Karel Kramář byl první premiér a romantik, který toužil po společné říši všech Slovanů

Karel Kramář se narodil koncem roku 1860 ve Vysokém nad Jizerou, horském městečku v Podkrkonoší. Přišel na svět do rodiny Petra Kramáře, zedníka a později úspěšného stavitele, který se vlastní pílí vypracoval mezi zámožné podnikatele.

Matka Marie, rozená Vodseďálková, pocházela z rodiny sedláků s hlubokými kořeny v kraji. Z pěti dětí přežilo pouze jediné – malý Karel, obklopený veškerou rodičovskou láskou a nadějí. Rodiče na něj upínali své sny a rozhodli, že synovi dopřejí nejlepší možné vzdělání.

Karel projevoval už odmala všestranné nadání a nezvyklou ctižádost. Do školy nastoupil jako pětiletý a vynikal prakticky ve všem. V šestnácti odchází z domova do Prahy na prestižní malostranské gymnázium. Studia zakončil s vyznamenáním, mluví plynně čtyřmi jazyky (francouzsky, německy, rusky a slušně i anglicky), hraje na klavír a housle, zajímá se o umění. Nechybí mu vlastenecký elán – zapojuje se do studentských spolků a diskusí o české budoucnosti.

Nadání a rodinné zázemí umožnily Kramářovi široký rozhled. Po maturitě nešetřil čas ani energii: práva začal studovat v Berlíně, pokračoval ve Štrasburku a nakonec promoval v Praze roku 1884 jako doktor obojího práva. Tou dobou měl za sebou i studijní pobyty v Paříži, ve Vídni a kratší cesty po Anglii a Skandinávii.

Již v mládí tak poznal Evropu od Londýna po Petrohrad. Kromě práv a ekonomie studoval politické vědy a nasával myšlenky liberální Evropy i konzervativnějšího Východu. Tato šíře vzdělání a zkušeností ho připravila na život veřejného činitele.

Koncem osmdesátých let vstupuje Kramář do veřejného života. Jeho vzorem je staročeský politik František Ladislav Rieger, vůdcovská osobnost národního hnutí předchozí generace. Kramář si vytkl cíl kráčet v jeho stopách – stát se poslancem a bojovníkem za práva českého národa v habsburské monarchii. Šířil kolem sebe energii a zaujetí pro politiku.

Sblížil se s profesorem Tomášem Masarykem a ekonomem Josefem Kaizlem, kteří zakládají realistický politický směr usilující o reformy v monarchii. Krátce nato se mladí realisté spojují s mladočeskými liberály. V pouhých 30 letech je Kramář v březnu 1891 zvolen poslancem Říšské rady ve Vídni, nejmladším v celé Sněmovně.

Mladíčký poslanec se brzy stává hvězdou parlamentu. Je pohotový a šarmantní, imponuje kolegům brilantní němčinou a pronikavým intelektem. Vystupuje jako energický zastánce českých zájmů, ovšem v mezích loajality vůči monarchii.

Věří, že říše lze přetvořit ve federaci rovnoprávných národů, v níž Čechům připadne přední postavení mezi Slovany. Roku 1897 se Kramář dokonce stává předsedou celé mladočeské strany. Jeho hvězda stoupá: začátkem 20. století patří k nejobdivovanějším politickým osobnostem v Čechách.

Vize, které prosazuje, předbíhají dobu. Kramář volá po širší demokracii: zrušení kurií a zavedení všeobecného volebního práva, aby měli hlas i prostí lidé. Současně se stává hlavou tzv. novoslovanství – myšlenky úzké spolupráce všech slovanských národů. Pořádá velké slovanské sjezdy v Praze, Petrohradě a Sofii, kde budí pozornost svou vizí jednoty Slovanů.

V té době jej inspirovalo carské Rusko jako potenciální ochránce malých slovanských národů. V roce 1914 dokonce sepíše „Slovanskou ústavu“ – plán na obrovskou federaci vedenou ruským carem, s jednotnou zahraniční politikou a armádou, ale rovnoprávnými národy uvnitř.

Tento romantický sen odhaluje Kramářovu duši vizionáře, ale i určitou naivitu: neviděl, že takový projekt naráží na realitu soupeření velmocí a odpor jiných národů (třeba Poláků, kteří by se do „slovanské říše“ pod ruským žezlem nadšeně nehrnuli).

„Za vším hledej ženu,“ mohlo by se také říci o Kramářově životě. Ačkoli byl společenský, milostným vztahům se dlouho vyhýbal, aby nic neodvádělo jeho pozornost od politiky. Pak však přišla osudová náhoda. Na jaře 1890 odjel Kramář na studijní cestu do Ruska.

