Karolína Slunéčková: Česká „Kočka na rozpálené střeše“ maskovala úzkosti pod zářivým úsměvem

Narodila se jako Karolína Olga Sluníčková 8. dubna 1934 v Kladně, dětství ale prožila v Ústí nad Labem, kde její rodiče vedli hospodu. Domov plný hostů jí od mala dodal společenskost a smysl pro humor. Bezstarostné roky však uťala druhá světová válka. Po záboru pohraničí musela malá Karolína docházet jako české dítě do německé školy.

Sedávala v tzv. „oslí lavici“ a čelila mnoha příkořím – učitelé i spolužáci jí dávali pocítit, že je cizí. Přesto nezatrpkla. Naopak, když válka skončila, pomáhala svým někdejším německým spolužačkám zvládnout těžké poválečné časy Už tehdy se naplno projevila její dobrosrdečná povaha.

Po osvobození se konečně mohla vrátit do české školy a začít rozvíjet své umělecké sklony. Od dětství milovala pohyb a vystupování. Chodila do baletní přípravky a dokonce se naučila stepovat. Ve volnu recitovala básničky a doma si oblékala maminčiny šaty, aby sehrávala pohádkové postavy.

Rodiče její talent podporovali, a tak přestože Karolína nejprve vystudovala učitelské gymnázium, k učitelování nikdy nenastoupila. Srdcem tíhla k herectví a rodina její sny brala vážně. V pouhých šestnácti letech ji proto poslali „na zkušenou“ do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích k herečce Věře Petákové.

Při odjezdu z domova na první hereckou štaci měla mladinká Karolína jen pár věcí. „Vyrukovala jsem s dvěma velkými kufry – v jednom peřiny, v druhém šaty a zbytečnosti, které jsem nikdy k ničemu nepotřebovala… Velmi dobře si pamatuji na okamžik, kdy se vlak rozjížděl a na nástupišti stála moje zlatá máma s tatínkem.

Měl staženou čepici hluboko do čela, to snad proto, aby mu nebyly vidět slzy,“ zapsala si do deníku. Tak emotivně se loučila s rodiči a vykročila vstříc hereckému životu. V Budějovicích strávila v divadle dva roky praxe jako elévka, než se odhodlala zkusit štěstí na prestižní pražské DAMU.

Ke zkouškám na divadelní fakultu šla už jako ostřílená sedmnáctiletá dívka se zkušeností z prken, která znamenají svět. Nebylo to pro ni snadné období – v Praze nikoho neznala, protekci žádnou neměla, navíc byla od přírody trochu plachá a uzavřená.

Přesto všechno překonala, protože její touha stát se herečkou byla silnější než strach. Na DAMU ji přijali roku 1952 a studovala u legendárních profesorů, například u Vítězslava Vejražky, který dokázal její talent velmi brzy ocenit. Už v prvním semestru si nadšeně do deníčku – svého „pocitovníku“ – poznamenala: „Jsem tolik, tolik šťastná! … Poprvé za půl roku, co jsem v Praze, byla jsem pochválena!“.

Během studií na DAMU se z ostýchavé studentky stala sebevědomá mladá herečka. Říká se, že na škole prožila krátký románek s charizmatickým spolužákem Luďkem Munzarem, který lámal srdce nejedné kolegyni. Její osudovou láskou se ale stal jiný muž – o dvě léta starší herec Rudolf Vodrážka. Poznali se při studiu, Karolína k němu zpočátku tak trochu vzhlížela jako k zkušenějšímu.

Brzy se z nich stal pár. Po promoci v roce 1956 získala Karolína angažmá a Rudolf nastoupil do divadla Jiřího Wolkera – kariéru budovali souběžně, ale jeden druhého podporovali. Po pár letech se vzali a roku 1960 se jim narodil vytoužený syn, Rudolf junior.

