Joachim Peiper: Himmlerův zlatý hoch za sebou nechal hromady mrtvých. Oprátce se vyhnul, odplatě ne

Joachim Peiper se narodil 30. ledna 1915 v Berlíně do rodiny pruského důstojníka. Otec Woldemar bojoval v první světové válce a po ní se přidal k pravicovým Freikorps, které násilně potíraly poválečné nepokoje. Od dětství tak Joachima obklopoval kult armády, vlastenectví a kázně.

Jako teenager v rozvráceném Německu 20. let hledal nové ideály. Našel je brzy: v sedmnácti vstoupil do Hitlerjugend a krátce nato, roku 1933, dobrovolně vstoupil do Schutzstaffel (SS). Byl pohledný, vysoký, s pronikavým pohledem a sebevědomým vystupováním – ztělesňoval ideál mladého „árijského“ válečníka, jak si ho nacisté vysnili.

Díky těmto vlastnostem si vysloužil přezdívku Himmlerův zlatý hoch. Heinrich Himmler, všemocný vůdce SS, si talentovaného mladíka rychle povšiml a vzal ho k sobě. Peiper začínal jako pobočník v Himmlerově štábu a ve 25 letech už osobně doprovázel šéfa SS po dobytých územích Evropy.

Po boku Himmlera Peiper nahlížel do samotného srdce temnot. Viděl na vlastní oči praktiky nacistického teroru: účastnil se inspekcí koncentračních táborů, byl svědkem poprav polských civilních představitelů, kteří byli označeni za „partyzánské postrachy“, i hromadného zabíjení duševně nemocných plynem.

Pozoroval, jak jednotky SS na Východě zdokonalují metody genocidy – „etnické čistky“ byly chladně administrativně naplánovány a vykonány s vražednou efektivitou. Tyto obrazy by navždy pronásledovaly většinu lidí. Ale mladý pobočník je vstřebával s tváří profesionála.

Pokud jím lomily pochybnosti či hrůza, nedával to najevo. Byl vychován k poslušnosti a víře v nacistickou věc. Navenek zůstával klidný, zdvořilý důstojník – taktně přehlížející krev na Himmlerových rukou. Brzy se však i on sám ocitl na frontové linii, kde mohl svou oddanost „Říši“ dokázat.

Rok 1941. Německo napadlo Sovětský svaz a Joachim Peiper, nyní 26letý SS-Hauptsturmführer (kapitán), prahne po bojovém nasazení. Od podzimu velí rotě motorizovaného pluku elitní divize Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH). Na východní frontě rychle získává pověst nebojácného a agresivního velitele, který vítězí odvážnými, ale bezohlednými útoky – často za cenu vysokých ztrát vlastních mužů.

Když počátkem roku 1943 sovětské síly obklíčí u Charkova jednu německou divizi, Peiper se se svým praporem probojuje na pomoc obklíčeným – zuřivým nočním protiútokem na lyžích postupujících sovětských jednotek je v boji zblízka rozpráší. Za tuhle drzou akci získává Německý kříž ve zlatě.

Vzápětí ale přichází otřes: Peiper u Charkova objevuje polní lazaret, v němž Sověti umučili zraněné německé vojáky a lékaře. Pohled na zmrzačená a zohavená těla vlastních lidí v něm zažehne spalující vztek a touhu po odvetě. „Oko za oko,“ šeptá prý tehdy mezi zuby.

Zanedlouho stoupá z ukrajinské vesnice poblíž místa útoku mastný dým. Peiper nechal celou osadu vypálit a její obyvatele postřílet jako údajné komplice „banditů“, kteří zavraždili německé raněné. Tímto aktem pomsty se však teprve zahřívá. Jeho jednotka – nyní přezdívaná „Plamenometný prapor“ – se oddává řádění, které nemá s konvenční válkou nic společného.

Vojáci Waffen-SS pod Peiperovým velením vypalují na východě jednu obec za druhou. Během této kampaně je vyvražděno na 872 mužů, žen i dětí, z toho 240 lidí bylo dokonce zaživa upáleno v jednom kostele. V odvetě za ztráty svých důstojníků neváhá mladý velitel použít taktiku spálené země v doslovném smyslu.

