Článek
V očích se jí lesknou slzy dojetí, zatímco publikum – včetně slavných tváří v první řadě – tleská vestoje. Je duben 1975 a po padesáti letech na scéně sklízí Bakerová triumf, který je zároveň jejím labutím písní.
Jen málokdo z přítomných si v tu chvíli dokáže představit, jak trnitá cesta vedla k této slávě. Kdysi dávno, v úplně jiném světě, byla Josephine jen bosou dívenkou na rozpálených ulicích St. Louis.
Narodila se roku 1906 v extrémní chudobě a dětství prožila v chatrči bez tekoucí vody. Už od osmi let sloužila jako pomocnice v domácnostech bělošských rodin. Zažila hlad, ponížení i krutost – jednou jí paní domu úmyslně popálila ruce za nešikovně vyprané prádlo.
V létě 1917 městem otřásají rasové nepokoje. Jedenáctiletá Josephine v hrůze přihlíží masakru v East St. Louis. „Dodnes vidím rudou zář nad Mississippi z hořících domovů. Slyším křik černošských rodin prchajících s tím nejnutnějším na zádech… Utíkala jsem, utíkala, co mi síly stačily,“ vzpomínala po letech na děsivé obrazy, které se jí navždy vryly do paměti. Trauma i odhodlání utéct z rasistického jihu Ameriky se staly motorem její touhy změnit svůj osud.
Ve třinácti letech už nebyla dítě. Opustila školu, aby přežila – přes den uklízela a večer tančila na ulici za drobné. Jako naivní dívka se dokonce dvakrát provdala: poprvé jí bylo třináct, podruhé patnáct. Druhý manžel, jistý Willie Baker, jí dal příjmení, které si ponechala po celý život, i když manželství brzy zkrachovalo.
V patnácti se Josephine přidává ke kočovnému souboru a poprvé opouští rodné město. Je talentovaná a komediálně nadaná – na pódiu dělá grimasy, které rozesmávají publikum, a schválně trochu „kazí“ taneční čísla, aby vynikla mezi ostatními tanečnicemi. Brzy míří do New Yorku, kde vrcholí harlemská renesance. Na Broadwayi sice vystupuje v proslulých černošských revue, ale pořád je jen poslední tanečnicí v řadě.
Osudový zlom přichází roku 1925. Devatenáctiletá Josephine přijímá nabídku vystupovat s afroamerickým souborem v Evropě. Po příjezdu do Francie ji ohromí nečekaná svoboda: v pařížském vlaku poprvé zjišťuje, že si může sednout, kam chce – žádná segregace tu neplatí. 2. října 1925 pak v Théâtre des Champs-Élysées triumfuje v premiéře revue La Revue Nègre.
Na jevišti se objeví téměř nahá, ozdobená jen krátkou sukénkou z pštrosích per a hlubokým úsměvem. Její „divošský“ tanec šokuje i fascinuje. Pařížské publikum, lačné po exotice a jazzu, reaguje s nadšením. Z neznámé americké dívky se přes noc stává senzace.
Následující rok už Josephine Bakerová září jako hlavní hvězda proslulého kabaretu Folies Bergère. Pro jediné číslo si obléká sukýnku z umělých banánů a s odzbrojující radostí si dobývá srdce celého města. Pařížané ji obdivují pro dravou energii, smyslnost i humor.
Stává se ikonou bouřlivých dvacátých let – „Černou Venuší“, „Černou perlou Paříže“. Její plakáty a karikatury zaplaví výlohy a noviny, malíř Pablo Picasso i spisovatel Ernest Hemingway patří mezi její obdivovatele. Bakerová se prochází po bulvárech s ochočeným gepardem na vodítku a na její vystoupení se stojí fronty.
Na vrcholu pařížské slávy však odjíždí zpět do Ameriky. Roku 1936 se vrací jako hvězda na Broadway, jenže doma ji čeká studená sprcha. Její angažmá v prestižní revue Ziegfeld Follies provázejí rasistické urážky kritiků i chlad publika. Zklamaná Josephine balí kufry a zjišťuje, že skutečný domov už má jinde – ve Francii.
Tam se roku 1937 provdá za francouzského průmyslníka Jeana Liona a získává vytoužené francouzské občanství. Amerického pasu se neváhá vzdát.
Když v září 1939 vypukne druhá světová válka, Bakerová neváhá, komu patří její věrnost. Okupaci Francie čelí aktivně jako členka protinacistického odboje. Už v prvních dnech války ji francouzská kontrarozvědka požádá o spolupráci – její sláva a kontakty jí umožňují pohybovat se mezi důstojníky nepřítele bez podezření. Josephine souhlasí a odhodlaně nasazuje vlastní život.
