Článek
„Prosím, dej mi trochu mléka, ať konečně usnu.“ Šepot se ztrácí ve tmě ložnice, kde bledý muž s vyčerpanýma očima leží na neklidné posteli. Mléko – tak nevinné slovo, a přece v sobě skrývá nebezpečné tajemství. Vysoký štíhlý pacient tím nemyslí nápoj na dobrou noc, ale silné anestetikum, které mu proudí do žil z infuze vedle postele.
V nemocničním pyžamu a s monitorovacími čidly na těle nepřipomíná zářící hvězdu popmusic, kterou býval na pódiu. Je to padesátiletý Michael Jackson, zlomený strachem z další probdělé noci. Ve tváři má dětský výraz prosebníka – obnaženou zranitelnost člověka, který zoufale touží po pár hodinách spánku.
Ještě než se stal zajatcem nočních běsů, býval malým chlapcem z Gary v Indianě. Narodil se roku 1958 jako sedmé dítě v rodině Jacksonových. Dětství pro něj však nebylo bezstarostné hřiště, ale tvrdá škola přežití. Stojí v obýváku na studené podlaze a srdce mu buší úzkostí.
Zpoza dveří slyší kroky – těžké, neúprosné. Joe Jackson, otec a samozvaný manažer rodinné skupiny Jackson 5, se vrací z práce. Malý Michael instinktivně tuší, co přijde. V koutě pokoje si nervózně upravuje účes a zkouší přimět kolena, aby se přestala třást. Dnes odpoledne totiž při tréninku pokazil taneční krok.
Dveře se rozlétnou a dovnitř vpadne vysoká postava s přísnou tváří. Joe v ruce drží kožený pásek – svůj nejoblíbenější nástroj „výchovy“. Stačí jediný pohled na syna a tmavé oči se mu zúží hněvem. „Říkal jsem, že to zakopnutí nesmíš opakovat!“ zahřmí. Nečeká na omluvu. Pásek sviští vzduchem a dopadá na drobná záda.
Michael nehlučně otevírá ústa v bolestném nádechu a snaží se necukat. Ví, že jakýkoli odpor by trest jen zhoršil. Joe bije pravidelně a tvrdě – rány páskem, v horším případě i pěstí. Drobné dítě odlétá ke stěně, po tvářích mu tečou slzy, které se ani neodvažuje ukázat.
Otec nesnáší pláč. Malý Michael se dusí vzlyky, zatímco sourozenci ve vedlejší místnosti tiše sedí se sklopenými hlavami. Takový je jejich denní režim: zkouška, chyba, výprask. A znovu dokola.
Jackson 5 v roce 1971
Je noc a děti Jacksonových by měly už dávno spát. Místo toho stojí v řadě v garáži, která slouží jako provizorní zkušebna. Osmiletý Michael uprostřed bratrů, oči rozespalé, nohy unavené. Za několik hodin musí vstávat do školy, ale otec si umanul, že jedna pasáž nové písničky musí znít perfektně – i kdyby to mělo trvat do svítání. Jakmile některý z chlapců mine tón nebo pokazí krok, Joe zvedne ruku s páskem na znamení hrozby.
Michael se snaží soustředit na text a pohyby, ale pod přísným dohledem otce se mu stahuje žaludek strachy. Někdy to napětí nevydrží – vnitřnosti se mu sevřou a malý chlapec utíká za roh baráku zvracet. Strach z otce ho fyzicky přepadal, zvedal mu žaludek pokaždé, když Joe vešel do místnosti. V takových chvílích v něm nebyla dětská hvězda, jen vyděšený kluk, který by se nejraději schoval někam daleko.
Joe Jackson však neznal slitování. Dětství Michaelovi ukradl a přetavil ho v otroka popové továrny na sny. Ještě mu nebylo ani deset let, a už objížděl s bratry klubové štace, zpíval před hlučným publikem a po nocích nahrával ve studiu. Když jeho vrstevníci běhali po hřišti a hráli kuličky, Michael stál na pódiu v záři reflektorů a snažil se nezklamat.