Osobně mu gratuluje i sám Himmler v rozhlasovém projevu. Nacistická propaganda z něj mezitím činí celebritu: zamlčuje sice astronomické ztráty jeho jednotky (vyplývající z Peiperovy bezohledné taktiky), zato opěvuje jeho rychlá vítězství a „geniální“ nebojácnost. Pro režim se stává zosobněním „mladého germánského hrdiny“. Peiper věří ve své neotřesitelné štěstí – a svoji čest a věrnost upíná k jediné věci: Adolfu Hitlerovi.

Koncem roku 1943 se Leibstandarte SS Adolf Hitler přesouvá do severní Itálie. Mussoliniho fašistický režim padl a Němci bleskově obsazují území bývalého spojence. Major Peiper (v té době již povýšený na Sturmbannführera, majora) táhne se svými muži do kraje Piemont, aby zde odzbrojil zbytky italské armády a potlačil vzmáhající se partyzány.

19. září 1943 dojde ve vesnici Boves k potyčce: místní protifašističtí odbojáři zabijí jednoho německého vojáka a další dva zajmou. Peiper reaguje okamžitě a nemilosrdně. Obklíčí se svým praporem obec a pohrozí, že ji smete z povrchu země, nebudou-li zajatci ihned propuštěni. Kněz a starosta v Boves zoufale vyjednávají – nakonec partyzáni německé rukojmí vydají a dokonce předají i tělo padlého vojáka.

Ale to Peiperovi nestačí. Z kopců nad vesnicí začnou pálit 150mm děla a do Boves dopadají granáty jeden za druhým. Domy se hroutí v plamenech, lidé prchají v děsu. Když dělostřelba utichne a na místo vpochodují Peiperovi esesáci, zastřelí ještě 34 zajatých civilistů. Jako by toho nebylo dost, Peiperovi muži zároveň v okolí Cunea pořádají štvanici na Židy – desítky židovských rodin jsou v září 1943 zatčeny a odvlečeny do táborů.

Takové jsou stopy, které za sebou Peiper nechává: spálené vesnice, vystřílená stavení, mrtvé ženy a děti. Kdo se jim postaví do cesty, toho smete „vlna děsu“ o níž Peiper psal. Na jaře 1944 je ale i on nucen na čas zpomalit. Divizi LSSAH stahují z východní fronty na Západ, aby se přeskupila po katastrofálních ztrátách.

Během spojenecké invaze v Normandii čelí Peiperova jednotka úporné obraně a utrpí těžké ztráty – sám Peiper je tehdy na pokraji fyzického i nervového zhroucení. Po evakuaci z Francie ho musí léčit v lazaretu z vyčerpání. Jakmile se zotaví, vrací se koncem roku 1944 ke svým tankistům. Ještě netuší, že ho čeká nejproslulejší – a nejtemnější – epizoda jeho vojenské kariéry.

Prosinec 1944. Německo chystá zoufalou ofenzivu v Ardenském lese, aby zvrátilo vývoj války na západní frontě. Plán je riskantní, prakticky šílený: průlom k Antverpám rozštěpí spojenecká vojska a snad vynutí separátní mír na Západě. Adolf Hitler vložil do útoku v Ardenách poslední zálohy a fanaticky věří, že šokující úder uspěje.

Mezitím povýšený do hodnosti SS-Obersturmbannführera (podplukovníka) a v čele elitního tankového pluku Leibstandarte je vybrán, aby velel nejdůležitější úderné skupině ofenzivy – Kampfgruppe Peiper. Se 117 tanky, 700 vozidly a téměř pěti tisíci muži má právě on prorazit spojenecké linie a jako první dosáhnout řeky Másy. Je 16. prosince 1944 a bitva v Ardenách začíná.

Drsný terén a nedostatek paliva brzy Peiperův postup zpomalí. Frustrace v řadách jeho jednotky roste. 17. prosince 1944 kolem poledne se Kampfgruppe Peiper blíží k belgickému městečku Malmédy. Peiper osobně jede v čele kolony obrněných vozidel. U křižovatky Baugnez jeho průzkumné jednotky narážejí na americký vojenský konvoj z 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu.