Původně chtěl putovat až na Kavkaz, avšak carské úřady mu to neumožnily. Zůstal tedy delší čas v Moskvě, kde obdržel od Masaryka několik doporučení do vysokých kruhů. Právě v jednom moskevském salonu, v přepychové společnosti umělců a intelektuálů, Kramář spatřil hostitelku domu – paní Naděždu Abrikosovovou. Ihned mezi nimi přeskočila jiskra.

Naděžda Nikolajevna Abrikosovová, rozená Chludovová, byla dvěma roky mladší než Karel. Pocházela z bohaté moskevské rodiny obchodníků a vdala se velmi mladá za Alexeje Abrikosova, spolumajitele vyhlášené továrny na cukrovinky. Matka jí to manželství dohodla, ale štěstí v něm Naděžda nenalezla.

Když se v jejím salonu objevil pohledný český politik s výtečnou francouzštinou a okouzlujícími mravy, Abrikosovová ztratila hlavu. Vášeň, která mezi nimi vzplála, museli oba dlouho skrývat. Naděžda měla doma v Rusku čtyři děti a rozvod v ruské pravoslavné církvi byl takřka nedosažitelný. Navíc její manžel nic netušil – dokonce pozval Kramáře jako rodinného přítele do letního sídla na Krymu. Právě tam, na slunném pobřeží nedaleko Jalty, se Karel a Naděžda poprvé políbili a rozhodli se, že chtějí být spolu.

Následující roky patřily ke Kramářovým nejtěžším. Udržoval v tajnosti vztah s vdanou ženou, který by vyvolal skandál ve Vídni i v Praze. Zároveň naplno pokračoval v politické kariéře. V roce 1892 využil svých kontaktů a zařídil pro Naděždu operaci ve Vídni u předního specialisty. Abrikosovovi odcestovali za léčbou a rekonvalescencí do Alp – a Alexej se odtud vracel do Moskvy sám.

Jeho žena zůstala s Kramářem v západoevropských lázních. Když se novina provalila, moskevské kruhy si šuškaly o Naděždině nevěře. Rozvést se však mohla jedině tak, že by její manžel sám porušil manželský slib. Trvalo to bezmála deset let, než se situace vyřešila – Abrikosov se nakonec sám zapletl s jinou a roku 1900 církev povolila rozvod.

Svatbě Karla a Naděždy tak nic nestálo v cestě. V září 1900 se vzali na Krymu v pravoslavné kapli Zámečku v Gaspře. Kramář, ačkoli katolík, nekonvertoval k pravoslaví – obřad byl povolen výjimečně, nad jeho hlavou drželi ochrannou ruku vlivní ruští přátelé.

Novomanželé brzy naplnili svůj sen: poblíž místa svatby si nechali postavit letní rezidenci, honosnou vilu Barbo s výhledem na moře. Kramář a jeho „Naděnka“ (jak jí láskyplně říkal) tam trávili každé léto. Dítě spolu neměli – Naděžda už byla ve vyšším věku a zdravotní komplikace jim založení rodiny nedopřály. Jejich manželství bylo nicméně šťastné a plné vzájemné oddanosti.

Naděžda se stala nejen životní oporou, ale i důležitou hybatelkou Kramářovy politiky. Byla ctižádostivá a velkorysá. Na jednu stranu si stěžovala, že politika ničí jejímu muži život, na stranu druhou toužila, aby Karel zaujal místo vůdce národa. Svého přítele Masaryka Kramář o vztahu zprvu raději ani neinformoval.

Když se to Masaryk později dozvěděl, stála Naděžda tak trochu mezi dvěma muži, kteří kdysi bývali přáteli. Po válce se Kramář stal Masarykovým oponentem a mnozí soudili, že i Naděžda svým aristokratickým vystupováním a nekompromisními postoji do jejich rozkolu částečně promluvila.

Na prahu první světové války se z Karla Kramáře stal politický rebel. Ještě v červnu 1914 jednal s ruskou vládou o svém plánu slovanské federace – riskantní krok, který se dal z rakouského pohledu považovat za velezradu. Když pak vypukla válka, Kramář neváhal: zapojil se do odboje za osvobození českých zemí. Ačkoli mnozí jiní čeští předáci volili raději opatrnost nebo emigraci, on zůstal v Praze a konspiroval proti monarchii zevnitř.

V ilegalitě budoval odbojnou síť a udržoval kontakty s Masarykem a Benešem, kteří působili v zahraničí. Netrvalo dlouho a rakouské policii neušel. V květnu 1915 byl Kramář zatčen a postaven před soud jako velezrádce. Proces s ním a několika dalšími vlastenci proběhl ve Vídni. Pro české veřejné mínění to byla otřesná podívaná: před hrozbou popravy stanul jeden z nejváženějších českých politiků. V červnu 1916 soud vynesl ortel: trest smrti pro Karla Kramáře i další obžalované, mezi nimi Aloise Rašína.

