kousek za českými hranicemi.
A tak Jan sedl do auta a vyrazil z Mladé Boleslavi směrem na západ. „Jeli jsme do Jeny s rodinou,“ popisuje. Byl to jen necelých 350 kilometrů dlouhý výlet, klikaté silnice přes hranice, děti vzadu a oštěpy v kufru. Žádná pompéznost velkých šampionátů – spíš rodinná expedice, která neplánovaně vešla do dějin.
Na zaplněném stadionu seděla v hledišti i Železného manželka Marta a jejich malý syn Jan a dcera Kateřina. Jan běžně rodinu na závody nebral, ale tentokrát byli u toho. Mohli tak sdílet onen kouzelný moment, kdy jindy chladnokrevný světový šampion vykřikl radostí a do očí se mu draly slzy.
Když si uvědomil, co dokázal, obrátil se pohledem do tribun, kde jeho nejbližší plakali štěstím. Rodinný výlet do někdejší NDR se právě proměnil v něco, o čem budou jednou vyprávět vnoučatům.
Při zpětném pohledu přiznává, že onen hod možná ani nebyl dokonalý. Měl rezervy v technice, možná nevyužil úplně všechny svalové skupiny. Jenže toho dne mu přálo všechno – rychlý povrch rozběhu, příznivý vítr a maximální psychická pohoda. Fyzicky byl na vrcholu sil, ve třiceti letech vyzrálý a zkušený, zároveň zdravý a hladový po vítězství.
Famózní forma, jakou kolem poloviny 90. let disponoval, mu umožňovala vyhrávat závod za závodem a překonávat rekordy jako na běžícím pásu. „Věřil jsem si na devadesát metrů. Tak jsem vzal rodinu i s oštěpy do auta a jel,“ smál se později.
Když se ho lidé ptali, zda vytušil, že padne rekord, kroutil hlavou: ne, byl to závod jako každý jiný. Jen on věděl, že má eso v rukávu – formu, jakou nezažil ani před olympijským triumfem v Barceloně 1992, ani při titulu mistra světa 1993.
Jan Železný dominoval své disciplíně už od počátku 90. let. Ve finále olympiády v Atlantě 1996 o pár měsíců později zlatou obhajobou jen potvrdil, že je nejlepším oštěpařem planety.
Jeho největší soupeři – britský elegán Steve Backley či finští hromotluci Seppo Räty a Aki Parviainen – s ním sváděli napínavé bitvy, ale většinou odcházeli poraženi. Backley, dvojnásobný vicemistr světa, uměl házet za 90 metrů a vlastnil krátce i světový rekord (v roce 1990 hodil 90,98 m), ovšem Železný ho brzy překonal a pak už Brit jen honil jeho stín.
Fin Räty byl pro změnu kontroverzní bouřlivák: v roce 1991 vrhl speciálním „revolučním“ typem oštěpu 96,96 m – jenže to náčiní se nezapíchlo do země a rekord mu nakonec neuznali, ba co víc, IAAF rychle zakázala ten typ oštěpu pro neregulérnost.
Právě kvůli těmto technickým sporům se od roku 1986 závodí s přetíženým oštěpem, který létá o něco méně daleko. Železného výkon 98,48 m z Jeny ovšem vypadá tak fantasticky, že mnozí tehdy žertovali, zda se nebude muset měnit konstrukce oštěpu znovu.
Magická hranice 100 metrů byla na dohled – a leckdo tušil, že jednou by mohla být prolomena i s tímto „těžším“ náčiním. Nakonec se to nestalo. Janův rekord jakoby nastavil strop, na který už tři dekády nikdo nedosáhl.
Mezinárodní statistiky to jen potvrzují: od roku 1986 bylo zaznamenáno 142 hodů za 90 metrů, ale plných 52 jich patří právě Železnému. A jedině on dokázal hodit přes 95 metrů více než jednou – učinil tak třikrát, zatímco ostatní světoví oštěpaři nikdy.
V roce 1996 vládl Jan všem žebříčkům. Byl úřadujícím mistrem světa (1995) i olympijským vítězem, na kontě měl už čtyři světové rekordy a od roku 1991 každý rok aspoň jednou přehodil devadesátku. Jeho jeninský „velehod“ přesto bral dech. Přidat takřka tři metry k vlastnímu tři roky starému rekordu – to přesahovalo představivost mnohých expertů.