Německé tanky okamžitě zahájí palbu a zablokují cestu prvním a posledním vozidlům kolony – pasti sklapla. Překvapení Američané, většinou nepřipravení k boji, nemají šanci se bránit. Po krátké přestřelce jich kolem 120 zvedne ruce nad hlavu. Vzdávají se, doufajíce ve férové zacházení podle ženevských konvencí. Německá kolona však spěchá dál a nechává za sebou jen menší stráž, aby zajatce hlídala. Do této chvíle by incident nevynikal mezi jinými – bojiště Arden byly plné zajatců.

Pak se ale stane něco, co šokuje svět. Na povel některého z německých důstojníků se uvolnění strážní najednou vrhnou k kulometům. Z několika míst spustí dávky do zástupu bezbranných zajatých vojáků. Američané padají k zemi v zmatené hromadě – někteří mrtví, jiní jen ranění, předstírající smrt. Několika z nich se v nastalém chaosu podaří vyskočit a utéct k nedalekému lesu či ukrýt v okolních budovách.

Masakr u Malméd se okamžitě stává symbolem bestiality Waffen-SS. Peiperova skupina však v zabíjení pokračuje i dál při svém tažení Ardenským lesem. V nedalekém městečku Stavelot jeho muži povraždí přibližně sto belgických civilistů, včetně žen a dětí. Například 23 obyvatel – převážně žen a malých dětí – zahánějí esesáci ze sklepa, kde se ukrývali, a seřadí je u plotu. Bez mrknutí oka je pak jednoho po druhém popraví výstřelem do týla.

Pro samotnou německou ofenzivu v Ardenách je to ale chabá útěcha. Navzdory svému krveprolití Peiper svého cíle nedosáhne – pronikne jen k malé vesnici La Gleize, daleko od vysněné řeky Másy, a tam jej zastaví drtivý americký odpor. Po deseti dnech urputných bojů z jeho kdysi mohutné Kampfgruppe zbývá hrstka mužů, všichni pěšky a bez těžkých zbraní. 800 přeživších esesáků v čele s Peiperem v noci z 23. na 24. prosince 1944 proklouzne z obklíčení zpět k německým liniím.

S prázdnýma rukama a bez tanků – zbyly za nimi jen trosky a spoušť. Za tuhle zoufalou ústupovou akci je Peiper paradoxně opět vyznamenán – Hitler mu uděluje přídavek vavřínových ratolestí k Rytířskému kříži. Říšská propaganda má znovu hody: zamlčí masakr spojeneckých zajatců a raději slaví Peipera jako hrdinu, který se „probil z obklíčení se ctí“. Jenže válka spěje k nezadržitelnému konci.

Na jaře 1945 je Třetí říše v troskách. Major Joachim Peiper ještě velí zbytkům své jednotky v dalším marném boji proti Sovětům v Maďarsku, pak odmítne rozkaz ke kapitulaci a snaží se dostat domů do Německa. V květnu 1945 je však zajat Američany.

V té době už spojenecké velení dobře ví, koho má před sebou: Peiper je veřejně nenáviděným symbolem zfanatizované a kruté SS. Je obviněn z válečných zločinů, především z odpovědnosti za masakr 86 amerických zajatců u Malméd.

V létě 1946 stane Joachim Peiper před americkým vojenským tribunálem ve zvláštním procesu, který vstoupí do dějin jako „Malmedský proces“. Soud probíhá v bývalém koncentračním táboře v Dachau, což dodává jednání tísnivou symboliku. Obžalováno je celkem 73 důstojníků a mužů z Kampfgruppe Peiper.

Vypovídají i belgičtí civilisté o zvěrstvech ve Stavelotu. Důkazy jsou zdrcující. Peiper se hájí, že žádný rozkaz k zastřelení zajatců nevydal – prý šlo o exces podřízených v boji, o kterém ani nevěděl. Jenže dva z jeho vlastních důstojníků svědčí proti němu a přímo ho obviní, že rozkaz ke střelbě po zajatcích dal on sám.

Dne 16. července 1946 je Joachim Peiper spolu s dalšími 42 obžalovanými odsouzen k trestu smrti provazem. Zdá se, že spravedlnost dostihla pachatele jednoho z nejznámějších válečných zločinů v Evropě. Americký tisk přezdívá Peipera „Nepřítel číslo jedna americké armády“ a veteráni z Arden vítají rozsudek s úlevou – provaz pro vraha zajatců považují za více než zasloužený.

