Článek
Štěpánka Mikešová se narodila jako Löwingerová v roce 1906 do rodiny židovského obchodníka na jižní Moravě. Vyrůstala obklopená tradiční židovskou komunitou ve Ždánicích. Kdo ji znal jako mladou dívku, pamatoval si upřímné oči pod hustou kšticí rezavých vlasů a její nezdolnou povahu. Byla ctižádostivá, samostatná – a zamilovaná.
Koncem roku 1938, v dusné atmosféře po mnichovské zradě, vystoupila z židovské obce. Učinila tak kvůli lásce. Chtěla si vzít Františka Mikeše, úředníka z ministerstva zemědělství. V tehdejším Československu sňatek Židovky a „árijce“ stále ještě nebyl zakázaným svazkem, ale Štěpánka tušila, že zloba vůči Židům poroste.
V prosinci 1938 se tedy formálně zřekla své víry – možná v naději, že to ji i budoucího muže ochrání před tím, co přichází. První únorový den roku 1939 se za Františka provdala. A byla šťastná. Na chvíli.
Za pár týdnů obsadila Hitlerova vojska zbytek republiky. Protektorát Čechy a Morava přinesl tvrdé rasové zákony. František pracoval ve státní službě a manželství s neárijskou ženou ho náhle ohrožovalo. Mladí manželé se proto uchýlili k zoufalému kroku: ještě téhož roku se nechali rozvést.
Byla to jen hra pro úřady – fiktivní rozvod měl zachránit Františkovi kariéru a možná i svobodu. Ve skutečnosti spolu zůstali. Přestěhovali se do středočeských Lidic, do domku č. 93 nedaleko Kladna, kde našli podnájem. Štěpánka se ocitla v nenápadné hornické vesnici obklopené poli a ovocnými sady. Daleko od domova, mezi cizími lidmi, ale po boku milovaného muže – a relativně v bezpečí.
Jenže bezpečí bylo v protektorátu iluzorní stav. Den za dnem přicházela nová nařízení namířená proti Židům: zákazy, omezení, evidence. Oficiálně už Štěpánka nepatřila k židovské obci, ale nacistické rasové zákony ji přesto definovaly jako Židovku.
Měla povinnost se přihlásit, nosit žlutou hvězdu, nechat se deportovat do pracovního tábora – to všechno od září 1941 vyžadovala říšská nařízení. Ona to však neudělala. Zůstala v Lidicích, možná věřila, že jako rozvedená a v novém prostředí unikne pozornosti. Možná riskovala vědomě, protože věřila ve své české sousedy. Vždyť tu našla zázemí a přátele – nebo ne?
Její manžel František v tom čase sloužil vlasti po svém: zapojil se do odboje a navázal spojení s parašutisty ze Západu. Domů do Lidic se vracel málokdy a v březnu 1942 náhle zemřel v kladenské nemocnici. Co přesně se stalo, není jasné, každopádně Štěpánka ovdověla.
Ve svých pětatřiceti letech zůstala sama, bez dítěte, bez příbuzných nablízku, jen s kufrem osobních věcí v cizím domě. Žila teď v podnájmu u paní Alžběty Doležalové, lidické ženy, která jí pronajala pokoj. Doležalová měla vlastní starosti – manžela v hutích a dvě malé děti.
Přesto mezi ní a Štěpánkou zpočátku panoval vcelku přátelský vztah. Vypráví se, že Štěpánka byla šikovná švadlena a své domácí občas na oplátku za nocleh šila šaty. Jenže po Františkově smrti měla sama hluboko do kapsy a zadarmo už pracovat nechtěla nebo nemohla.
A tím začal tichý konflikt dvou žen, které osud svedl pod jednu střechu. Jaro 1942 bylo v protektorátu dobou strachu a napětí. Koncem května spáchali českoslovenští parašutisté atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora. Nacisté reagovali brutálně – vyhlásili stanné právo, zatýkali a popravovali stovky lidí denně. Strach se plížil i Lidicemi.
Paní Doležalová jistě věděla, že ukrývat ve svém domě nehlášenou židovskou ženu ji vystavuje nebezpečí. Možná se bála, že jestli to neoznámí sama, někdo udá obě dvě. A možná šlo spíš o zlomenou důvěru a vztek. Štěpánka už jí „nesloužila“ tak jako dřív, nechtěla dál šít zdarma. Obě ženy na sebe v posledních dnech zle hleděly. A venku zatím duněl vzdálený vír dějin.
