Článek
Psal se říjen 1968 a Milena Duchková právě získala zlatou olympijskou medaili ve skocích do vody. Stala se nejmladší československou vítězkou v historii. Ještě před pár týdny přitom nevěděla, zda na hry vůbec odletí – na jaře si vážně poranila rameno a v srpnu její zemi obsadily cizí tanky.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla Milenu na prázdninách u Prahy. Vlaky nejezdily, bazény zavřely a tréninky ustaly. Když se pak situace uklidnila, němečtí sportovci ze Západu nabídli československým skokanům azyl na svých sportovištích. I díky nim mohla talentovaná dívka pokračovat v přípravě, a nakonec do Mexico City odletět.
Olympijské hry toho roku provázely napjaté emoce. Milena bydlela v Mexiku na pokoji s gymnastkami a legendární Věra Čáslavská ji mateřsky opatrovala jako benjamínka výpravy. Na třímetrovém prkně skončila Milena devátá, ale v královské desetimetrové věži si hned první den soutěže vybojovala průběžné vedení.
Finále skoků připadlo na stejný čas jako prostná Věry Čáslavské – dvě Češky si před startem popřály štěstí. A obě uspěly: zatímco Čáslavská získala zlato v gymnastice, Milena dokonale zvládla poslední skok a stala se senzací her.
Na vítězku doma čekalo dojaté přivítání: při návratu do vlasti vystoupila z letadla hned za Čáslavskou před nekonečný dav jásajících lidí. Bylo to pohlazení pro zemi čerstvě zasaženou zoufalstvím okupace.
Po návratu z olympiády se Milenin život na chvíli vrátil do obyčejných kolejí – doháněla zameškanou školu a denně trénovala. Brzy ale přišly další triumfy. V osmnácti letech získala titul mistryně Evropy. Zároveň odmaturovala a nastoupila na stomatologii – mezi tréninky se zkoušela učit, často nad učebnicemi usínala vyčerpáním.
V roce 1972 reprezentovala Československo na své druhé olympiádě, v Mnichově. Po prvním dni závodů ve skoku z věže byla opět první, ale pak zaváhala při jednom skoku a celkově skončila druhá. Získala tak stříbrnou medaili – obrovský úspěch, přesto sportovní funkcionáři tehdy kroutili hlavou a považovali to za neúspěch.
Milena neskrývala zklamání. Hned následující ráno však její osobní prohru zastínila mnohem temnější událost. V olympijské vesnici zaútočili teroristé z organizace Černé září a povraždili jedenáct izraelských sportovců. Osmnáctiletá skokanka strávila noc v nejistotě venku za plotem vesnice, šokovaná tím, co se stalo.
Další rok na mistrovství světa vybojovala znovu stříbro. Její hvězda ale neuhasínala – doma byla stále milovanou šampionkou. Připravovala se na třetí olympiádu v roce 1976. Osud však znovu zasáhl. Necelé dva měsíce před Montrealem si při tréninku vyhodila levé rameno.
Podstoupila operaci a snažila se rehabilitovat, ale času bylo příliš málo. Navzdory bolesti ji vedení nutilo skákat opět z desetimetrové věže. Tělo protestovalo. Poprvé v kariéře nepostoupila do finále. Byl to smutný konec jedné éry. Po návratu domů jí svaz zrušil všechny zbývající závody sezóny. Dvacetičtyřletá Milena pochopila, že její cesta vrcholové sportovkyně se naplnila.
V prosinci 1976 se provdala za volejbalového trenéra Petra Neveklovského, o rok později dokončila vysokou školu a získala diplom zubařky. Ještě jednou zkusila závodit na domácím šampionátu, ale brzy definitivně pověsila plavky na hřebík a nastoupila jako dentistka na poliklinice ve Vršovicích. „Můj život se normalizoval,“ vzpomíná s úsměvem na klidné roky konce sedmdesátých let.
Klid ale netrval dlouho. Po narození dcery v roce 1978 začala Milena při mateřské znovu trénovat mladé skokany. A právě tehdy přišla nabídka, která navždy změnila její osud. Kanadská plavecká federace ji požádala, aby na rok přijela do Montrealu trénovat jejich reprezentaci. Přestože koučování ji nikdy příliš nelákalo, souhlasila – možná z touhy vyjet za hranice, zkusit něco nového.
Na začátku roku 1980 dostala povolení vycestovat. Byla to oficiálně jen roční cesta za prací. Milena se rozloučila s rodiči a přáteli a s dvouletou dcerkou v náručí nastoupila do letadla do Kanady. Netušila, zda a kdy je znovu uvidí.