Verdikt smrti nad tolika příslušníky SS vyvolá v poválečném Německu kontroverzi. Šíří se zvěsti, že vyšetřovatelé v Dachau při výsleších používali nátlak a mučení, aby doznání vynutili. Obrany Peipera a spol. se překvapivě hlasitě ujmou i někteří Američané – argumentují, že i Spojenci se dopouštěli excesů, a že poprava 43 zajatých Němců po válce nepomůže nikomu.

Do kampaně za omilostnění se zapojí v USA dokonce málo známý začínající senátor jménem Joseph McCarthy (pozdější nechvalně slavný antikomunistický inkvizitor). V Německu mezitím sílí vliv krajní pravice a organizací bývalých SS veteránů, kteří své „kamarády“ vykreslují jako oběti vítězné spravedlnosti.

Jak se rozbíhá studená válka a ze včerejších nepřátel – německých vojáků – se stávají potenciální spojenci proti Sovětům, mění se i politická nálada. Americké úřady najednou nechtějí masové popravy. Přezkumná komise skutečně zjistí v Malmedském procesu procedurální pochybení; slovo „spravedlnost“ se začne vyvažovat slovem „milost“. Jeden po druhém jsou odsouzencům tresty zmírňovány.

Peiper tak unikne šibenici. Jeho rozsudek je změněn na doživotí, poté redukován na 35 let žaláře. Vězněn je v proslulé pevnosti Landsberg (ironií osudu ve stejné, kde kdysi psal Adolf Hitler svůj Mein Kampf). A nakonec – po jedenácti letech – získává svobodu.

Dne 22. prosince 1956 je Joachim Peiper propuštěn na podmínku. Odpykal si pouhých dvanáct let za masakr, který obletěl svět.

Joachim Peiper opouští brány landsberské věznice jako volný muž, ale zdaleka ne zlomený. Ve svých 41 letech stojí na prahu nového života – poprvé musí obstát mimo armádu a bez fanfár propagandy. Ve vězení nezahálel: pracoval na vězeňském zahradnictví a dílně, naučil se obstojně anglicky a zkusil se připravit na civilní povolání.

Když vyjde ven, vítá ho rodina. Manželka Sigurd na něj čekala po celou dobu a s ní jejich tři děti – dvě dcery a syn. První měsíce na svobodě tráví Peiper u rodiny nedaleko Stuttgartu. Oficiálně je stále pod dohledem – podmínka mu končí roku 1980 a do té doby musí hlásit každé 1. a 15. dne v měsíci americkému styčnému důstojníkovi. Nějaký čas mu trvá, než najde své místo. Zpočátku má pocit, že novému Německu nerozumí a ono nerozumí jemu.

Peiper nikdy nevyjádřil lítost nad svými činy. Místo toho v něm doutná hořkost. Z Joachima Peipera se stal zatrpklý, deziluzovaný muž – přesvědčený, že on zůstal věrný ideálům, zatímco ostatní zaprodali čest, když svědčili proti němu. Z někdejšího zlatého hocha SS je zlomený válečný veterán, který pohrdá novým pořádkem.

Přesto se snaží žít „normální“ život. Díky kontaktům z vězení a pomoci bývalých spolubojovníků získá místo úředníka ve firmě Porsche. Sám Ferry Porsche mu nabízí práci osobního tajemníka – Peiper má náhle naději na slušnou kariéru v automobilovém průmyslu. Jenže jakmile se o povýšení dozví vlivný odborový svaz IG Metall, okamžitě zasahuje.

Peiper to tedy zkouší na vlastní pěst. Podniká jako obchodní cestující pro prodejce automobilů Volkswagen v Reutlingenu, pak v Offenburgu a Freiburgu. Prodává i dřevařské stroje – zkrátka co se namane. Peníze nejsou valné, ale rodinu uživí. Stěhuje se z místa na místo. V roce 1967 se ocitá zpět ve Stuttgartu, unavený a rozčarovaný. Je mu teprve 52 let, ale připadá si starý. Německo mezitím prošlo hospodářským zázrakem a bohatne – právě to Peipera zžírá.