Dne 2. června 1942 – pouhých pět dní po atentátu na Heydricha – se Alžběta Doležalová se podle záznamu četníka Ressla rozhodla jednat. Zašla na četnickou stanici v nedalekém Buštěhradě a důstojně oznámila službu konajícím strážmistrům, že u ní v domě žije Židovka, která se skrývá pod falešnou identitou a nenosí žlutou hvězdu.
Líčila Štěpánku jako osobu, která se drze vyhýbá zákonům. Kladenské gestapo prý už o ní ví a požaduje zásah – i to Doležalová prohlásila, aby podtrhla naléhavost. Faktem je, že četníci Evžen Ressl a František Cáb okamžitě dostali příkaz k akci. V pozdních hodinách téhož dne vtrhli do lidického domu č. 93, aby Štěpánku Mikešovou zatkli pro židovský původ.
A tak se stalo, že v poklidné vesnici na Kladensku, kde do té doby nejhorším zločinem nejspíš byla ukradená slepice, najednou udávali sousedé souseda. Štěpánka Mikešová musela během pár minut pochopit, že je konec. Proti českým četníkům, kteří sloužili okupantům, neměla šanci se ubránit.
Podle úředního záznamu se zprvu ironicky smála, jako by tomu nemohla uvěřit. Pak plakala a v zoufalství vykřikla onu hořkou kletbu – že na ni lidičtí nezapomenou a že se jim pomstí. Četnická kronika o tom učinila pečlivý zápis. Uvádí také jméno původce udání: Alžběta Doležalová. Nikdo další prý u toho neměl prsty.
Štěpánku odvezli na stanici do Buštěhradu a ještě téže noci si pro ni přijelo kladenské gestapo. Vyšetřování netrvalo dlouho – nebylo vlastně co vyšetřovat. Žena židovského původu žila mimo ghetta a nehlásila se úřadům, čímž porušila zákony třetí říše.
Gestapáci ji surově vyslýchali, ale Štěpánka neměla, co by jim řekla, čím by si pomohla. Žádný zázrak se nekonal. Po čase už seděla v transportu – cílová stanice: Osvětim.
Pak se její stopa ztrácí. Někdy během léta, pravděpodobně 17. srpna 1942, zahynula v osvětimských plynových komorách. Nikdo z Lidic tehdy nevěděl, jaký osud ji potkal. Jako by zmizela beze stop – a jako by to tak mělo zůstat.
Jenže osud si sám napsal mrazivou pointu. Přesně osm dní po Štěpánčině zatčení, 10. června 1942 k ránu, obklíčily Lidice jednotky SS. Začala nelítostná msta za Heydricha, v níž Lidice sehrály tragickou roli nevinného obětního beránka. Všichni lidičtí muži byli toho dne na místě postříleni, ženy a děti odvezeny – ženy do koncentračního tábora Ravensbrück, děti k „převýchově“ nebo na smrt.
Vesnice byla vypálena a srovnána se zemí. Hrůza, která se tam odehrála, vešla do dějin jako symbol nacistického barbarství. Lidice se staly legendou o nevinné oběti, která sjednotila svět v odporu proti zlu.
Ženy, které přežily masakr a skončily za ostnatými dráty, dlouho netušily, co předcházelo jejich tragédii. Až v lágru Ravensbrück se paní Jaroslava Skleničková doslechla šeptem tu znepokojivou novinu: ještě před vypálením došlo v Lidicích k udání Židovky a ta nešťastnice prý vesnici proklela.
Lidice po vyhlazení nacisty
„Říkaly, že ona nás proklela a my jsme proto teď v lágru. Že se jí to splnilo,“ vybavovala si později Jaroslava rozhovor dvou spoluvězeňkyň. Některým lidickým ženám z toho běhal mráz po zádech – jako by neštěstí, jež je potkalo, snad opravdu viselo na nějakém temném prokletí.
Byla to samozřejmě jen pověra hledající smysl v nesmyslném utrpení. Lidice byly zničeny jako slepá pomsta za čin parašutistů, nikoli kvůli Štěpánce Mikešové.