Manžel Petr za nimi směl přijet o něco později – až po skončení olympiády v Moskvě 1980. Všichni tři se konečně sešli v cizí zemi, daleko od domova. Po uplynutí kontraktu nastal čas rozhodnutí. Vrátit se do Československa, nebo zůstat? Mladí manželé věděli, co by návrat znamenal: vyrůstat v dusivé normalizaci nechtěli nechat ani svou dceru.
Volili proto nejistou svobodu. Koncem roku 1980 požádali v Kanadě o politický azyl. Rozhodnutí to bylo nevratné – a nebezpečné. Uvědomovali si, že se doma rázem stanou nepřáteli státu.
Zpráva o jejich emigraci se objevila v kanadském i československém tisku. Zanedlouho zazvonil telefon: volali úředníci z československého velvyslanectví. „Přijďte k nám situaci probrat,“ nabádali je. Milena s manželem zdvořile odmítli – nebylo co probírat.
Nedlouho poté přišlo varování z neoficiálních zdrojů: dávejte pozor na dítě. Mladá rodina žila v Montrealu opatrně a nenápadně, ve stínu obav. Další přímé výhrůžky už naštěstí nepřišly. Zato pomsta režimu na sebe nenechala čekat. Doma zmizelo jméno Mileny Duchkové z učebnic, statistik i novin – jako by nikdy neexistovala.
A pak zašla propaganda ještě dál: v týdeníku se objevila mrazivá zpráva o jejím údajném úmrtí. Televizní kamera zabrala čerstvý hrob na pražských Olšanech se jménem Milena Duchková. Národní hrdinka byla oficiálně „pohřbena“. Ve dvaceti osmi letech musela zemřít, aby mohla začít znovu žít.
V Kanadě zatím život plynul dál. Milena s rodinou našli nový domov v Montrealu. Zpočátku se živila jako trenérka a s námahou se učila anglicky. Večery trávila nad učebnicemi – kanadské úřady jí totiž neuznaly československý diplom. Chtěla-li znovu dělat svou milovanou zubařinu, musela opět studovat.
Zvládla to v rekordním čase a brzy už ordinovala pacientům i v cizím jazyce. Přesídlili na čas na ostrov Newfoundland, pak do Winnipegu, kde rovněž trénovala místní skokany. Přesto sport pro ni nebyl vším.
Toužila po klidném rodinném životě, jaký jí dřív unikl. Osud jí dopřál i malé zadostiučinění: v roce 1983 byla jako první Češka uvedena do Mezinárodní plavecké síně slávy na Floridě. Její jméno zářilo ve světě, i když doma bylo vymazáno.
V Československu mezitím úřady v nepřítomnosti odsoudily Milenu i jejího muže ke třem rokům vězení za „opuštění republiky“. Nezáleželo na tom, že před odjezdem poctivě odvedli státu třetinu výdělku z kanadské smlouvy – trest byl neúprosný.
Do rodné země se nemohli ani podívat, odříznuti železnou oponou. Dlouhých devět let neviděla Milena své rodiče ani sourozence. Občas k sobě nechali proklouznout zprávy, jednou se s rodinou tajně setkali na pár dní v Jugoslávii – a pak zase nic.
Koncem roku 1989 se starý režim zhroutil a exulanti dostali amnestii. Milena se už nebála otevřít noviny z vlasti – konečně v nich po letech znovu viděla své jméno. Sportovní statistiky byly očištěny od lží, historie dopsána.
Dnes žije Milena Duchková s rodinou v kanadském Vancouveru. Už dávno nesportuje pro medaile – ale lyžuje, pádluje na kajaku či hraje tenis jen pro radost. V ordinaci zubařky pečuje o pacienty. Vychovala tři děti, které mluví plynně česky i anglicky.
Učí své vnoučata českým básničkám a písničkám, aby neztratila spojení s domovinou. A občas dokonce společně letí přes oceán navštívit starou vlast.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milena_Duchkov%C3%A1
https://www.memoryofnations.eu/cs/duchkova-neveklovska-milena-20180925-0
https://isport.blesk.cz/clanek/ostatni-vodni-sporty/420373/legenda-duchkova-o-zlatu-emigraci-a-fingovane-smrti-doma-me-vymazali.html
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/ostatni/vyhrala-jsem-zlato-a-sla-dohanet-skolu-milena-duchkova-vstoupi-do-sine-slavy-6147
https://www.denik.cz/ostatni_sport/skoky-do-vody-milena-duchkova-neveklovska-sportovec-roku-2024-cena-emila-zatopka.html