Manželství Karolíny Slunéčkové a Rudolfa Vodrážky bylo harmonické a klidné. Žádné skandály ani nevěry se nekonaly – i když se za krásnou herečkou muži otáčeli na ulici a nadbíhali jí, ona sama nikdy žádný mimomanželský románek nezačala.

„Neměla to zapotřebí a necítila, že by jí něco unikalo,“ shodovali se pamětníci. S úsměvem prý říkávala, že jedině černoši jsou pro ni „rajc“, ale ani exotická fantazie ji k nevěře nesvedla. Rodina pro ni byla na prvním místě.

Po narození syna se díky obětavé pomoci babičky mohla brzy vrátit na jeviště. Karolína s manželem prožívali typický herecký koloběh – přes den tatínek hrál dětská představení, večer maminka zkoušela či účinkovala pro dospělé.

„Nikdy jsme neměli žádný pevný řád a také nikdo nevyžadoval pravidelně teplé večeře,“ vzpomínal jejich syn Rudolf. „Dlouho s námi bydlela babička, která se starala o domácnost. Když zestárla, převzal jsem některé povinnosti já.

Připadalo mi to úplně přirozené a jsem rád, že i já mám podobně volnou profesi,“ popsal dětství v divadelní rodině. Vyrostl v kulisách, herecké zákulisí pro něj bylo druhým domovem a dodnes na bezstarostné roky mezi kulisami rád vzpomíná.

Celou svou profesionální dráhu spojila Karolína Slunéčková s jedinou scénou – Divadlem na Vinohradech. Nastoupila tam hned po absolutoriu v roce 1956 a zůstala věrná až do konce života.

Už od počátku dostávala výrazné role v klasickém repertoáru. Debutovala postavou Kristly v dramatizaci Babičky a vzápětí hrála Lidunku ve Tylově Fidlovačce. Zlomem v její kariéře se stala role Nataši Rostovové ve velkolepé inscenaci Vojna a mír.

Tehdy poprvé naplno předvedla neuvěřitelný rozsah svých hereckých možností – kritikové psali, že dokázala ztvárnit Natašinu čistotu, naivitu, vášeň i vzlet, a přitom ji uzemnit reálností.

Sama Karolína později prozradila, že její vůbec nejoblíbenější rolí byla Jana z Arku v Anouilhově Skřivánkovi. Možná tím prozradila něco ze své duše – vždy ji lákaly silné, emotivní ženské hrdinky.

V 60. letech zažívala slunečné období – v práci i v soukromí vše klapalo a role se jen hrnuly. Režisér Jaroslav Dudek ji obsadil jako Janu z Arku, další režijní osobnost František Pavlíček pro ni dokonce nechal přeložit Cocteauovu hru Dvojhlavý orel.

Slunéčková střídala tragické postavy s komediálními a v obojím byla přesvědčivá. „Dokonale uměla interpretovat role vážné i frašky. V psychologických dramatech dokázala odhalit ženské nitro s hlubokým citem, a přitom bez sentimentu,“ vzpomínala dramaturgyně a kolegyně.

Herecký rejstřík Karolíny Slunéčkové byl obdivuhodně bohatý – umocňovala ho nejen talentem, ale i vrozenou krásou, bezprostředností, smyslem pro jemný humor a milým hlasem.

Její životní úlohou se stala Maggie (Markéta) v Kočce na rozpálené plechové střeše. Na vinohradské jeviště vstoupila roku 1966 v černém saténovém kombiné a polovinu představení odehrála v této odvážné „noční košilce“. Měla totiž neobyčejně půvabnou ženskou postavu – „tak krásné nohy, že jen ona mohla hrát celý večer oblečená pouze do kombiné,“ říkala s obdivem Jiřina Jirásková.

Slunéčková se díky této roli stala sexsymbolem vinohradské scény a zároveň dokázala, že kromě komediálního talentu unese i dramatickou hloubku Tennessee Williamsových hrdinek. V roce 1980 svou divadelní dráhu symbolicky uzavřela náročnou postavou alkoholičky Birdie v Hellmanové Lištičkách. Tehdy už však nad jejím osudem začínal stín.