Vidí kolem sebe materialistickou, konzumní společnost, v níž podle něj není místo pro hrdost a oběti, jaké on podstoupil. V tom roce poskytne francouzskému novináři překvapivě upřímný rozhovor, v němž odhalí své nitro: „Byl jsem nacista a zůstávám jím… Dnešní Německo už není velký národ, stal se z něj jen kraj jedné Evropy. Proto se při první příležitosti usadím jinde, patrně ve Francii. Francouze zrovna nemusím, ale Francii miluji. Ze všeho nejvíc mě bolí ten hrozný materialismus mých krajanů“.

Není sám. V Západním Německu té doby se vytváří sociální síť bývalých esesáků sdružená kolem organizace HIAG. Ti se vzájemně podporují, pomáhají si hledat práci i omlouvají jeden druhého před veřejností. Peiper je v těchto kruzích velmi aktivní. Na srazech veteránů Waffen-SS je považován za slavnou osobnost – kamarádi ho uctívají jako hrdinu bojujícího „proti bolševismu“ a křivě odsouzenou oběť vítězné justice.

Dne 11. prosince 1968 je Joachim Peiper znovu obžalován před soudem, spolu se dvěma bývalými důstojníky. Itálie totiž požádala o spravedlnost za masakr v Boves. Devět pozůstalých z této severoitalské obce vznáší oficiální žalobu a německé úřady ji nemohou ignorovat. Peiper a spol. jsou v Mnichově vyslýcháni kvůli obvinění, že zavraždili italské civilisty v listopadu 1943. U soudu zazní svědectví 17 italských svědků a 126 bývalých členů Peiperova praporu.

Vyšetřování potvrdí dřívější údaje: při ostřelování Boves a následném požáru zahynulo 34 civilních obyvatel. Peiper se hájí tradičně: prý jen zachraňoval své ohrožené muže a neměl tušení, že ve vesnici zůstal někdo kromě partyzánů. Táhne se to měsíce. Nakonec – ke vzteku italských žalobců – německý soud v únoru 1969 rozhodne, že není dost důkazů k podání formální obžaloby.

Případ Boves je odložen ad acta. Joachim Peiper znovu vítězí nad soudní spravedlností.

Koncem roku 1972 působí Joachim Peiper jako překladatel na volné noze. Překládá z angličtiny do němčiny knihy o vojenské historii – tematika války ho stále fascinuje. Zároveň podniká zásadní krok: stěhuje se do Francie.

Se svou ženou Sigurd si už dříve pořídili pozemek u vesničky Traves v kraji Franche-Comté a nechali si tam postavit malý dům. Je to krásné, odlehlé místo na břehu řeky Saôny. Dům pojmenovali poeticky Le Renfort („Posila“). V zimě 1970–71, ještě než proběhl Boveský proces, tu trávili čas – teď se sem hodlají přestěhovat natrvalo.

Francouzské úřady překvapivě nemají námitky: 27. dubna 1972 získává Peiper oficiální povolení k pobytu ve Francii, platné do roku 1977. Paříž ví moc dobře, koho pouští přes hranice – ale patrně převládá názor, že bývalého důstojníka SS může Francie tolerovat, pokud bude žít poklidně a nenápadně.

Zpočátku vskutku vše běží ideálně. Místní lidé vědí, že v kraji bydlí jakýsi Němec jménem Jean (Peiper se v okolí představuje po francouzsku jako Jean Pepin či někdy uvádí rodné jméno své ženy). Nemají s ním žádné sváry.

Jenže mráz přichází znenadání. Červen 1976. Ve Francii sílí komunistické hnutí a radikální levice. Probíhá předvolební kampaň – levice má historickou šanci uspět a v tomto boji se hodí každý bod, i připomenutí válečných utrpení. V Traves se začínají dít neblahé věci. 21. června 1976 nalézají obyvatelé vesnice na dveřích a vývěskách letáky s nápisem: „Občané Traves, mezi námi je válečný zločinec, SS Peiper!“.