Ačkoli miloval hudbu a tanec, tíha odpovědnosti byla zdrcující. Každé zaváhání znamenalo výsměch od otce. Joe mu nešetřil urážkami: „Jsi ošklivý, kdo by se na tebe chtěl dívat?“ ševelil jízlivě, když se syn před zrcadlem trápil pro pár pupínků. Posmíval se Michaelovu širokému nosu – říkal mu z legrace „velký nosáči“ a tlouštíku.
Chlapec to zpočátku nechápal - vnímal svůj obličej jako normální dětský obličej. Ale z otcových slov postupně vyklíčilo něco jedovatého: pochybnost o vlastní hodnotě a vzhledu. Když vám vlastní táta denně opakuje, že nestojíte za nic, začnete tomu věřit.
Michael se stále častěji díval do zrcadla a nespatřoval tam sebe, ale Joeovu tvář. Rysy, které zdědil po otci – výraz očí, kontury nosu – se pro něj staly připomínkou utrpení. Každý pohled na vlastní odraz byl jako zjevení Joea za jeho zády. A tak v něm rostla posedlost tu tvář změnit, přetvořit, vymazat z ní otcovy stopy.
Počátkem 80. let, když se osamostatnil a vydal se na sólovou dráhu, získal konečně prostředky i volnost udělat se sebou, co chtěl. A on chtěl jediné: nebýt podobný Joeovi. Plastické operace se staly únikem. V tichosti podstoupil první operaci nosu – oficiálně kvůli úrazu z tance, ale všichni v rodině tušili, že skutečným motivem byla nejistota.
„Táta mi od mala tvrdil, že mám velký nos,“ svěřil se později blízkému důvěrníkovi. Bylo to jako prokletí, kterého se musel zbavit. Nový nos byl jen začátek – počátek celoživotního boje s vlastním obrazem.
Z roztomilého klučiny s kulatými tvářemi se během pár let stal pohublý mladík s ostře řezanými lícními kostmi. Michael drasticky změnil životosprávu, ztratil dětský tuk a na fotografiích z počátku 80. let působí mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Když roku 1982 vyšlo album Thriller a z Michaela se stala celosvětová superstar, všimli si fanoušci, že se proměňuje před očima.
Pleť měl světlejší (částečně vinou kožní nemoci vitiliga, ale také díky bělícím krémům), nos zúžený, rysy jemnější. Média se ptala: co se s ním stalo? Bylo v tom však víc než jen marnivost celebrity. V Michaelovi se praly protichůdné síly: na jevišti zářil jako Král popu, idol miliónů – ale mimo reflektory se v něm svíjel onen nejistý chlapec, který se stydí za svou „ošklivost“.
Semínka sebenenávisti zasel kdysi Joe svými ranami a posměšky. A teď klíčila každou operací, každým dalším pohledem do zrcadla. Michael měl vše, po čem jiní touží – slávu, peníze, talent – ale uvnitř něj zůstávalo prázdno tam, kde mělo být dětství.
Na jaře roku 1984 vrcholí Jacksonománie. Michael sbírá jednu hudební cenu za druhou a firmy se předhánějí, která si ho získá pro reklamní kampaň. V lednu toho roku natáčí v Los Angeles velkolepou reklamu na Pepsi – má to být šestý take obří scény v Shrine Auditorium, kde před tisícovkami komparzistů Jackson 5 opakují koncertní výstup.
Michael stojí na vrcholu schodiště v třpytivém saku, kalhoty s pruhy a na ruce ikonická rukavice posetá kamínky. Když se ozvou první tóny Billie Jean, s ladností sobě vlastní se pouští ze schodů dolů, zatímco kolem pódia šlehají ohnivé efekty. Pyrotechnika však tentokrát selže – exploze vybuchne o vteřinu dřív a přímo nad Michaelovou hlavou.
