Článek
„Normálně piji urologický čaj, ale dnes připíjím vínem našim hokejistům, protože jde o vítězství nejen sportovní, ale i morální.“ Pronesla tu větu klidně, s lehkým úsměvem do kamery. Ve studiu panovalo napjaté ticho před bouří. Bylo jí pětatřicet a celý národ ji znal jako elegantní hlasatelku.
Teď ale držela v ruce sklenku vína místo obvyklého šálku čaje a odvážila se přímo v živém vysílání říct něco, co jí mělo zničit život. Tušila tehdy, co přijde?
Je březen 1969. Ulicemi Prahy zní euforický řev davů – českoslovenští hokejisté právě porazili na mistrovství světa nenáviděný tým Sovětského svazu. Milena Vostřáková, půvabná tvář Československé televize, odhlašuje přenos zápasu. Cítí pýchu, zadostiučinění za potupu okupace z předchozího roku.
A právě v té chvíli neodolá spontánní emoci – zvedne číši vína a pronáší svůj slavný přípitek, v němž vítězství na ledě označí za „morální vítězství“. Slova zazní éterem a miliony diváků jásají spolu s ní. Jenže mocipáni v pozadí zuří. Jediná věta se stává osudovou.
Normalizační režim brzy ukáže svou sílu. Následky se brzy dostaví. Milena dostává totální zákaz vystupovat nejen v televizi, ale i kdekoliv jinde. Nesmí uvést ani ples ve venkovské sokolovně. Z jedné z nejoblíbenějších osobností obrazovky se takřka přes noc stává persona non grata.
Z populární televizní hvězdy se stává asistentka, „holka pro všechno“ v televizi, jak sama s trpkostí poznamená. S pokorou přijímá nabídnutou podřadnou práci – vaří kávu, shání hercům ramínka na kostýmy, vodí účinkující z vrátnice do studia. „Já jsem tenkrát za tu práci byla velmi vděčná, protože kdybych tehdy odešla… tak bych nedostala žádnou práci,“ vzpomínala po letech.
Moc dobře věděla, že jinou možnost ani nemá. V jediném okamžiku přišla o milovanou práci, o kontakt s publikem, o vše, co budovala od roku 1957, kdy jako jednadvacetiletá poprvé stanula před televizní kamerou.
Dokáže si dnes někdo představit tu hořkost? Byla krásná, vtipná, chytrá; kdysi ji poznával na ulici každý, ženy napodobovaly její účesy a outfity. A najednou – nic. Nesměla být vidět ani slyšet. O to krutější je, že osud jí uštědřil v téže době další ránu. Její první manžel, režisér Miloslav Zachata, těžce onemocní.
Milena o nemoci dlouho nemá tušení; lékař jí diagnózu vyzradí náhodou týden před Vánocemi. Byla to leukémie. Už ví, že naděje není. Před vlastními rodiči i malou dcerkou Annou přesto hraje statečné divadlo – tajila manželovu chorobu, aby své blízké ušetřila zbytečné naděje a lítosti.
O svém utrpení nemluví. „Nejsem stěžovací typ. Když mám nějaké hoře, schovám se, aby to nikdo neviděl. Nesnáším, aby mě někdo litoval. A taky nechci obtěžovat okolí,“ řekne mnohem později v pořadu 13. komnata. Tato věta dokonale vystihuje její povahu. Raději trpí sama v tichosti, než by si postěžovala.
Na sklonku roku 1970 její muž umírá ve věku pouhých 45 let. Jednou ranou osudu přišla o milovanou práci, druhou ránu jí uštědřil sám život – manžel Mileny Vostřákové zemřel po těžké nemoci. Zůstává sama, vdova s osmiletou dcerkou, bez prostředků, bez perspektivy.
Místo jasu televizních reflektorů ji teď čekají dlouhé stíny. Mnozí někdejší kolegové a přátelé se od ní najednou odvracejí, dělají, že ji neznají. Kdysi zářivá hvězda je pro ně nepohodlnou připomínkou toho, jak snadno může člověk upadnout v nemilost.
Temná 70. léta pro ni představují skutečnou zkoušku charakteru. Život si pro ni navíc přichystá další kříž. Jednoho dne veze autem malou Aničku na chalupu. Nehoda – možná mžik nepozornosti, možná úlek z protijedoucího vozu – a vůz Mileny Vostřákové se řítí ze silnice. Auto se několikrát otočí ve vzduchu a dopadne do chladných vod Vltavy.
