Článek
Když jsem po dlouhém dni odemkla byt, moje oči okamžitě padly na bílou obálku uprostřed kuchyňského stolu. Nebylo na ní ani razítko, ani odesílatel, jen moje jméno cizím rukopisem. Uvnitř byl jediný list papíru, který měl pro mě všechno změnit.
Rozbalila jsem ho a řádky poskakujících písmen se mi zařezávaly do srdce. Pisatel mi psal, že někdo z mého nejbližšího okolí skrývá tajemství, které by mi nikdy neprozradil. Tvrdil, že mi nechce ublížit, ale že bych neměla žít ve lži.
V dopise stálo, že můj přítel má už měsíce jinou ženu. Že se za přezdívanými služebními cestami skrývají schůzky a výlety s ní. Přiložené byly dvě fotky, rozmazané, ale dost jasné na to, abych rozpoznala jeho obličej a pocítila zmatek a bolest.
Seděla jsem u stolu a četla ty věty znovu a znovu, jako by se s každým přečtením mohly změnit. Přemýšlela jsem, jestli dopis ukázat, nebo dělat, že nic nevím. Když se večer vrátil domů, objal mě jako vždy a já jen mlčky kývla, slova uvízla v krku.
Dny potom jsem vnímala každý jeho pohled, dotek, zprávu. Když řekl, že jde s kolegy na večeři, nevydržela jsem doma. Vyrazila jsem do města, abych zjistila pravdu. Našla jsem ho v útulné kavárně s cizí ženou; smáli se a drželi za ruce. Zastavila jsem se za rohem a svět se mi zbortil.
Ještě ten večer jsem sbalila pár věcí, které se vešly do kufru, a odjela k kamarádce do Olomouce. Nezanechala jsem vzkaz, jen klíče tam, kde ležela ta obálka. První týdny byly plné prázdna a slz, ale s každým dalším dnem jsem se znovu nadechovala a nacházela sama sebe.
Dnes, s odstupem času, vím, že ten anonymní dopis byl začátkem něčeho lepšího. Naučil mě, že někdy musí pravda bolet, aby člověk našel odvahu změnit svůj život. A že láska k sobě samé může vyrašit i z těch nejbolestnějších řádků.