Jiskry srší do vlasů hustě napomádovaných hořlavým sprejem. Ve zlomku vteřiny se promění v pochodeň. Michael zpočátku nic necítí a pokračuje v taneční rutině, úsměv na tváři, zatímco mu zátylkem probíhají plamínky. Teprve když mu oheň sežehne vršek hlavy, vnímá ostrou bolest. Lidé kolem ječí. Pár členů štábu se na něj vrhá a bundami mu plameny dusí.
Hudba utichá, Michael sedí na schodech a omámeně zírá na obláčky kouře, které mu stoupají z hlavy. Cítí nasládlý zápach pálících se vlasů a kůže. Na temeni se mu skví ošklivá popálenina velikosti dlaně – druhý až třetí stupeň popálenin.
Odvážejí ho do nemocnice, kde lékaři zjišťují, že utrpěl hluboké poškození pokožky na hlavě. Michael statečně vtipkuje před kamerami, ale uvnitř je zděšený. Tato nehoda se stává zlomovým bodem. Jednak poprvé poznává fyzickou bolest tak intenzivní, že mu ji lékaři musejí tlumit opiaty, a jednak ho pohled na vlastní zjizvené temeno uvrhá do ještě větší nejistoty.
Rána se sice časem zacelí, ale jizva mu navždy zabrání nosit vlasy krátké – do konce života bude spoléhat na příčesky a klobouky, aby zakryl lysinu. Co je však horší, Michael objevuje, že prášky proti bolesti dokážou zahnat nejen utrpení těla, ale i bolest duše. V nemocnici mu aplikují morfium, aby utišili rány. Onen sladký pocit úlevy, kdy se propadá do měkkého polštáře a necítí vůbec nic, se mu vryje hluboko do paměti.
Po Pepsi incidentu se Michael brzy vrátil na pódia – navenek nedal na sobě znát žádné ochromení. Fanoušci netušili, že v zákulisí často polyká pilulky na bolest. Zpočátku opatrně, vždyť je přece perfekcionista a nechce otupit své smysly. Ale s dalšími lety, jak roste jeho kariéra, roste i prázdnota, kterou cítí uvnitř.
Kamkoli přijde, všichni ho zbožňují – davy šílí na koncertech, lidé omdlévají nadšením. On se uklání a rozdává úsměvy, ale když pak sedí sám v hotelovém pokoji, obklopen tichem, dolehne na něj osamělost. V takových chvílích sáhne po malém bílém prášku nebo lahvičce s léky. Stačí jedna, dvě tabletky a ššš, bolest zmizí, svíravé myšlenky se rozplynou.
Koncem 80. let se Michaelův život začíná víc a víc podobat pohádce – zvenku. Kupuje rozlehlý ranch v Kalifornii a buduje svůj soukromý Neverland – zábavní park s kolotoči, zoo a vlastním kinem, kam zve děti z dětských domovů a nemocnic, aby si s nimi hrál.
Vytvořil si tak náhradní dětství, které nikdy neměl. Uprostřed pohádkového sídla chodí v pyžamu, pouští si kreslené filmy a s rozzářenýma očima rozdává dárky malým hostům, jako by byl jedním z nich. Je šťastný, když může kolem sebe vidět smích a cítit, že ho mají rádi pro to, kým je – prostě Michael, kamarád, ne nedotknutelná hvězda.
Obzvlášť si rozumí s těmi, kdo sami zapadají do světa jen obtížně. Přátelství navazuje s lidmi „jinými“, zvláštními a zázračnými po svém. V jeho blízkosti se tak objevují třeba Liliputáni, kouzelníci, zvířata.
Jedním z jeho nejbližších přátel se stává Michu Meszaros, cirkusový umělec z Maďarska, který měří pouhých 84 cm. Michu účinkoval v kostýmu mimozemšťana Alfa ve stejnojmenném seriálu – a Michael ten seriál miloval. Když se setkali, ihned mezi nimi přeskočila jiskra porozumění. Michael v drobném muži našel spřízněnou duši: někoho, na koho se lidé dívají skrz prsty pro jeho odlišnost, stejně jako na něj.
