Článek
Skandování davu zní jako hrom. „Scatman! Scatman!“ skandují stovky hlasů v přeplněné hale kdesi ve Španělsku roku 1995. Na pódiu stojí 53letý muž v širokém klobouku a s výrazným knírem – John Paul Larkin, kterého svět zná jako Scatmana Johna. V očích se mu lesknou slzy.
Je to triumf, kterému by kdysi sám stěží uvěřil. John Larkin prožil většinu života v ústraní, pronásledovaný svými démony a pochybnostmi. Jako dítě koktal tak silně, že se bál vyslovit i vlastní jméno. Když se pokusil promluvit, jedno slovo musel zopakovat i šestkrát, než ho dokázal vyslovit celé. Tam, kde jiní chlapci v jeho věku vedli bezstarostné řeči, malý John raději mlčel a červenal se hanbou.
Posměch okolí na sebe nenechal dlouho čekat. Jednoho odpoledne se několik dětí ze sousedství rozhodlo z jeho zadrhávání udělat krutou zábavu. Napodobovaly ho, křičely jeho nedokončená slova a smály se mu přímo do tváře. John stál strnule, tváře ho pálily. A pak v něm cosi povolilo – vybuchl vzteky.
„Vzpomínám si na jeden případ, kdy se děti ze sousedství posmívaly mému koktání. To opravdu bolelo, úplně mě to zdrtilo. Čekal jsem do druhého dne, kdy na to zapomněly. Já ale nezapomněl. Běžel jsem za nimi a vztek byl tak silný, že bych je zabil, kdyby mě otec nezastavil. Ale ta bolest ze mě snad udělala lepšího člověka,“ vzpomínal po letech John na onu chvíli.
John Paul Larkin se narodil v roce 1942 v kalifornském El Monte. Od raného dětství trpěl těžkou vadou řeči – koktavostí. Každý pokus něco říct se mohl změnit v ponížení a jeho školní léta byla plná strachu z každé vyvolané odpovědi či nového rozhovoru. Uvnitř rodiny sice nacházel lásku a pochopení, ale posměch vrstevníků zanechal hluboké jizvy na jeho sebevědomí.
Spásu nakonec našel v hudbě. Když mu bylo dvanáct, objevil piano a cvičením u něj trávil celé hodiny. O dva roky později poprvé slyšel na desce Ellu Fitzgeraldovou scatovat – hrát si s hlasem a improvizovanými slabikami místo slov – a byl okouzlen.
Jazz a scatový zpěv pro něj otevřely svět, ve kterém neexistovalo koktání. Za klávesami piana se cítil v bezpečí: „Schovával jsem se za klavír, protože jsem se bál mluvit,“ přiznal v jednom z pozdějších rozhovorů. V tónech a rytmech mohl vyjádřit všechno, co jazykem nedokázal.
V 70. letech se z Johna stal profesionální jazzový pianista. Vystupoval po malých klubech okolo Los Angeles, v sále zahaleném cigaretovým kouřem a s věčnou sklenkou po ruce. Jeho prsty létaly po klávesách v divokých jazzových sólech, ale ústa zůstávala téměř vždy zavřená.
Publikum ho znalo jako tichého, uzavřeného hudebníka – málokdo tušil, že za jeho mlčenlivostí je vrozená vada řeči a stud. John své koktání pečlivě skrýval a mluvil jen tehdy, když to bylo nezbytné. Veškeré emoce raději vkládal do klavírních improvizací.
Takový život však měl i stinné stránky. Noční hraní, věčné cestování po barech a život v kruhu bohémské komunity způsobily, že Larkin postupně propadl alkoholu a drogám. Ve víru jazzu a nočního života hledal únik nejen před svým handicapem, ale i před samotou a zklamáním z toho, že se jeho kariéra nijak výrazně neposouvá. Na počátku 80. let už byl uvězněný v bludném kruhu závislosti.
V lednu 1986 ale John utrpí tvrdou ránu – umírá jeho blízký přítel a kolega, saxofonista Joe Farrell. Farrell sám zápasil se závislostí a jeho smrt se pro Johna stává mementem. Larkin se rozhodne vymanit z drogami a alkoholem svázaného života dřív, než bude pozdě.
Nebyl v tom sám: oporu našel u své manželky Judy, která se rovněž léčila ze závislosti na alkoholu. Společně a postupně nacházejí ztracenou střízlivost a nový smysl života. Ještě téhož roku John vydává své první album pojmenované prostě John Larkin.
Nahrál a financoval si ho sám v omezeném nákladu – a komerční úspěch se nedostavil. Přesto pro něj tato deska znamenala symbolický milník: důkaz, že navzdory svým problémům dokáže dotáhnout vlastní tvůrčí projekt do konce.