S šarmem sobě vlastním se poté na diplomatických večírcích v Paříži vybavuje s německými a italskými hodnostáři, zatímco si v duchu ukládá střípky informací o pohybu vojsk a plánech nepřítele.
Poznámky si pak zapisuje neviditelným inkoustem mezi noty svých písní nebo je ukrývá na kouscích papíru ve spodním prádle. Ve svém zámečku Les Milandes na jihu Francie navíc ukrývá pronásledované Židy a členy odboje a opatřuje jim falešné doklady.
Koncem roku 1941, vyčerpaná vážnou nemocí, odjíždí s odbojáři do severní Afriky. I tam pokračuje ve špionážní činnosti pod záminkou koncertního turné. Po vylodění spojenců se vrací do osvobozené Paříže v uniformě s hodností podporučice.
Aktivně se zapojuje do pomoci válkou zbídačelým Francouzům – prodává své šperky, aby nakoupila jídlo pro hladové, a zajišťuje uhlí na topení pro ty nejchudší. Za své zásluhy obdrží po válce nejvyšší vyznamenání: válečný kříž Croix de Guerre, medaili Résistance a také Řád čestné legie, který jí připne na hruď sám generál de Gaulle.
Po válce se Bakerová vrací na jeviště – ale je to jiná Josephine než ta bezstarostná tanečnice s banánovou sukénkou. Zpívá s nově nabytou vážností a do vystoupení se promítá zkušenost válečných let. Zároveň ji čekají další bitvy, tentokrát na poli občanských práv. Josephine nikdy nezapomněla na ponižující rasismus své rodné země.
Koncem čtyřicátých let se dočká uznání i v USA: v roce 1949 triumfuje v newyorské Carnegie Hall. V roce 1951 však při plánování amerického turné staré předsudky znovu ožívají. V Miami Bakerová odmítne vystoupit před segregovaným publikem – majitel klubu nakonec ustoupí a poprvé smísí bílé a černé diváky. Bakerová slaví úspěch: organizace NAACP ji jmenuje Ženou roku a Harlem jí dokonce uspořádá triumfální přehlídku na počest. V euforii pak vyráží na další turné.
Jenže v říjnu 1951 dojde v New Yorku k incidentu, který její americké působení náhle ukončí. V luxusním podniku Stork Club Bakerovou odmítnou obsloužit kvůli barvě pleti. Když se proti tomu ohradí, marně čeká zastání od vlivného novináře Waltera Winchella, který je v klubu přítomen.
Winchell místo toho reaguje zuřivě – veřejně ji nařkne ze sympatizování s komunismem. V dusné atmosféře počínající studené války je takové obvinění pro umělkyni likvidační. Následuje skandál a americké úřady jí obratem ruší pracovní vízum. Bakerová musí zrušit všechny nasmlouvané koncerty a narychlo se vrací do Francie. Do Spojených států pak celé desetiletí nevkročí.
Bakerová mezitím ve Francii nepolevuje v boji za rovná práva. Píše články proti segregaci a využívá svou slávu, aby Evropanům připomínala útlak černošských Američanů. V květnu 1951 organizace NAACP dokonce vyhlašuje „Den Josephine Bakerové“. Bakerová promlouvá na shromážděních proti rasové nespravedlnosti a apeluje na úřady – například žádá milost pro Willieho McGee, černocha odsouzeného v Mississippi k smrti.
V srpnu 1963 stojí po boku Martina Luthera Kinga na tribuně Pochodu na Washington. Jako jediná žena mezi řečníky pronáší k dvousettisícovému davu: „Víte, prošla jsem se v palácích králů a královen… Ale ve vlastní zemi jsem si nesměla dát ani kávu v hotelu, protože jsem černoška. A to mě rozhněvalo.“ Její slova zní jasně a odvážně.
Po Kingově vraždě v roce 1968 se na Bakerovou obrací vdova Coretta Scott Kingová s nabídkou, aby převzala vedení hnutí. Josephine o tom několik dní přemýšlí, ale nakonec odmítá – její děti jsou prý ještě příliš malé na to, aby přišly o mámu.
Děti byly ostatně pro Josephine dalším životním posláním. Protože nemohla mít vlastní – několik těhotenství skončilo potratem a následná nemoc jí znemožnila další početí – rozhodla se vytvořit rodinu adopcí. V 50. a 60. letech postupně přijala do péče dvanáct dětí různé pleti, národnosti i víry.