Brzy se z nich stanou nerozluční kamarádi. Michu je pravidelným hostem v Neverlandu, jezdí s Michaelem na výlety a dokonce se stane svědkem na jeho svatbě s Lisou Marií Presley.
Na fotografii z onoho tajného obřadu v roce 1994 stojí nevěsta v bílém, ženich Michael v černém a vedle nich drobný mužíček Michu v obleku – kuriózní trojice, která však symbolizuje Michaelovu potřebu bezpodmínečného přijetí. V Michuovi měl přítele, kterému nevadily žádné jeho výstřednosti, který ho bral takového, jaký je. A to Michael potřeboval jako sůl.
Podobných přátel měl více. Děti, které zachránil od trápení, třeba nemocné či handicapované, k němu vzhlížely s bezelstnou láskou. Jeden chlapec jménem Dave Dave (vlastním jménem David Rothenberg) přežil jako malý děsivý pokus o vraždu – jeho vlastní otec ho polil benzínem a zapálil. Dave utrpěl popáleniny na 90 % těla a zůstal nadosmrti zjizvený.
1992
Michael se s ním setkal v 80. letech a byl tím příběhem zdrcen. Okamžitě se nabídnul, že zaplatí chlapci léčbu, a pozval ho do Neverlandu, aby rozptýlil jeho smutky. Znetvořený chlapec a popový král – zvláštní dvojice. Ale Michael cítil, že Daveova bolest zrála ze stejného semene jako ta jeho.
Oba zradil otec, oba fyzicky i duševně poznamenal. A tak se Michael stal pro Davea něco jako starším bratrem. Trávili spolu čas, povídali si. Když Dave dospěl, věnoval se umění a vždycky říkal, že Michael mu ukázal, jak život přijímat s láskou, navzdory krutosti, kterou zažil. Přátelství s vyděděnci a trpícími nebyla pro Jacksona póza – on sám se cítil být jedním z nich, jen v jiné masce.
Přesto všechno se nad ním vznášel stín obvinění a nepochopení. O Michaelových blízkých vztazích s dětmi se začaly šířit temné zvěsti. Dvakrát stanul před soudem kvůli nařčením ze zneužívání. Tyto kauzy ho zlomily – psychicky i fyzicky.
Po druhém procesu v roce 2005, který sice vyhrál, ale ztratil při něm poslední zbytky iluzí, se uzavřel do ústraní. Svět se na něj díval podezíravě, sžíravý bulvár ho překřtil na „Wacko Jacko“ – blázna. On se bránil, že jen miloval děti, protože prostřednictvím nich prožíval dětství, které sám nikdy neměl.
To byla jeho pravda, jenže málokdo jí chtěl naslouchat. Michael utíká před tlakem médií do Bahrajnu, Irska či Maskatu, mění místa jako stíny, ale neuteče sám před sebou. Chronické zdravotní potíže – bolesti páteře, slabost z podvýživy, následky starých úrazů – to vše se spojuje s nespavostí, která ho pronásleduje jako noční přízrak.
Od mládí měl Michael lehký spánek, rozhozený všemi těmi nocemi na turné a probdělými hodinami ve studiu. S postupem let se z něj však stala neschopnost usnout vůbec. Zejména po roce 2005, kdy ho stres a strach nenechaly zamhouřit oka, se jeho insomnie dramaticky zhoršila.
I v klidnějších dobách však platilo, že ticho a tma byly jeho nepřátelé. Kdysi se přiznal, že nejlépe by dokázal usnout na osvětleném pódiu, kde slyší potlesk a cítí se v bezpečí. V prázdném tichém pokoji se na něj totiž vždy vyvalily staré přízraky – vzpomínky na křik otce, na vlastní samotu.
Často proto usínal s rozsvícenými světly nebo puštěným filmem, jen aby kolem sebe neměl tmu. Bál se ticha, protože v tichu se ozývaly jeho vnitřní démoni.
