Článek
„Brankář hockeyového mužstva České sportovní společnosti a národního mužstva Čech i ČSR Karel Wälzer zemřel po delší těžké nemoci v Praze. Hrál celkem devětkrát v brance našeho národního mužstva,“ oznámily noviny v lednu 1948 stručnou zprávou. Drobná noticka na sportovní stránce. Devět reprezentačních startů, jedna bronzová olympijská medaile. Ani slovo o dlouhých stínech, které se za jménem zesnulého muže táhly.
Bylo mu padesát devět let, když zemřel a byl téměř zapomenut. Ještě před třiceti lety ho přitom davy v Praze oslavovaly jako hrdinu. Karel Wälzer – brankář s ledovým klidem, který v dobách počátků českého hokeje přiváděl útočníky k zoufalství.
Muž, jehož životní dráha se z lesku šampionátů stočila do temnot podvodů a vězeňských cel. Kdo by za suchými řádky úmrtní zprávy tušil příběh plný zvratů, odvahy i pádu?
Cesta na vrchol
Narodil se v roce 1888 v Plzni, ale vyrůstal v Praze. Mladý Karel Wälzer brzy propadl kouzlu hokeje – nejprve toho s míčkem, poté ledního. V brankovišti působil nehybně a jistě, jako by ani nedýchal.
Býval to brankář, kterého nic nevyvedlo z míry a který na vrcholu sil doháněl střelce k zoufalství. Klidný jako zamrzlá hladina, soustředěný na každý puk. Přesně takového gólmana český národní tým potřeboval.
První velký turnaj přišel roku 1912 – domácí mistrovství Evropy v Praze. Wälzer tehdy nastoupil a ve dvou zápasech inkasoval jen dva góly. Český tým slavil zlato. O rok později sice reprezentační dres obléct nemohl (zaměstnavatel ho nepustil ze zaměstnání v bance), ale láska ke sportu ho neopouštěla.
Roku 1914, když se evropský šampionát konal v Berlíně, riskoval Karel vše. Potají se utrhl z práce a vydal se na vlastní náklady nočním vlakem do Německa, aby mohl nastoupit aspoň do finálového zápasu.
Na poslední chvíli stál večer 27. února 1914 v brance českého týmu proti Němcům. Měl za sebou vyčerpávající cestu, přesto působil klidně jako vždy. Nepropustil jediný puk. Češi vyhráli 2:0 a obhájili titul mistrů Evropy. Karel ráno nato jako by nic opět zasedl v pražské bance – jeho tajná výprava slavila úspěch.
Za několik měsíců však přišla válka a hokej rázem nebyl důležitý. V létě 1914 vypukla první světová válka a Wälzer musel narukovat na frontu. Boje ho zavlekly daleko od ledu – upadl do válečného zajetí a do vlasti se vrátil až roku 1919. Peklo zákopů a zajateckých táborů Wälzer přestál – možná i díky té stejné tiché odolnosti, s níž dříve čelil kanonádám na ledě.
Když se po dlouhých letech vrátil domů, svět už byl jiný. Rakousko-Uhersko neexistovalo, zrodila se samostatná republika. Ale hokej tu byl pořád – a Karel Wälzer se k němu obrátil jako ke starému příteli. Necelých osmnáct měsíců po konci války už znovu stál v brankářské výstroji na olympijském turnaji v Antverpách.
Psal se rok 1920 a hokej se poprvé hrál na olympiádě. Wälzer měl být jasná jednička týmu, pomohl vybojovat historicky první medaili pro Československo – bronz. I po letech bez tréninku ukázal odhodlání: v rozhodujícím zápase o třetí místo nastoupil navzdory zraněnému palci a vychytal proti Švédům nulu. Znovu slyšel aplaus tribun, znovu byl na vrcholu.
Stíny peněz
Jenže mimo led čekal Wälzera úplně jiný svět – svět bankovních účtů, směnek a peněz. Už před válkou pracoval jako bankovní úředník a ke své profesi se vrátil. Byl schopný, inteligentní, povýšil až na vysokou pozici v Pražské úvěrové bance.
Získal pověst šikovného finančníka a stal se poradcem bohatého podnikatele Emila Wallenfelse, chmelového magnáta a milionáře. Pro člověka zvyklého na adrenalin sportovních finále možná svět spekulací a investic představoval novou výzvu. Hra s čísly místo puku – a sázky byly vysoké.
Roku 1922 však klidný brankář provedl nečekaný riskantní tah. Zneužil důvěry svého movitého klienta. Od důvěřivého pana Wallenfelse vylákal obrovskou sumu – miliony korun, které měl obratem směnit za německé marky.
Jenže to neudělal. Peníze zmizely. Snad je utopil v nevydařených spekulacích, snad podlehl pokušení a utratil je pro vlastní potřebu – to už se neví. Jisté je, že Wallenfelsovi tím způsobil škodu okolo čtyř milionů korun. Pro bohatého muže to byl šok. Celý život budované impérium dostalo trhlinu, ze které se už nevzpamatoval.
Emil Wallenfels krátce nato zemřel – podle všeho na infarkt či zoufalství ze ztráty, kterou mu Wälzer způsobil. Ještě na smrtelné posteli stihl sepsat trestní oznámení. Karel Wälzer, národní hrdina z ledu, stanul před soudem jako podvodník.