Když se v roce 1990 John Larkin s Judy stěhoval do Evropy, bylo mu 48 let. Cítil, že pokud má v hudbě ještě něco dokázat, je nejvyšší čas to zkusit. Usadili se v Berlíně, kde měla jazzová scéna své věrné publikum – a kde John nebyl „ten koktající pianista odvedle“, ale prostě další americký muzikant. Začal hrát po německých klubech a postupně z něj opadal ostych.
Když jednou v berlínském Cafe Moscow dokončil svou instrumentální verzi standardu „On the Sunny Side of the Street“, publikum povstalo k ovaci vstoje. Něco se v něm zlomilo – poprvé po dlouhých letech získal odvahu opravdu zpívat, nejen hrát. Ke klavírnímu sólu přidal svůj hlas, trochu improvizovaného scatu, a posluchači šíleli nadšením.
Zjištění, že jeho zpěv může lidi těšit místo aby je odpuzoval, pro něj bylo přelomové. „Tehdy jsem si začal připouštět, že doopravdy umím zpívat, že jsem dobrý,“ řekl později. Sebevědomí, které mu celý život scházelo, se v něm konečně probudilo.
Tou dobou se v Berlíně setkává s dánským producentem Manfredem Zähringerem. Ten v Johnovi viděl skrytý talent, kterému chybí jediné – originální nápad, jak ho prodat světu. Půldruhého roku se Zähringer snaží protlačit Larkina jako jazzového umělce u nahrávacích firem, ale trh je přesycený a padesátiletý pianista bez jména nikoho příliš nezajímá.
Jednoho dne však Zähringer zavolá s bláznivým nápadem: „Nezabij mě, ale co kdybychom zkusili scat-rap?“ Spojit jazzový scat se současnou taneční elektronikou zní šíleně – anebo geniálně. John chvíli váhá, ale nakonec ho zvědavost přemůže. A rozjíždí se nepravděpodobný experiment: americký jazzman spojí síly s producenty taneční hudby v Hamburku a pokusí se dobýt hitparády.
John Larkin má ale strach. Už tolikrát v životě slyšel výsměch – co když se teď před celým světem jen ztrapní? Co když posluchači hned poznají, že koktá, a odsoudí ho? Tehdy zasáhne Judy. Manželovi poradí, aby o své slabosti zpíval na rovinu, bez vytáček. Nemusí se přece bát posměchu, pokud světu sám otevřeně řekne, kým je. John si ta slova vezme k srdci.
Když pak s producenty Tony Cataniou a Ingo Kaysem skládá svůj první singl, rozhodne se do textu zakódovat jasný vzkaz: „S-s-s-každý trochu koktá, a jestli já to zvládnu, ty to zvládneš taky.“ Píseň dostává název Scatman (Ski-Ba-Bop-Ba-Dop-Bop) a Larkin v ní se svou typickou kadencí „vykoktává“ optimistickou hymnu o překonání strachu. Skladbu nahrají za jediný den – a ku Johnovu překvapení zní nečekaně chytlavě.
Novopečený Scatman John s napětím sleduje, jak si neobvyklý singl povede. Zpočátku se zdá, že obavy se naplní: na scéně přesycené eurodance hity zapadne tahle výstřední směs rapu a jazzového scatu téměř bez povšimnutí. Jenže pak ji začnou hrát některá rádia a píseň se pozvolna šíří Evropou jako neodolatelný virus.
Do léta 1995 už „Scatman“ vede hitparády ve dvanácti zemích – od Francie přes Itálii až po Kanadu. Prodávají se miliony singlů a Johnův kulometný hlas s podivnou mantrou „ski-ba-bop-ba-dop-bop“ si pobrukují děti i dospělí. Na MTV rotuje bláznivý videoklip, kde muž v klobouku a slunečních brýlích tančí mezi surreálnými kulisami.
První euforii rychle následuje další úspěch. Ještě tentýž rok vydává Scatman John druhý singl Scatman’s World a posléze i celé album pod stejným názvem. S nápaditou směsicí jazzu a eurodancu dobývá hitparády napříč Evropou i Asií. Jeho deska se prodává po milionech a John Larkin se přes noc stává celebritou.
Ve svých 53 letech představuje v pop-music plné teenage hvězd unikátní úkaz – sám sebe s nadsázkou nazývá „stárnoucím nováčkem“. Jeho neobvyklost mu však přináší i respekt branže: v Tokiu ho vyhlašují zahraničním Umělcem roku, v Evropě získává cenu Goldene Europa a na evropských MTV Awards je oceněn jako nejlepší mužský zpěvák.
Obraz usměvavého muže v obleku a klobouku, který „vykoktává“ neuvěřitelně rychlé slabiky do tanečního beatu, baví televizní diváky po celém světě. Děti si lepí jeho portrét na školní tašky a v Japonsku dokonce vycházejí telefonní karty a plechovky Coca-Coly s jeho podobiznou. Vždy, když přichází na pódium, vítá ho vřískot nejmladších fanoušků. Stává se idolem, přestože – nebo právě protože – je tak odlišný od mladých popových hvězd té doby.