Uvnitř zůstávají uvězněny matka a dcerka. Vteřiny hrůzy. Dcera nemůže otevřít dveře, auto se potápí. Zoufalství a strach o dítě vlijí Mileně do žil nadlidskou sílu. „Dcera se nemohla dostat z auta ven, tak jsem byla jako lvice, vyrvala jsem dveře vzadu,“ líčila později. Voda sahá po pás, studí až na kost. Ale obě žijí. Auto naštěstí dopadlo na kola a to jim zachránilo život. Promáčené a třesoucí se zimou se vyškrábou na břeh. Jsou v šoku, ale celé. Další rána osudu odražena.
Osud však ještě neřekl dost. O pár let později, druhá havárie. Tentokrát sedí Milena na sedadle spolujezdce, řídí kolega z divadla. Únava, mikrospánek – a auto v plné rychlosti letí do příkopu. Náraz, tma. Milena procitne v bolestivé mlze; roztříštěný kotník. Lékaři vysloví zdrcující ortel: už nikdy nebude pořádně chodit, možná do konce života o berlích.
„Prognóza byla hrozná, původně jsem měla do konce života chodit o berlích,“ vzpomínala na tyhle mrazivé chvíle. Následují tři měsíce v rehabilitačním ústavu v Kladrubech a rok a půl upoutaná na lůžko. Pro osamělou matku to byla další krutá zkouška. Takřka peklo na zemi – bez milovaného manžela, bez milované práce, s podlomeným zdravím a nulovou vyhlídkou na zlepšení. Kdo by se zlomil, pochopili byste.
Ona ale nezatrpkne. Nezlomná, noblesní dáma s ustřiženými křídly přesto stále nosí vztyčenou hlavu. Vždy uhlazená, elegantní, působí klidně a vlídně, ač uvnitř svádí boj s bolestí. „Byla to nádherná ženská, vypadala o 20 roků mladší. Měla slunečnou povahu, nikdy o nikom neřekla nic špatného a když se v televizi klebetilo, raději odešla,“ vzpomínal kolega hlasatel Alexander Hemala.
I ti, kteří znají její trápení, ji nikdy neslyší si stěžovat na osud. Nosí svůj kříž s úsměvem a šarmem sobě vlastním. Když už to vypadá, že na ni svět zapomněl, přijde alespoň malá záplata: v polovině 80. let už její jméno režimu tolik nevadí. Populární zpěvák Milan Chladil ji osloví, aby vystupovala jako konferenciérka v jeho estrádním programu s Yvettou Simonovou.
Poprvé po dlouhé době zase stojí na scéně před publikem, mluví do mikrofonu, sklízí potlesk. Cítí, že žije. A spolu s tím přichází i jiskra nového štěstí v osobním životě.
Milena Vostřáková byla nejen obdivovanou ikonou, ale také přitažlivou ženou, která měla své nápadníky. Mezi její blízké přátele a údajné lásky patřil svého času i herec a pozdější politik Vítězslav Jandák, který pro krásné ženy měl vždycky slabost. Ale svůj život
Milena nakonec spojí s jinými muži. Po letech samoty potkává Jiřího Blažka, renomovaného televizního dramaturga a scenáristu. Je jí téměř padesát, když jejich přátelství přeroste v lásku. Blažek, ač o mnoho let starší, se do ní bezhlavě zamiluje.
Třikrát ženatý bonviván původně nechtěl o dalším sňatku ani slyšet – kvůli Mileně však názor změní. V roce 1984 si ji bere za manželku. „Osud mi v padesáti přivedl do cesty druhého chotě,“ říká Milena. Najednou zase není sama. Získává oporu, nový smysl života, rodinné zázemí. Začíná žít „nový pěkný život“, jak to sama nazve. Konečně má po boku milujícího partnera, který ji bude neopustí.
Krátce poté se začnou lámat dějiny. Píše se rok 1989 a komunistický režim se hroutí v prach. Listopadová revoluce vrací Mileně Vostřákové svobodu i profesní čest. Po dvaceti letech trestu a mlčení se může triumfálně vrátit tam, kam vždy patřila – před televizní kamery. Její návrat na obrazovku v roce 1990 je velkou slávou.
Televizní diváci ji vítají s dojetím; ta milá tvář a kultivovaný projev jim citelně scházely. Pomáhá jí někdejší mladší kolegyně Saskia Burešová – společně ohlašují Milenin comeback ve velkém stylu. Nejde však jen o jednorázový efekt.
Náhle má práce nad hlavu: stává se jednou z moderátorek oblíbeného ženského pořadu „Sama doma“, její sametový hlas znovu zní v rozhlase (na Frekvenci 1 v Dámském klubu a později na stanici Český rozhlas Praha). Moderuje prestižní společenské akce, módní přehlídky, plesy. Jako by chtěla dohnat zameškané roky – pouští se do všeho s neutuchajícím elánem.