Ač byla především divadelní herečkou, zapsala se výrazně i do filmu a televize. Před kamerou stála poprvé už coby studentka – v roce 1955 si zahrála prodavačku ryb v krátkém školním snímku Blázni mezi námi. První skutečnou filmovou roli dostala o dvě léta později od režiséra Otakara Vávry jako sekretářka Vrzalová v dramatu Občan Brych.

Brzy se však ukázalo, že filmový svět její herecký potenciál nevyužije naplno. Režiséři ji obsazovali spíše do menších, typově podobných rolí – hrála živé, temperamentní ženské figurky, často svůdné či komediální, od drben přes prodavačky po sekretářky.

Skutečně velká filmová příležitost ji minula; to největší kouzlo Karolína rozdávala v divadle. O to více se ale uplatnila v televizi, která v 70. letech zažívala boom původních inscenací a seriálů. Od poloviny 60. let měla v Československé televizi doslova monopol – někdy stihla natočit i deset titulů za rok.

Celkem ztvárnila bezmála stovku různých televizních postav: často to byly maminky a manželky hlavních hrdinů, jindy temperamentní milenky se smyslem pro humor, jindy dobrosrdečné venkovské tetičky. Její krásná tvář i přirozený projev z ní udělaly oblíbenou „televizní stálici“ své doby.

Diváci si její jméno možná tolik nepamatovali, ale její herectví milovali. Slunéčková nechyběla v žádném zásadním seriálu konce 70. let. Zářila například jako svérázná prodavačka Zdena Kalášková v Dietlově seriálu Žena za pultem, hrála v rodinném cyklu My všichni školou povinní i v komediální Dynastii Nováků.

Často se objevovala v televizních detektivkách a komediích po boku největších hereckých kolegů – ať už to byl Vlastimil Brodský v krimi Jak přijít o život (1974) nebo Iva Janžurová v komedii Ten svetr si nesvlíkej (1980).

Její úplně poslední filmovou rolí byla maminka dospívajícího hrdiny v hořké komedii Vítr v kapse. Tento snímek se premiéry dočkal už po její smrti, roku 1983, a diváci tak mladou herečku viděli na plátně naposledy ve chvíli, kdy ona sama už svůj boj se životem prohrávala.

Mimo jeviště působila Karolína Slunéčková jako elegantní, společenská a vtipná dáma. Měla přirozený šarm a kamkoliv přišla, okamžitě strhla pozornost. Na večírcích bývala královnou – ne však pro okázalé šaty, ale pro svůj nakažlivý smích a životní jiskru.

Energie a dobrá nálada z ní doslova sálaly. Chodila a tančila s takovou lehkostí a grácií, že poutala pohledy i v momentech, kdy na jevišti hrála jen malou roli.

Vždy byla dokonale upravená a měla slabost pro módu, hlavně pro boty, šátky a kloboučky – málokdo ji potkal bez nějaké stylové pokrývky hlavy. Skutečně jí slušely všechny, od elegantních klobouků po obyčejné šátky, které nosila uvázané s nevšední elegancí.

Její kolegové na ní obdivovali neobyčejnou otevřenost a upřímnost. Slunéčková neměla potřebu brát si „servítky“ – co na srdci, to na jazyku. Bezprostředně dokázala říct i jadrnější názor a často tím všechny pobavila.

Někdy jí její prostořekost uměla i „zavařit“, když nahlas utrousila něco, co ostatní jen opatrně šeptali. Ona sama si z toho těžkou hlavu nedělala. „Vnímám svět srdcem a říkám všechno na rovinu. Až pak si uvědomím, že existuje taky rozum,“ žertovala o sobě.

„Utěšuju se tím, že co mi pánbůh nedal na mozkových závitech, to mi vynahradil na intuici,“ prohlašovala se sebeironií. Právě díky této kombinaci upřímnosti, humoru a intuice si získala srdce všech kolegů.