Když přišla noc, Michael bloudil chodbami svého domu jako přízrak. Ve dvě, ve tři ráno bylo běžné, že služebnictvo slyšelo z jeho ložnice kroky – jakoby neklidný duch nemohl spočinout. Zkoušel všechno: horké mléko (to opravdové), bylinkové čaje, prášky na spaní, meditaci. Nic nezabíralo.
Mozek jako by neuměl vypnout. Roky výkonů ho naučily být neustále v pohotovosti. Zoufalství ho nakonec přivedlo až k drastickému řešení. Začal si od lékařů vyžadovat silná sedativa a nakonec i něco, co patří výhradně na operační sál: anestetikum Propofol.
Poprvé ho okusil možná už v pozdních 90. letech při některé operaci a zjistil, že po něm upadne do hlubokého bezvědomého spánku – přesně takového, jaký marně hledal. A tak když nic jiného nepomáhalo, začal trvat na tom, aby mu lékaři Propofol podali i doma, na uspání přes noc. Varovali ho, že to není bezpečné. On ale neustoupil.
Propofol je mléčně bílá tekutina. Michael si ten zákeřný elixír překřtil na svoje „mléko“. Věděl, že je to bizarní – nechat si kapat do žil anestetikum, které uspává pacienty před operací – ale byl už v koncích. Prosil o něj jako žebrák o almužnu.
Jeho osobní lékař vzpomínal, že Michael naléhal se slzami v očích: „Prosím, dej mi trochu mléka, ať můžu spát“. A lékař nakonec povolil. Noc co noc, po celé dvě měsíce v roce 2009, dostával Michael v infuzi tuto nebezpečnou látku, která sice navodila bezvědomí, ale nenahradila přirozený spánek.
Jeho tělo bylo čím dál vyčerpanější – chemický spánek mu nedával odpočinek, pouze bezvědomí. On však byl spokojený, že alespoň necítí úzkost bdění. Propofol se stal jeho poslední drogu, bez níž už nedokázal ulehnout. Říkal lékaři, že po „mléku“ konečně spí dlouhé hodiny, a věřil, že to jeho silně zkoušené tělo zregeneruje. Netušil, že je to falešný spánek, který ho ve skutečnosti pomalu přibližuje k záhubě.
Na jaře 2009 se však Michael nadechl naděje. Ohlásil světu svůj velkolepý comeback – sérii koncertů v Londýně s názvem This Is It. Po letech skandálů a izolace chtěl světu dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Tisková konference v březnu 2009 v O2 Aréně v Londýně ukázala rozporuplný obraz: Michael tam stál v lesklém vojenském saku, usmíval se na fanoušky a sliboval „nejlepší show svého života“.
2006
Ale ti, kdo ho znali blíž, viděli, že je nezdravě pohublý a nervózní. Původně kývl jen na 10 koncertů, ale zájem byl tak obrovský, že pořadatelé bez jeho plného souhlasu rozšířili šňůru na neuvěřitelných 50 vystoupení během několika měsíců. Michael tušil, že to je nadlidský úkol i pro mladšího umělce, natož pro něj, v jeho stavu a po padesátce.
Přesto do příprav vložil maximum sil – v zrcadlovém sále losangeleského Staples Center nacvičoval choreografie, vymýšlel efekty, točil videoprojekce. Kolem něj se opět semkl tým asistentů, tanečníků, muzikantů. Chtěli věřit, že Král popu opět zazáří.
Jenže zblízka nešlo přehlédnout, v jakém stavu Michael je. Jeho tělo bylo unavené dlouholetým stresem, léky a nedostatkem opravdového spánku. Kostýmní výtvarník Michael Bush, který ho oblékal 25 let, byl v šoku, když uviděl, jak moc zpěvák zhubnul. Při jedné zkoušce v červnu 2009 pomáhala maskérka Karen Faye (přezdívaná Turkle) Michaelovi v šatně, když tu za nimi Bush vyběhl z koupelny celý zděšený.
„Bože můj, Turkle, viděl jsem mu bít srdce skrz kůži na hrudi,“ vyhrkl nevěřícně. Faye zůstala stát s otevřenými ústy. Michaelova vyhublost byla tak extrémní, že pod tenkou kůží na hrudníku bylo vidět pulsující obrys srdce.
Faye, která mu upravovala vlasy a líčení, si všimla, že Michaelovi ční lícní kosti a vpadlé tváře se musí zakrývat make-upem. Několikrát šla za vedením s obavou, že nemá dost sil odzpívat celý koncert, natož padesát. Setkala se však s nezájmem.
Manažeři ji odbývali: „Všechno je pod kontrolou.“ Jeden z nich se dokonce cynicky zasmál: „Tak mu kupte kýbl smažených kuřat, ať přibere.“ Karen Faye se tehdy zlomil hlas: viděla, že Michael trpí, ale zdálo se, že to nikoho nezajímá. On sám přitom neřekl ani slovo stížnosti. Stále dokola všechny ujišťoval, že This Is It bude triumf.
Poslední večer života strávil Michael – jak jinak – na jevišti. 24. června 2009 večer dokončil v Staples Center generální zkoušku. Zpíval naplno, dokonce se na moment zdálo, že v něm problesklo staré kouzlo – když dozníval Earth Song, mnoha přítomným přeběhl mráz po zádech, jak silně zněl jeho hlas. Kolegové mu tleskali. Michael se usmál a mávl: „Díky, uvidíme se zítra na letišti.“ Měl to být odlet do Londýna a pak už jen záplava slávy. Ale zítra nikdy nepřišlo.
Noc otevřela svou náruč a Michael do ní opět upadl bez spánku. Mozek mu po úspěšné zkoušce jel na plné obrátky, tělo přesto křičelo únavou. Nemohl usnout. Zkoušel relaxovat, počítat ovečky, nic. K ránu už to nevydržel a zavolal na svého lékaře: „Prosím… mléko.“ Byla to poslední prosba, kterou v životě vyslovil.
Propofol znovu pronikl do Michaelova krevního oběhu. Hvězdný zpěvák, který v sobě nosil tolik bolesti, se naposledy položil do polštářů a nechal si uklidnit srdce tím jediným, co ještě zabíralo. Usnul. Tentokrát doopravdy a navždy.
Ráno 25. června 2009 našel osobní lékař svého pacienta v zástavě dechu. Zděšeně se ho snažil budit, volal jméno: „Michaele! Michaele!“, ale tvůrce Thrilleru už neslyšel. Následoval chaotický pokus o resuscitaci – lékař horečně shazoval prázdné lahvičky léků do tašky, schovával důkazy, potom zavolal sanitku.
Záchranáři přispěchali, ale král popu už ležel bez pulsu, pokožku studenou. Jeho zhuntované tělo vezli do nemocnice, i když věděli, že zázrak nepřijde. Ve 14:26 tam lékaři oficiálně prohlásili Michaela Jacksona za mrtvého. Příčina smrti? Akutní otrava Propofolem v kombinaci se sedativy – smrt v podstatě stejná, jako by ho uspali na operaci a on už se neprobral.
Koroner posléze konstatoval, že šlo o zabití: silný lék nikdy neměl být podáván mimo nemocnici. Osobní lékař Conrad Murray byl odsouzen za nedobrovolné zabití na čtyři roky vězení.
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Jackson
https://www.theguardian.com/music/2009/jun/26/michael-jackson-the-fall
https://popcrush.com/michael-jackson-humilation-dad-plastic-surgery/
https://abcnews.go.com/Business/MichaelJackson/story?id=8092565&page=1
https://www.tmz.com/2016/06/13/alf-michu-meszaros-dead/
https://abc7.com/post/david-rothenberg-whose-father-set-him-on-fire-in-1983-dies-at-42/3971545/
https://www.reuters.com/article/lifestyle/jackson-begged-for-help-sleeping-doctor-told-police-idUSTRE7942OJ/
https://www.latimes.com/local/lanow/la-xpm-2013-may-10-la-me-ln-jackson-thin-20130510-story.html
https://popcrush.com/michael-jackson-humilation-dad-plastic-surgery/