Samozřejmě ne každý bere fenomén Scatmana vážně. V satirickém animovaném seriálu Beavis & Butt-head označili jeho hudbu bez obalu za „brak“ a někteří hudební publicisté ho líčí jen jako bizarní kuriozitu sezóny. John však podobné posměšky přijímá s nadhledem – ve svých padesáti letech už dobře ví, kým je a proč dělá to, co dělá.
Navzdory veškeré absurditě té slávy nezapomíná, odkud přišel. Na vrcholu kariéry využívá pozornost médií k tomu, aby otevřeně mluvil o koktavosti. Na koncertních pódiích i v rozhovorech se svěřuje, jak kdysi nedokázal vyslovit ani své jméno a jak ho hudba zachránila.
Často opakuje, že jeho „největší problém se stal jeho největší předností“. V roce 1996 je za své úsilí oceněn cenou Annie Glennové od americké Národní rady pro poruchy komunikace – jako inspirace pro tisíce lidí s podobným osudem. Dokonce zakládá nadaci Scatland Foundation na podporu lidí s vadami řeči a stává se pro mnohé z nich hrdinou.
Nečekaným vedlejším efektem slávy je, že Larkin postupně překoná i poslední zbytky svého handicapu. Během nekonečných tiskových konferencí a vystoupení se tak zdokonalí v mluvení pod tlakem, že někteří novináři ani nevěří, že vůbec někdy koktal.
Jeden reportér se ho dokonce zeptá, proč se vlastně počítá mezi koktavé, když ho nikdy neslyšel zadrhnout se. Pro Johna je to zvláštní okamžik – poprvé v životě se přistihne, že se téměř stydí za to, že mluví plynule. Celé dekády si přál zbavit se koktavosti, a když to přišlo, málem litoval, že se to stalo.
Přesto nikdy nepřestal hrdě zdůrazňovat, kým byl. Svým příběhem chtěl dokázat, že i zázraky jsou možné. „Jsem hvězda… ne navzdory tomu, že koktám, ale právě kvůli tomu,“ prohlašoval hrdě Scatman John a tisíce fanoušků s podobným trápením v té větě nacházely naději. Uvědomoval si, že právě jeho vada řeči ho paradoxně dovedla k úspěchu – kdyby nekoktal, možná by nikdy neobjevil svůj jedinečný hudební jazyk.
Po bouřlivém vzestupu ale přichází nevyhnutelné vystřízlivění. Hudební vkus publika je vrtkavý a na Západě koncem 90. let éra rozpustilých eurodance hitů pomalu končí. John vydává v roce 1996 další album Everybody Jam!, ale mimo Japonsko už vzbuzuje menší ohlas.
Mnozí kritici ho rychle zařadí do škatulky „pouhého dvouhitového zázraku“ – prchavé senzace, která zazářila a pohasla. Scatman John se sice nestal trvalou součástí popové scény, ale v jádru mu to příliš nevadí. Vždycky říkal, že tuhle pozdní slávu bere jako splněný sen a hlavně jako prostředek, jak předat pozitivní poselství.
Ještě několikrát se vrací do studia a pokračuje v turné, především tam, kde ho publikum stále miluje. V Asii ho vítají davy nadšených fanoušků a on s pokorou přijímá skutečnost, že největší úspěch zažil až v době, kdy jiní hudebníci odcházejí do důchodu.
Zlom v jeho životě přichází opět nečekaně a krutě koncem roku 1998. Lékaři mu diagnostikují rakovinu plic. Ironií osudu zasáhne nemoc muže, který svůj hlas teprve nedávno objevil pro celý svět. John Larkin svádí svůj nejtěžší a poslední souboj – tentokrát ne s posměchem publika, ale se zákeřnou chorobou.
I teď však odmítá propadnout zoufalství. Navzdory doporučení k odpočinku pokračuje v práci na další desce. V červnu 1999 ještě vydává album symbolicky nazvané Take Your Time a snaží se užít si každý zbývající den. Koncertní pódia už musel opustit a podrobuje se intenzivní léčbě, přesto neztrácí víru ani humor. „Cokoliv Bůh chce, je pro mě dobré… Měl jsem úžasný život. Ochutnal jsem krásu,“ prohlašuje smířeně.
John Paul Larkin, světově proslulý Scatman John, umírá 3. prosince 1999 ve svém domě v Los Angeles. Jeho žena Judy je v posledních chvílích po jeho boku. Zpráva o skonu „koktajícího zpěváka“ obletí svět.
Své hlavní poselství zpíval v jedné ze svých písní: „If the Scatman can do it, so can you!“ – když to dokázal Scatman, dokážeš to i ty.
https://en.wikipedia.org/wiki/Scatman_John
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1999-dec-08-mn-41653-story.html
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/obituary-john-larkin-1134204.html
https://www.stutteringhelp.org/content/scatman-john
https://tedium.co/2017/01/24/scatman-john-stuttering-success-story/
https://scatmanjohn.com/