Přestože navenek působila sebevědomě a uvolněně, vnitřně o sobě neustále pochybovala a trpěla obrovskou trémou. Po každé premiéře se strachovala, jestli obstála. Tyto své úzkosti a splíny si poctivě zapisovala do svých deníků – „pocitovníků“. Teprve po její smrti, když byly některé pasáže zveřejněny, vyšlo najevo, s jak temnými myšlenkami se někdy potýkala.

I mnozí přátelé zůstali v šoku, jaké stíny duše skrývala žena, která je celý život těšila optimismem. „Možná to máma přede mnou jen dobře skrývala,“ zamyslel se její syn Rudolf nad mateřskými zápisky. Jediná věc, již Karolína maskovat neuměla, byl panický strach z nemocí.

Slunéčková celý život doufala, že ji nikdy nepotká vážná choroba. Bohužel osud byl proti. Její milovaný tatínek zemřel poměrně mlád na rakovinu plic, a když stejná nemoc postihla i nejlepší přítelkyni Ninu Popelíkovou, Karolínu zachvátila zlá předtucha.

„Vzala si do hlavy, že podobný konec brzy potká i ji,“ popsal syn Rudolf. Koncem roku 1982 se nejhorší obavy naplnily: lékaři diagnostikovali Karolíně rakovinu plic. Jako by si ji svými myšlenkami opravdu přivolala. Je pravda, že byla kuřačka a v její rodině zřejmě k rakovině plic existovaly dispozice.

Každopádně nemoc udeřila rychle a nemilosrdně. Prognóza byla špatná. Přesto Slunéčková neztratila bojovného ducha ani ženskou noblesu. „Ani ta zlá choroba nedokázala zničit její krásné rysy,“ vzpomínala Jiřina Jirásková.

Karolína dál hrála a natáčela, co jí síly stačily – téměř do posledních chvil nechtěla opustit milovanou práci. Své okolí nenechala nahlédnout do bolesti, kterou prochází. Když se začala ztrácet před očima, stáhla se raději do ústraní rodinné chalupy a dopřávala si klid v přírodě.

Ještě na jaře 1983 věřila, že se dokáže vrátit na divadelní prkna. V květnových dnech toho roku se objevila v divadle, elegantně upravená a usměvavá, aby pozdravila kolegy. Málokdo tehdy tušil, jak moc je nemocná. Všichni ji znali jako silnou ženu, která vždy přišla mezi prvními a odcházela mezi posledními, plná elánu.

O to větší šok pak pro kolegy i diváky představovala zpráva, že 11. června 1983 Karolína Slunéčková ve věku 49 let zemřela. Její skon byl náhlý – jen rok poté, co stejná choroba zabila i Ninu Popelíkovou. Zákeřná nemoc tak během krátké doby umlčela dva výrazné hlasy českého herectví.

„Zemřela strašně mladá. Pro všechny to byl tehdy velký šok,“ konstatoval herec Jiří Krampol, který na Karolínu vzpomíná s láskou. „Říkalo se jí Sluníčko. Kam přišla, tam to rozzářila. Měla úžasný smysl pro humor a snesla i trochu ostřejší legraci,“ dodal s tím, že málokdo z kolegů vůbec tušil, že bojuje s tak vážnou nemocí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karolina_Slun%C3%A9%C4%8Dkov%C3%A1

https://temata.rozhlas.cz/slunicko-ktere-prestalo-zarit-prilis-brzy-zivot-karoliny-sluneckove-7984547

https://cnn.iprima.cz/show-time/zivot-herecky-karoliny-sluneckove-vyhasl-predcasne-mela-predtuchu-ze-zemre-rika-syn-353180

https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2013-04/portret.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/21590-servitky-si-nikdy-nebrala-a-neustale-zarila-jako-slunicko-tak-proc-ty-cerne-myslenky-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette