Článek
Dlouhé měsíce jela na autopilota. Vstávala, odpracovala si směnu, nakoupila, uklidila, setkala se s přáteli a zase dokola. Všichni říkali, že tak vypadá dospělý život. Ona však cítila, že prožívá cizí sen a její vlastní duše se ztrácí.
Jednoho zimního rána seděla nad tabulkou v počítači a slzy jí kapaly na klávesnici. Nečekala na souhlas okolí. Koupila si jízdenku do hor, sbalila batoh a vyrazila sama. Poprvé v životě udělala něco jen pro sebe a bylo to děsivé i osvobozující.
Uprostřed horských údolí se naučila zpomalit. Každé ráno si dávala kávu v malé kavárně u jezera, psala chaotické myšlenky do sešitu a nechala je plynout. Starší paní prodávající borůvky se na ni usmála a řekla: „Štěstí nenajdeš na mapě, musíš ho cítit v sobě.“ Ta věta jí rezonovala v hlavě.
Když se po dvou týdnech vrátila do města, tramvaje a kanceláře vypadaly stejně, ale ona ne. Pochopila, že nemusí naplňovat očekávání druhých. Začala si všímat drobností – ranního světla na parapetu, vůně čerstvé kávy, ticha, když vypne telefon. Odmítla přesčasy a přestala chodit na akce, které ji vyčerpávaly.
Dnes si vybírá, co jí dává smysl. Věnuje čas lidem a zážitkům, které ji naplňují. Krátká cesta změnila její perspektivu a naučila ji žít vědomě. Už ví, že život nemusí být dokonalý, aby byl krásný, a že občas stačí jen zvolnit a nadechnout se.