Když se po válce vrátily zubožené ženy z Ravensbrücku domů (pokud lze tak nazvat holou pláň, která zbyla z jejich vesnice), jméno Štěpánky Mikešové zůstalo na dlouhou dobu tabu. Jaroslava Skleničková a pár dalších věděly, co se stalo 2. června 1942, ale nemluvilo se o tom.
Kdo by taky chtěl veřejně rozebírat, že jedna z lidických žen udatně pomáhajících budovat odkaz Lidic po válce mohla sama sehrát roli udavačky? Alžběta Doležalová totiž válku přežila – strávila tři roky v táboře Ravensbrück po boku ostatních Lidických. Zemřela až v roce 1946, údajně na následky věznění, a do posledního dechu se k udání nepřiznala. Pro všechny kolem byla obětí, hrdinkou – a tak to také mělo zůstat.
Památník Lidice ani poválečné seznamy obětí Štěpánku Mikešovou neuváděly. Oficiálně jakoby k Lidicím nepatřila – vždyť zahynula jinde a „jen“ jako jedna z tisíců židovských obětí holokaustu. Nebyla to lidická žena v tom smyslu, jak se o nich mluvilo: mučednice, matky zavražděných dětí, statečné trpitelky. Štěpánka do té legendy nezapadala.
Její příběh byl nepohodlný. Připomínal totiž, že vedle hrdinství existovala i kolaborace; že oběti nacismu někdy padly za oběť nikoli cizímu vrahovi, ale české závisti či strachu. To byl obraz, jaký si nikdo krátce po válce malovat nepřál. Nebylo slušné veřejně pochybovat o morální čistotě lidických mučedníků.
Místo pro Štěpánku Mikešovou se tedy v oficiální paměti nenašlo. Nebyla mezi 173 zastřelenými muži, ani mezi 82 udušenými dětmi, ani mezi 53 zemřelými ženami – čísly, jež se vytesala do kamene. Její jméno upadlo v zapomnění. Nedochovala se dokonce ani její fotografie. Pamětníci si vzpomínali jen na neurčitý obrázek zrzavé ženy s výrazným nosem a modrým kloboukem, která v Lidicích žila do svého zatčení.
Desítky let o Štěpánce Mikešové téměř nikdo nemluvil. Až v roce 2016 poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková prolomila mlčení. Ve své paměti Vzpomínky mě stále tíží otevřeně popsala, co slyšela v Ravensbrücku – že Doležalová udala svou židovskou nájemnici a ta to stihla zaklít.
Jenže paměti pamětníků mají malý dosah. Teprve v červnu 2019 se příběh Štěpánky Mikešové dostal k širší veřejnosti, a to prostřednictvím dokumentární reportáže České televize s příznačným názvem „V předvečer tragédie“. Historik Vojtěch Kyncl v ní odvyprávěl její osud a poukázal právě na roli Alžběty Doležalové.
Opřel se o poválečný svědecký záznam četníka Evžena Ressla z prosince 1945, kde je udání popsáno černé na bílém. Onen televizní pořad působil jako rozbuška. Lidická tragédie byla vždycky silné téma – a teď se stala bojištěm nové války o výklad dějin.
Místní pamětníci a političtí představitelé Lidic zuřili. Přišlo jim, že někdo špiní památku jejich matek a otců. Jana Bobošíková (tehdejší předsedkyně lidické organizace svazu bojovníků za svobodu) a starostka Lidic Veronika Kellerová okamžitě sepsaly oficiální stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – osočily tvůrce dokumentu z neobjektivity a senzacechtivosti.
Ozval se dokonce i ministr kultury Lubomír Zaorálek. Místo toho, aby uvítal nové historické odhalení, veřejně zkritizoval ředitelku Památníku Lidice Martinu Lehmannovou za „nedostatek empatie“ k lidickým přeživším a vyzval ji k rezignaci. Lehmannová se provinila tím, že brala Kynclova zjištění vážně a připustila, že by se Mikešové měla v Památníku vzdát pocta. Pod tlakem ministra skutečně na počátku roku 2020 odstoupila.