Soud měl jasno: zpronevěra takové částky se neodpouští. Padl nekompromisní verdikt – dva roky vězení. Wälzer, který ještě nedávno stoupal na stupně vítězů s bronzovou medailí na krku, teď kráčel po studené chodbě věznice Bory v Plzni.
Když se za ním zavřela těžká železná vrata cely, možná poprvé skutečně pocítil zoufalství. Ve čtyřiatřiceti letech přišel pád z výsluní sportovní slávy do temnoty káznice.
Karel Wälzer si odpykal trest a vešel zpátky do civilního života poznamenaný skandálem. Jeho jméno se objevovalo v novinách teď už jen v rubrikách černé kroniky. Mohl se ještě vrátit k normálnímu životu? Zkoušel to – nastoupil opět jako úředník, držel se při zemi.
Jenže peníze mu chyběly. Možná ho pronásledovaly dluhy, možná chtěl rychle zbohatnout. Každopádně se brzy znovu zapletl do riskantních finančních intrik. Jako by mu adrenalin nebezpečí koloval v krvi. Tentokrát se však nechystal hrát druhé housle – naplánoval rovnou mistrovský kousek.
Pekelný plán
Začal se psát rok 1935 a svět se pomalu zmítal v hospodářské krizi. Karel Wälzer dal dohromady nečekanou trojici společníků: právníka Artura Schmiedla a bývalého továrníka Otto Kolbena.
Dohromady zosnovali takřka neprůstřelný plán, jak se dostat k pohádkovému jmění. Podle pozdějších novinových článků šlo o jeden z největších podvodů první republiky. Cíl? Sto milionů korun – závratná suma, kterou si trojice chtěla opatřit padělatelskou fintu.
Plán byl jednoduchý jen zdánlivě. S pomocí informátora uvnitř banky hodlali vyměnit státní cenné papíry za padělky. Ty falešné měly ležet v trezoru, nikdo by nic netušil – a pravé dluhopisy za desítky milionů by zatím kumpáni zpeněžili.
Vsadili na to, že na podvod se nepřijde po celá dvě desetiletí, kdy měly papíry ležet u ležáků. Kdyby všechno klaplo, za dvacet let by už byli bohatí a za horami, až by se na podvod přišlo. Podle tehdejších odborníků byl plán geniální a velmi těžko odhalitelný. Nebezpečná hra mohla začít.
Ze začátku šlo vše hladce. Wälzer a jeho komplicové měli kontakty i sebevědomí. Podařilo se získat i čtvrtého muže: bankovního pokladníka Artura Munelese, který měl přímo provést výměnu papírů v trezoru. Zbývala poslední věc – sehnat grafika padělatele, který by vyrobil precizní kopie cenných papírů. Najali si proto Václava Štampfera, člověka s pochybnou pověstí. A právě lidský faktor nakonec dokonal jinak dokonalý plán.
Václav Štampfer přijal od trojice zálohu na zaplacení padělatele, pak ale dostal strach – nebo ho možná zradilo svědomí. Místo aby zajistil výrobu falešných listin, vše tajně oznámil na policii. Ve chvíli, kdy Wälzer a ostatní netušili nic zlého, se proti nim rozjela akce detektivů. Policie spiknutí odhalila dřív, než mohli podvodníci svůj trik provést.
Uprostřed noci se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Před Wälzerem stanuli policisté s příkazem k zatčení. V téže době byl dopaden i právník Schmiedl a továrník Kolben. Jen bankovní pokladník Muneles – onen člověk, který měl v trezoru cennosti vyměnit – do vězení nešel.
Než k němu stačili muži zákona vtrhnout, vzal si život. Oběsil se ve sklepě banky, nebo snad spolykal jed – dochované zprávy se různí. Každopádně sebevražda úředníka doplnila mrazivou tečku k Wälzerovu případu.
Praha nemluvila o ničem jiném – legendární brankář se proměnil v hlavní postavu skandálu nevídaných rozměrů. Karel Wälzer, kdysi sportovní šampion, nyní prohnaný podvodník – tak o něm psali. Soudy teprve čekaly, vyšetřování bylo v plném proudu. Ve vzduchu visel příkladný trest.
A přesto finále téhle kauzy už nikdo nečetl. Osud zasáhl jinak. Přišel rok 1938 a s ním mnichovský diktát, rozbití republiky. Netrvalo dlouho a Evropa se ponořila do další války. Protektorát Čechy a Morava, nacistická okupace – na případy finančních podvodů rázem nezbylo místo na titulních stránkách.
Stomilionová aféra se vytratila ze zpravodajství tak náhle, jako se objevila. Nikdo dnes přesně neví, jak Karel Wälzer dopadl. Zda byl odsouzen k dalším létům vězení, nebo jestli mu historické zvraty umožnily uniknout přísnému rozsudku, halí dodnes tma.
V poválečných letech se jméno Wälzer v novinách objevilo už jen jednou – právě onoho zimního rána roku 1948. Malá zpráva v listu Čin připomněla dávného sportovce. O jeho temnějších skutcích ani zmínka: veřejnost na ně možná dávno zapomněla, nebo se o nich většina ani nikdy nedozvěděla.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_W%C3%A4lzer
https://www.hokej.cz/legendarni-brankar-i-prohnany-podvodnik-walzer-kdysi-chystal-obri-podfuk/5040369
https://www.stoplusjednicka.cz/skvely-brankar-i-podfukar-karel-walzer-vymenil-hokej-za-bankovni-podvody
https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/z-prazskeho-podsveti-karel-walzer-chytal-puky-kradl-miliony-20200131.html