Říkala jim „Duhový kmen“ a věřila, že jejich soudržností světu dokáže, že lidé různých ras mohou žít pospolu jako sourozenci. Na svém zámečku Les Milandes vytvořila pro rodinu i veřejnost malou „vesničku míru“ – se zábavním parkem, farmou i výběhy exotických zvířat. Návštěvníci tam mohli na vlastní oči vidět děti, jak společně zpívají, tančí a šťastně rostou bez ohledu na původ.
Velkolepý sen o soužití bez rasismu měl ale i své trhliny. Péče o tak početnou rodinu a celé panství byla nesmírně nákladná a vyčerpávající. Manžel Jo Bouillon, kterého si Josephine vzala v roce 1947 a s nímž děti vychovávala, časem rezignoval a roku 1961 rodinu opustil.
Některé adoptované děti později vzpomínaly, že život pod drobnohledem veřejnosti nebyl jednoduchý. Většina z nich však uznává, že je Bakerová vychovávala s opravdovou láskou.
Koncem 60. let se nad Josephine stahují mračna. Její štědrá a velkorysá povaha ji přivedla na pokraj bankrotu. Zámek Les Milandes se proměnil ve finanční zátěž – dluhy rostly a Bakerová nemohla dostát svým závazkům. Roku 1968 přichází exekuce a Josephine je se svými dětmi vystěhována z milovaného domova.
V nejhorší chvíli jí osud vrací dobré skutky, které v životě prokázala. Její dávná přítelkyně, monacká kněžna Grace (dříve hollywoodská herečka Grace Kellyová), jí nabízí azyl. Zve zoufalou Josephine do Monaka a poskytuje jí i dětem střechu nad hlavou, aby mohli začít znovu.
Bakerová se nevzdává. Přestože má pocit, že na ni svět zapomněl, tu a tam se vrací na pódia a stále dokáže vyprodat sál. Když v roce 1973 vystoupí v newyorské Carnegie Hall, publikum ji vítá vestoje. Po dlouhé době cítí Josephine zadostiučinění.
Na jaře 1975 se rozhodne pro velkolepý návrat na scénu. S oslavou padesáti let kariéry jí finančně pomohou i vlivní přátelé v čele s monackým knížecím párem a Jacqueline Kennedyovou Onassisovou. Premiéra retrospektivní show Joséphine à Bobino 1975 předčí všechna očekávání. Divadlo je vyprodané do posledního místa a nadšené publikum aplauduje vestoje.
V hledišti sedí celebrity několika generací – Sophia Lorenová, Mick Jagger, Diana Rossová či Liza Minnelliová – a všichni vzdávají hold jejímu životnímu příběhu. Josephine Bakerová, unavená a šťastná, se uklání a usmívá. Netuší, že právě slyší potlesk naposledy.
O pár dní později – 12. dubna 1975 – najdou Josephine v jejím pařížském bytě v bezvědomí. Leží pokojně na lůžku obklopená výtisky novin s nadšenými recenzemi na právě uvedenou show. Krvácení do mozku už nejde zastavit – Bakerová v nemocnici umírá ve věku 68 let.
Francie se s ní loučí se stejnými poctami, jako by odcházel válečný hrdina. Na pohřeb v chrámu Madeleine přijde přes dvacet tisíc lidí. Rakev zahalenou trikolórou doprovází čestná stráž a hřmí salvy. Josephine Bakerová je první Američankou, které se ve Francii dostalo plného vojenského pohřbu. Je pochována v Monaku podle přání rodiny, ale Francie se své Josephine stejně nikdy nevzdá.
O šestatřicet let později se v srdci Paříže scházejí státníci i tisíce občanů k mimořádné ceremonii. Panthéon – monumentální chrám, kde spočinuli největší velikáni země – symbolicky přijímá i Josephine Bakerovou. Stává se první černošskou ženou a zároveň první umělkyní, které se této cti dostalo.
Prezident Emmanuel Macron ve smutečním projevu vyzdvihuje, že Bakerová po celý život bojovala na správné straně dějin – jako odbojářka i jako zastánkyně utlačovaných.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josephine_Bakerov%C3%A1
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/josephine-baker
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/siren-resistance-artistry-and-espionage-josephine-baker
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/zpevacka-josephina-bakerova-bude-jako-prvni-cernoska-pohrbena-v-pantheonu-31287
https://www.countrylife.co.uk/people/film-star-resistance-fighter-and-civil-rights-activist-meet-the-real-josephine-baker-50-years-on-from-her-death