Diváci i novináři žasnou, odkud se v té drobné dámě bere tolik energie. Stále krásná a usměvavá, stala se pro mladší generaci symbolem odhodlání a elegance.
Když kamery zhasnou a reflektory zchladnou, jen ona a její nejbližší vědí, kolik těžkých chvil se skrývá za jejím laskavým úsměvem. Nikomu však nedovolí nahlédnout příliš hluboko. Svoji bolest proměnila v vnitřní sílu, nikoli v zatrpklost.
„Léta jsme spolu vedle sebe pracovaly, nikdy jsem ji neviděla zlou či rozčarovanou,“ potvrzuje další legenda televizního zpravodajství Kamila Moučková. Milena Vostřáková dál působí pozitivně a mladistvě – „podle data narození mohla být naše matka, ale vypadala jako naše vrstevnice,“ říká o ní kolegyně Marie Retková, „stejně tak mladá byla uvnitř. Aktivní, optimistická, akční, přitom to neměla v životě jednoduché.“
O několik let později Milena překvapí dalším projevem noblesy: ačkoli by mohla na výsluní zůstat, dobrovolně se stahuje do ústraní. Cítí, že nastal čas předat žezlo mladším. „Odešla jsem sama. Říkala jsem si, že je spousta mladých hlasatelek a nebudu čekat, až mi někdo řekne ‚děkujeme, odejděte‘,“ vysvětlila v jednom rozhovoru svůj odchod z obrazovky.
Bez velkých gest se rozloučí s televizní kariérou dřív, než by ji stihla jakákoli hořkost. Tím spíš se ovšem nenudí. Vrhá se do nové role – stává se inspirativní seniorkou, která boří stereotypy. Nadšeně se učí práci s počítačem a internetem (dokonce navštěvuje Školičku internetu pro dříve narozené, kde se brzy stane hvězdou kurzu). „Stále mám co dělat,“ směje se v roce 2009 v rozhovoru pro časopis Vital.
Spolu se Saskií Burešovou a Marií Tomsovou vyrážejí na besedy s pamětníky v pořadu „Babinec aneb co v televizi bylo a nebylo“, kde s humorem vzpomínají na zákulisní historky z dob, kdy byla televize jen jedna a hlasatelky v ní kralovaly. Milena si užívá, že může předávat zkušenosti a zároveň se pořád něco nového učit. Je aktivní, moderní, plná života až do svých sedmasedmdesáti let.
O to větší šok přichází v létě 2011. Milena Vostřáková náhle onemocní těžkým zápalem plic. Dosud energická dáma během pár týdnů pohasne. Její organismus nápor infekce nezvládne a selhává. 7. července 2011 Milena umírá v nemocnici v Motole, obklopená rodinou.
Její milovaný manžel Jiří u ní bdí do posledka, hladí ji po ruce, doufá v zázrak. Její dcera Anna pláče u lůžka. Tři týdny stráví Milena v umělém spánku, ale už se nikdy neprobudí. Pro všechny je to nečekaná a hluboká ztráta – ještě na začátku toho roku by nikoho nenapadlo, že bude poslední. „Jsem strašně nešťastná, že musím mluvit o Mileně v minulém čase. Právě od ní jsem se naučila moderovat,“ říká zdrceně Saskia Burešová, její někdejší žačka.
Za svůj život dostala Milena Vostřáková naloženo víc než dost. Přesto ji nic nedokázalo zlomit. Její osud by vydal na román o síle lidské vůle. Z kdysi ponížené hlasatelky se stala symbol statečnosti a odolnosti, pro mnohé hrdinka Pražského jara. Kolik lidí by dokázalo po takových úderech osudu zůstat vnitřně svobodní a nezahořklí? Milena to dokázala. Řídila se skromným, ale hlubokým životním krédem: „Proti narození a smrti člověk nic neudělá, jedině si v tom mezidobí může zachovat radost.“
https://www.i60.cz/clanek/diskuze/33426/milena-vostrakova-zivot-ji-zmenila-jedina-veta-ale-nikdy-ji-nelitovala
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Vost%C5%99%C3%A1kov%C3%A1
https://www.fdb.cz/osobnost/4489-milena-vostrakova
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrela-hlasatelka-vostrakova.A110708_105338_televize_jaz
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/155805/zemrela-milena-vostrakova-hlasatelka-ktera-se-nelekla-komunistu.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/155818/vostrakova-muz-ji-zemrel-na-leukemii-prezila-3-autonehody.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/posledni-sbohem-milene-vostrakove-dali-blizci-i-priznivci-236021
https://vitalplus.org/milena-vostrakova-babinec-na-internetu/