V chladné celu věznice Möllersdorf se vměstnává zoufalství a naděje. Kramář na tom není dobře – ve vlhkém vězení churaví na těle i na duchu, pronásledován nespavostí a chmurami. Jedinou útěchou jsou mu dopisy od Naděždy a od přátel z domova. Poprava je na spadnutí, když tu však v listopadu 1916 umírá stárnoucí císař František Josef.

Jeho nástupce, mladý Karel I., nechce začít vládu krveprolitím a Kramářův rozsudek změní na dvacet let vězení. O pár měsíců později přichází dokonce amnestie: v červenci 1917 je Kramář propuštěn na svobodu. Vrací se do Prahy jako národní mučedník – muž, který byl ochoten položit život za svou vlast.

Z Kramáře je v tu chvíli legenda. Nedlouho po propuštění z vězení znovu přebírá vedení mladočeské strany, usilovně pracuje na sjednocení všech vlasteneckých sil. Když podzim 1918 přináší pád monarchie, Kramář je připraven stoupnout si do čela národa. Jen okolnost ho drží stranou historického okamžiku: v říjnu 1918 odjel do ženevské emigrace, aby tam koordinoval další postup s Benešem a dalšími zástupci zahraničního odboje.

Válka skončila rychleji, než kdo čekal. Dne 28. října 1918 vyhlašuje Praha nezávislé Československo – a Kramář je zrovna na cestě za hranicemi. Domů se vrací až za několik dnů, aby zjistil, že mladý stát již stojí a Masaryk byl zvolen prezidentem.

Je 14. listopad 1918 a Revoluční národní shromáždění poprvé zasedá v Thunovském paláci v Praze. Karel Kramář zvoní zvoncem coby řídící schůze a ujímá se čestné role předsedy vlády. První československý premiér slavnostně ohlašuje konec habsburské nadvlády a zárodek nové republiky.

Jeho jménem je svržen rakouský „rod Habsbursko-Lotrinský z trůnu českého“ a společně s poslanci provolává československou svobodnou demokratickou republiku. Téhož dne zákonodárci jednomyslně volí Masaryka prezidentem. Euforie je obrovská a Kramář stále patří k nejpopulárnějším mužům země. Sám snil kdysi spíše o české monarchii, ale realita jej přesvědčila, že republika je správná cesta.

Záhy však čelí první dramatické zkoušce. V lednu 1919, pouhých několik týdnů po vzniku státu, se Kramář stává terčem atentátu. Sedmnáctiletý anarchokomunista Alois Šťastný pronikne na Pražský hrad a dvakrát na premiéra vystřelí. Jenže souhra náhod způsobí, že Kramář vyvázne bez zranění. Pokračuje v práci téměř neotřesený, odhodlaný budovat nový stát.

Kramářova vláda ovšem stojí na vratkých základech. Sám premiér odjíždí už v lednu 1919 jako vedoucí československé delegace na pařížskou Mírovou konferenci, kde hodlá prosadit svou celoživotní představu: pomoci obnovit silné, svobodné Rusko a společně s Dohodou svrhnout bolševický režim.

Naráží však na kategorický odpor Edvarda Beneše, nového ministra zahraničí, který nechce mladý stát zatáhnout do další války na východě. Kramář v Paříži někdy těžko nese, že výraznější uplatnění nacházejí Benešovy diplomatické dovednosti spíše než jeho vlastní zanícený řečnický styl. Z Paříže se po mnoha měsících vrací jako jiný muž: unavený a zklamaný.

Mezitím doma proběhly první svobodné volby a vítězí socialisté. Kramářovi národní demokraté propadli, získali jen zlomek hlasů. V červenci 1919 proto Kramář podává demisi a vládu přenechává Vlastimilu Tusarovi, představiteli nové „rudo-zelené“ koalice sociální demokracie a agrárníků.

Kramářův pád je prudký: ještě před rokem národ vzhlížel k „hrdinovi z října“, teď je opomíjeným politikem bez vlivu na exekutivu. On sám nese toto ponížení těžce. V hloubi duše věřil, že by byl dobrým prezidentem – měl pocit, že mu národ nerozumí a dívá se na něj skrze „hradní prizmata“ Beneše a Masaryka.

Následující léta se Kramář ocitá v paradoxní roli. Stále je předsedou své strany – národně demokratické – a poslancem. Zůstává nepřehlédnutelný, ale spíše jako kritik a glosátor. Postupem času se z něj stává „šedý vlk“ československé politiky – muž se slavnou minulostí, jehož názory často nezapadají do hlavního proudu.

S Masarykem a Benešem vede ostré spory o směr státu i o zásluhy v odboji. Cítí, že domácí odboj byl zlehčen na úkor zahraničního, který zosobňují právě Masaryk s Benešem. Nový demokratický systém s mnohočlennými stranami Kramáři také nevyhovuje – zdá se mu neefektivní, plný politikaření a intrik. Nepřestává volat po předřazení národních zájmů nad stranické.

Jeho světový názor se po zbytek života nemění: zůstává zaníceným národovcem a odpůrcem radikálních ideologií. Komunismus, který ovládl jeho milované Rusko, nenávidí a ve dvacátých letech varuje, že bolševická diktatura v Moskvě je hrozbou pro celou Evropu. Zároveň s obavami sleduje i nástup německého nacionálního socialismu na Západě.

Ve snaze najít protiváhu dokonce vysloví jisté sympatie k Mussoliniho italskému fašismu – nikoli pro jeho brutalitu, ale pro zdůrazňovaný pořádek a národní jednotu. Mnozí odpůrci mu to nikdy neodpustí a považují jej za příliš pravicového radikála.

Kramář se v éře první republiky pokouší ještě jednat: v roce 1925 jeho strana dočasně vstupuje do vlády, ale Kramář v ní nezasedne. Při aféře generála Gajdy (bývalého legionáře obviněného z příprav fašistického puče) se znovu rozchází s Hradem: zastává se Gajdy, zatímco Masarykova vláda generála zostudí a odstraní. Ani spojení pravicových sil do nové strany Národní sjednocení v roce 1934 nepřináší Kramářovi vytoužený návrat na výsluní. Ve volbách 1935 lidé místo něj volí jiné, dynamičtější tváře.

Čas mezitím plynul a z Karla Kramáře byl stárnoucí muž. Po celou dobu vedle něj však stála Naděžda. Společně prošli soukromými vítězstvími i prohrami. Přišli o milovanou vilu Barbo na Krymu.

Přemluvila proto Karla k stavbě honosné rezidence v rodném Kramářově Vysokém nad Jizerou. Vila Větrov, dokončená roku 1930, byla obrovským srubem v ruském stylu s neuvěřitelnými sedmdesáti místnostmi. Měla se stát jejich soukromým rájem, náhradou za krymský domov. Ale stala se spíš noční můrou – investice manžele finančně vyčerpala. Stárnoucí Kramářovi se zadlužili a jejich zdravotní stav se horšil.

Navzdory všemu zůstávali pospolu a podíleli se na dobročinných aktivitách. Zejména Naděžda se angažovala v pomoci ruským emigrantům, kteří po říjnové revoluci uprchli do Československa. Organizovala sbírky, patronáty, výuku ruštině a spolky pečující o vojenské invalidy.

Jejich letenská vila v Praze se stala centrem společenského života – hostili v ní umělce, intelektuály i zahraniční hosty s nádechem přepychu, který Naděžda milovala. Měli mnoho kritiků, kteří jim vyčítali, že si navykli na příliš velké bohatství a že Kramář ztratil kontakt s obyčejným lidem. On přesto zůstal věrný svým ideálům a práci pro národ – a Naděžda věrná jemu.

Koncem roku 1936 přichází pro Karla Kramáře nejbolestnější rána. Jeho Naděžda po dlouhé nemoci umírá v Praze dne 3. prosince. Kramář jako by ztratil část sebe sama. Při pohřbu v pravoslavném chrámu na Olšanech působí zlomeně, ale důstojně.

Sám pak jako by veškerou energii zanechal v oněch mramorových zdech. Již pět měsíců poté, 26. května 1937, Karel Kramář umírá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kram%C3%A1%C5%99

https://radiozurnal.rozhlas.cz/velka-laska-i-velke-ambice-na-zivotnim-pribehu-karla-kramare-si-dnes-bulvar-6492836

https://www.echo24.cz/a/Hb53S/knihy-echo-edice-josef-landergott-velci-cesi-1918-karel-kramar

https://english.radio.cz/karel-kramar-first-czechoslovak-pm-flawed-popular-politician-8564672

https://www.stoplusjednicka.cz/pad-narodniho-mucednika-pribeh-velke-lasky-velkych-ambici-politika-karla-kramare

https://www.slu.cas.cz/cs/kramarova-nadezda-nikolajevna-155

https://vlada.gov.cz/assets/urad-vlady/vydavatelstvi/vydane-publikace/karel-a-nadezda-kramarovi-doma.pdf

https://www.valka.cz/Kramar-Karel-t24941