Plnou parou proti železné oponě. Strojvůdce Konvalinka unesl vlak s 110 lidmi na Západ

Je 11. září 1951, úterní odpoledne pozdního léta. Z nádraží v Chebu právě přesně ve 14:12 vyjíždí osobní vlak číslo 3717, který má namířeno do nedaleké Aše. Na první pohled všední spoj – tři osobní vagóny a služební vůz tažené parní lokomotivou řady 365.0, která obvykle pendlovala na této lokálce.

Ani zhruba stovka cestujících netuší nic neobvyklého. Ve vlaku sedí studenti chebského gymnázia jedoucí na návštěvu za rodiči do pohraničí, lázeňští hosté vracející se z Františkových Lázní, několik pracujících i vojáci Pohraniční stráže na dovolené či příslušníci Sboru národní bezpečnosti ve stejnokrojích. Pro většinu z nich má tato cesta skončit jako vždy na ašském nádraží – poslední stanici před hranicí s americkou okupační zónou v Bavorsku.

Mezi pasažéry jsou však tentokrát i lidé, kteří tam rozhodně vystupovat nehodlají. Tři nenápadní muži – strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a ašský lékař Jaroslav Švec – mají odvážný plán: dovézt vlak až za hranice a uniknout z komunistického Československa.

Všichni patří k odpůrcům režimu a vědí, že se nad nimi stahují mračna. Konvalinka, zkušený železničář z chebského depa, se už dříve zapojil do odboje a potají pomáhal převážet uprchlíky – údajně je schovával v uhláku svého parního tendru při cestách přes hranice.

I výpravčí Truksa, působící na nádraží v Chebu, je napojen na odbojovou skupinu. A doktor Švec z Aše se právě ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti a tuší, že brzy přijde zatčení. Pro všechny tři muže představuje dnešní akce možná jedinou šanci, jak uniknout hrozícím represím a dostat sebe i své blízké do svobodného světa.

Ještě ráno v Praze nic nenasvědčovalo dramatickému vývoji. Rychlík z Prahy do Chebu vyjel v 9:55 a do cíle dorazil krátce po poledni. Tam se souprava rozdělila – zadní vozy zůstaly v Chebu a k čele vlaku byla připojena lokomotiva 365.011 s Konvalinkou a topičem Josefem Kalabzou. Konvalinka už předem nenápadně zajistil, že lokomotiva pojede do Aše kotlem napřed, tedy komínem vpřed (obvykle jezdila opačně).

Tím chtěl získat vyšší rychlost, až přijde rozhodující chvíle. Taková drobnost upoutala pozornost leda pár železničářů, ale nikdo netušil pravý důvod. Vlak 3717 se rozjel směrem k západní hranici a zpočátku panoval klid. Průvodčí kontroluje lístky, cestující si povídají nebo zadřimují v rytmu kol.

Nikdo nemá tušení, že několik spolucestujících není na palubě náhodou. Konvalinka s Truksou a Švecem mezitím myslí na jediné – dnes musí všechno vyjít bez chybičky, jinak je čeká vězení či horší osud.

Nápad uniknout do Západního Německa vlakem vznikl v západočeském odboji jako odvážná odpověď na stále neprostupnější železnou oponu. Právě železnice ale zůstávala slabým místem režimu. Po únoru 1948 komunisté sice postupně uzavírali hranice ostnatým drátem a strážními věžemi, ale úplně přerušit všechna spojení nešlo.

Ašský výběžek na Chebsku například neměl vlastní teplárnu – teplo se dováželo z nedalekého německého města a přes hranici tak občas musely projet nákladní vlaky s uhlím a dřevem.

Ještě v létě 1951 tu stála jen provizorní dřevěná závora a občas otevřená výhybka směrem do Německa, aby tyto zásobovací vlaky mohly projet. Hraniční trať z Aše do bavorského Selbu tedy nebyla definitivně zablokována těžkými zátarasy jako jiné přechody. Této skulinky se rozhodli odbojáři využít.

V čele plánování stál kromě trojice na palubě ještě čtvrtý muž – železničář a odbojář František Šilhart. Ten však nakonec zůstal v Československu, pravděpodobně aby zahladil stopy a nebudil podezření.

Spolu s dalšími spiklenci rozdělili úkoly: zajistit potřebné informace o trati, dostat do vlaku potřebné lidi (včetně vlastních rodin) a v pravou chvíli přemoci ty, kdo by kladli odpor. Přípravy probíhaly tajně a s maximální opatrností – stačilo jediné prozrazení a StB by je smetla dřív, než by vyjeli z nádraží.

Riziko bylo obrovské, ale odhodlání utéct z „rudého pekla“ silnější. Konvalinka dokonce musel na osudný den přehodit směnu s kolegou, aby mohl vlak řídit právě on. Šilhart a další domluvili signál na trati a několik spřátelených duší za hranicí, kteří pomohou po přejezdu. Připravena byla i pistole pro případ nouze.