Železný po závodě skromně prohlašoval, že věří, že brzy přijde někdo, kdo bájnou stovku pokoří. „Ke stometrové hranici chybělo více techniky, ale věřím, že i tato meta brzy padne,“ řekl v roce 1996, když ho v cíli obletovali novináři. Jenže roky míjely a rekord odolával.
Sám Železný se ho pokoušel překonat – vždyť ještě v roce 2001 hodil na mistrovství světa 92,80 m a získal zlato. Ale zranění a jiné okolnosti mu už nedovolily oněch 98,48 vylepšit. „Rozhodně jsem nečekal, že můj rekord vydrží tak dlouho. Věřil jsem, že ho ještě vylepším, ale kvůli zdravotním problémům a dalším okolnostem už se mi to nepodařilo,“ přiznává otevřeně.
V druhé půli 90. let se potýkal s vyhozeným loktem a pauzami, a ač se vždy dokázal vrátit na vrchol (ještě v roce 2000 a 2001 získal olympijské zlato a světový titul), přes devadesátimetrovou hranici se už po roce 1997 nedostal tak často jako dřív. Jeho soustředění se upřelo spíše k vrcholným závodům než ke sbírání rekordních zápisů.
Další generace oštěpařů se k rekordu přibližovaly jen zvolna. Teprve po dvou desetiletích se objevil německý supertalent Johannes Vetter – v roce 2020 poslal oštěp do vzdálenosti 97,76 m, tedy necelý metr pod Železného zápis.
I Vetter však přiznává, že laťka je extrémně vysoko: „Janův výkon je výjimečný, má všechny předpoklady, aby vydržel ještě dlouho.“ Podobně se vyjadřují i odborníci. Tomáš Dvořák, trojnásobný mistr světa v desetiboji a šéftrenér české atletické reprezentace, poznamenal k Železného maximu: „Klukům, co hážou oštěpem teď, se o tom asi jenom zdá“.
Jan Železný s odstupem času nabídl i vlastní vysvětlení, proč nikdo dosud jeho hod nepřekonal. Podle něj mají dnešní atleti špičkové parametry – jsou vysocí, silní, rychlí – ale něco schází v tréninku. „Asi je ten výkon vážně kvalitní, když tak dlouho vydržel.
Je to tím, že trenéři těch závodníků, kteří na to měli, nepochopili, co je oštěp. Že to je koordinace, technika, běh, rychlost, síla. Všechno musíte složit dohromady a pak z toho vznikne takový výkon. Prostě jsem to dokázal propojit,“ říká Železný. Sám přitom tvrdí, že neměl ideální tělesné dispozice: měřil „jen“ 185 cm, zatímco mnozí sokové jsou vyšší.
„Kdybych měl dva metry a byl stejně koordinačně nadaný, hodil bych daleko za sto metrů,“ uvažuje s úsměvem. Jeho úspěch tedy nespočíval v nadměrné muskulatuře, ale v dokonale vyladěné technice, výbušné rychlosti a souhře těla i ducha. I díky tomu třikrát za sebou vybojoval olympijské zlato (1992, 1996, 2000) – což se v hodu oštěpem žádnému jinému muži v historii nepodařilo.
Když po závodě v Jeně opadl adrenalin a tribuny ztichly, následoval už jen skromný ceremoniál. Jan převzal šek na 10 000 marek – odměnu za světový rekord.
Žádná závratná suma (v přepočtu na dnešní peníze asi 5 100 €), ale Železný si na peníze nikdy nepotrpěl. Mnohem víc ho hřálo zadostiučinění a radost z překonání vlastních hranic. V areálu stadionu ještě dlouho rozdával autogramy a úsměvy. „Slavili jsme jen malinko – dal jsem si dvě piva a šel spát,“ vzpomíná s úsměvem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C5%BDelezn%C3%BD
https://www.atletika.cz/novinky/zelezneho-svetak-slavi-jubileum/
https://avsp.estranky.cz/clanky/rosteme–leto-2016.html
https://worldathletics.org/heritage/news/jan-zelezny-javelin-world-record-silver-anniversary
https://www.lidovky.cz/sport/video-dvacet-let-od-rekordu-ostepar-zelezny-mohl-jsem-hodit-jeste-mnohem-dal.A160524_203734_ln-sport-ostatni_atv
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/atletika/jak-jan-zelezny-hodil-ostep-do-budoucnosti-148783
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-je-zvlastni-ze-muj-rekord-jeste-nikdo-neprehodil-rika-jan-zelezny-253958