Autor letáku vyzývá k okamžitému vypovězení nacisty z Francie. Peiper je v šoku – doposud věřil, že jeho útočiště je v anonymitě bezpečné. Jenže stačila špetka pátrání a vše je prozrazeno. Druhý den, 22. června, uveřejňuje komunistický deník L’Humanité článek ve stejném duchu. Celostátnímu publiku odhaluje, že „v městečku Traves si spokojeně žije jeden z nacistických katů, odpovědný za masakr amerických zajatců“.

Během několika dní zprávu přebírají i další francouzské i zahraniční noviny. U domku Peiperových se objevují novináři s fotoaparáty. Na zdech v okolních městečkách kdosi nasprejuje hákové kříže, symboly SS a jméno Peiper. Je zřejmé, že jde o organizovanou kampaň – místní komunisté a levicoví odbojáři se rozhodli vypudit esesmana ze svého kraje za každou cenu. Tvrdí, že prý jen vyjadřují „rozhořčení lidu“. Ale jejich počínání má parametry zastrašování.

Peiper si stěžuje četníkům do nedalekého města Vesoul – tamní policejní velitel mu slíbí ochranu, avšak pouze přes den. V noci se musí starat sám. Z Německa přichází rada z nejvyšších míst: západoněmecké velvyslanectví v Paříži mu doporučí, aby se raději zdekoval, dokud se situace neuklidní. Peiper to odmítá.

Sigurd Peiperová má strach. Manžela přemlouvá, aby odjeli, třeba jen na čas. On ale odmítá utéct jako štvaná zvěř – ne po tom všem, co přestál. 13. července 1976 kolem poledne zvoní telefon znovu: kdosi vyhrožuje ohněm. Ten den už to Sigurd nevydrží.

Podvečer 13. července sedí Joachim Peiper za stolem ve své pracovně a píše dopisy. Později jde spát. V 1:00 – ticho prořízne pronikavý zvuk sirény. Peiperův dům je v plamenech. Oranžové jazyky ohně šlehají vysoko k červencové obloze, střecha se propadá. Ve stejnou chvíli se siréna rozhouká i ve vesnici – místní hasiči jsou na nohou.

Hasiči z Traves přijíždějí jen pár minut poté, ale marně – čerpadlo se jim porouchalo. Improvizují, co se dá, a nakonec požár uhasí, až když z domu zbyde ohořelé torzo. Když ohledají požářiště, naleznou v kabinetu uprostřed doutnajících trosek zuhelnatělé lidské tělo.

Vyšetřování potvrdí, že požár byl dílem žhářů: oheň byl založen na třech různých místech domu najednou. Pod okny se najdou zbytky Molotovových koktejlů. Útočníci pravděpodobně neměli v úmyslu Peipera zastřelit – neprostříhali telefonní vedení a zřejmě počítali, že starého muže požár vyleká a uteče, načež dům lehne popelem. Peiper však místo útěku stál a bojoval.

Neznámá skupina nazývající se „Les Vengeurs“ (Mstitelé) se následujícího dne přihlásí k odpovědnosti za akci. V dopise redakcím prohlásí, že tímto „vykonali spravedlnost“ na nacistovi, který neprávem unikl oprátce v roce 1946. 

Jeho příběh tím nekončí. Ještě po smrti budí vášně. Neonacisté v Německu začnou Peipera brzy uctívat jako mučedníka – poslední oběť války, která vlastně nikdy neskončila. K hrobu mu pokládají věnce s nápisy o věrnosti a cti. Pro krajní pravici se stává legendou.

Naproti tomu neznámí odpůrci hrob opakovaně vandalsky poničí. Kdosi dokonce jednou Peiperovy ostatky vyhrabe a rozhází kolem. Jako by ani po smrti neměl mít klid.

https://en.wikipedia.org/wiki/Joachim_Peiper

https://warfarehistorynetwork.com/article/lt-col-joachim-peiper-grisly-death-after-battle-of-the-bulge/

https://www.monde-diplomatique.fr/1994/12/VIDELIER/7638

https://www.beachesofnormandy.com/articles/The_war_crimes_of_Joachim_Peiper/

https://www.youtube.com/watch?v=ssmDmPuvijk

https://www.stoplusjednicka.cz/joachim-peiper-1915-1976-bestie-z-malmed-i