Mezitím se rozhořel spor i mezi samotnými historiky. Zdaleka ne každý považoval důkazy o vině Alžběty Doležalové za průkazné. Ředitel Památníku Eduard Stehlík tvrdil, že Resslův poválečný dokument je nevěrohodný – prý to byl účelový spis, sepsaný ve zjitřené době, a že Ressl možná chtěl svalit vinu ze sebe na nebohou Doležalovou.
„Obvinění paní Doležalové z udavačství je nesmyslné,“ prohlásil Stehlík rozhodně. Na stranu pochybovačů se postavil i archivář Vojtěch Šustek a další. Argumentovali, že četníci protektorátu sami leckde kolaborovali, a takovýmhle „příběhem udavačky“ prý historik Kyncl odvádí pozornost nespravedlivě na obyčejné lidi.
Kyncl oponoval, že zamlčovat pravdu ze soucitu je cesta do pekel: vždyť většina českých obětí druhého stanného práva padla právě kvůli nějakému udání. Lidice podle něj nejsou výjimkou a paměť národa by se neměla lakovat narůžovo.
Ke sporu se vyjadřovali publicisté, historici v médiích vedli emotivní polemiky. V létě 2021 se dokonce schylovalo k parlamentnímu slyšení: někteří poslanci se snažili zatlačit na odvolání generálního ředitele ČT kvůli údajnému selhání při odvysílání „kontroverzní“ reportáže.
Celá kauza se stala zrcadlem toho, jak bolestná a živá je i po 80 letech rána Lidic. Nakonec slyšení na půdě Sněmovny překazila iniciativa režisérky Olgy Sommerové, která pozvala Vojtěcha Kyncla, aby poslancům předložil svou detailní studii o případu Mikešová. Tvrdá data a fakta částečně ochladila emocionalitu sporu a otevřená konfrontace byla na poslední chvíli zrušena.
Památník Lidice následně oslovil tým nezávislých odborníků a nechal vypracovat posudky na dostupné prameny. Třináct renomovaných historiků z různých institucí pak v souhrnné zprávě konstatovalo, že z dochovaných důkazů nelze jednoznačně určit osobu viníka – tedy že Alžbětu Doležalovou nelze kategoricky označit za udavačku.
Pouze jediný z oslovených expertů se plně ztotožnil s Kynclovým závěrem a označil Doležalovou za jasného původce udání. Většina však nabádala k opatrnosti: po tolika letech, bez možnosti vyslechnout všechny aktéry, zůstane část pravdy zřejmě navždy za závojem.
Znamenalo to tedy, že Štěpánka Mikešová měla být opět odsunuta do zapomnění? Ne tak docela. I když se mnozí přeli o interpretaci, na jednom se shodli všichni: že tahle zapomenutá židovská oběť si zaslouží být připomenuta, a to citlivě a bez zbytečné senzace. V roce 2020 se poprvé od války objevila pamětní deska s jejím jménem – umístili ji do vstupní haly lidického muzea, tak trochu stranou hlavní expozice.
A 2. června 2022, přesně osmdesát let od dne, kdy Štěpánka Mikešová opustila Lidice v poutech, se na někdejším místě domu č. 93 konal tichý pietní akt. Za přítomnosti zástupců židovských organizací, historiků i lidických pamětníků byl do země vsazen malý mosazný kámen – Stolperstein, kámen zmizelých – s jejím jménem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nka_Mike%C5%A1ov%C3%A1
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/lidice-udani-zide-druha-svetova-valka_2006020843_zit
https://www.reflex.cz/clanek/reportaze/101531/lidice-pribeh-udavacky-a-jeji-obeti-ktery-ma-zustat-zapomenuty-nezapada-do-interpretace-dejin.html
https://www.lidice-memorial.cz/pamatnik/stalo-se/odhaleni-stolpersteinu-stepance-loewingerove-mikesove/
https://web.archive.org/web/20210701230646/https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/dle-posudku-pro-pamatnik-lidice-nelze-vinit-lidickou-zenu-z-udani-zidovske-zeny/2059641
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/174081/120417589.pdf?sequence=1
https://www.forum24.cz/zidovka-neonaciste-a-pamatnik-lidice-o-jedne-normalizaci-ceskych-dejin
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/lidice-alzbeta-dolezalova-stepanka-mikesova-gestapo/r~f17be1f0d8bd11eba824ac1f6b220ee8/?lp=1
https://ct24.ceskatelevize.cz/tema/stepanka-mikesova-60011