Dny byly sečteny – v červenci 1951 vstoupil v platnost nový zákon o Pohraniční stráži a „železná opona“ se každým dnem víc a víc utahovala. „Teď anebo nikdy,“ řekli si spiklenci. Vlak poskytoval jedinečnou příležitost – pojme desítky lidí i věcí, cestující se v něm snadno maskují mezi ostatními a pokud vše proběhne rychle, strážci hranic se nestihnou vzpamatovat.

Ve 14:26 zastavuje vlak 3717 ve Františkových Lázních a nabírá další cestující. Nastupují sem ale také manželky, děti či další příbuzní hlavních aktérů – lidé, kteří o útěku vědí a mají v úmyslu odjet společně s nimi. Karel Truksa zde předstírá starostlivého otce – jede v jednom z vagónů i s rodinou, kterou chce „vyvézt na výlet“.

Podobně doktor Švec do poslední chvíle nevzbudil podezření a jeho rodina přistupuje také v průběhu cesty. Vše běží podle plánu. Vlak pokračuje poklidně dál šumavskou krajinou směrem k Hazlovu. Uniformovaní příslušníci SNB si ničeho nevšimli, civilisté už vůbec ne.

Mezi cestujícími jsou však rozesazeni i komplicové únosu – několik odvážlivců odbojářů, kteří byli do akce zasvěceni a mají za úkol v pravý moment zabránit použití nouzových brzd. Jeden z nich, mladý skaut a odbojář Karel Ruml, stojí nenápadně v posledním voze u ruční brzdy, rozepnutý kabát a prsty připravené na kapse, kde skrývá pistoli.

I on ví, že nemá co ztratit – v Chebu mu hrozilo zatčení a možná i trest smrti, k útěku se přidal na poslední chvíli, když se doslechl o „pozoruhodném vlaku do Aše“. S napětím vyhlíží z okna blížící se Hazlov. Tam se má rozhodnout.

Krátce po třetí hodině (15:00) vlak vjíždí do Hazlova – poslední stanice před Aší. Na peróně už čeká nervózní MUDr. Švec, který zde má svůj nástup. Jakmile vůz s lékařem zastaví, posílá nenápadné znamení strojvedoucímu Konvalinkovi, že je vše připraveno.

Ještě dopoledne totiž Švec vyrazil kousek za Aš na inspekci a na vlastní oči zkontroloval hraniční trať: dřevěná závora není spuštěná přes koleje a výhybka v Aši je přehozena směrem na Německo. To je klíčová zpráva – pokud by výhybka vedla do slepé koleje, pokus by skončil vykolejením. Švec nastupuje do vlaku, na tváři se mu míhá stín úlevy i stísněného odhodlání. Teď není cesty zpět.

V Hazlově vystupuje z lokomotivy strojvůdce Konvalinka spolu s výpravčím Truksou, jako by šli rutinně zkontrolovat brzdy. Když se k nim zvědavě hrne topič Kalabza, odbydou ho, že to zvládnou sami. Pak rychle, leč systematicky jednají: uzavírají brzdič a hlavní potrubí vlakových brzd mezi lokomotivou a vozy a ověřují, že na všech vagónech jsou brzdy povolené.

Tím vyřadí celý brzdový systém – po odjezdu už nepůjde soupravu zastavit stisknutím záchranné brzdy ani to nedokáže průvodčí ručními brzdami. Vlak bude brzdit jedině výkonem lokomotivy. Tato nenápadná sabotáž proběhne během krátké zastávky. Kalabza, vášnivý komunista oddaný režimu, nic netuší – popochází kolem mašiny a brblá, proč se zdržují.

Konečně dostane pokyn naskočit zpět na lokomotivu. To už se ale Truksa nevrací do vagónu ke své rodině – zůstává stát na stupátku lokomotivy vedle Konvalinky. Jeho přítomnost je zásadní: až přijde pravý moment, zpacifikuje topiče, kdyby se pokusil zasáhnout.

Osobní vlak opouští Hazlov. Místo obvyklého loudavého tempa do kopce směrem k Aši však nabírá rychlost. Konvalinka sype lopatou uhlí do kotle a tlak páry roste. Na úseku mezi Hazlovem a Aší mašina ještě jednou na okamžik zastaví – strojvůdce předstírá, že se mu stále „zdá něco s brzdami“, a pro jistotu s Truksou uzavírají poslední pomocné kohouty brzdového vedení.

Teď už nefunguje vůbec nic, co by vlak zastavilo, kromě lokomotivy samotné. Za několik minut se v dálce míhají první domy Aše. Konvalinka zhluboka dýchá a naposledy pohlédne na kolegu. Je čas!

Lokomotiva prudce zrychluje na 70 km/h a řítí se vstříc ašskému nádraží. Přítomní železničáři ve vozech i na stanovišti dobře vědí, jak riskantní manévr to je – s odpojenými brzdami a vysokou rychlostí nemají v záloze žádnou záchranu. Kdyby teď před nimi na kolejích něco bylo (například zavřená zábrana nebo odstavený vůz), srážka by měla fatální následky.

Všichni s napětím vyhlížejí budovu stanice Aš. Topič Kalabza si konečně uvědomuje, že jedou příliš rychle a křičí na strojvedoucího: „Co blázníš? Zastavujeme!“ Místo odpovědi se mu u hlavy objevuje hlaveň pistole. Karel Truksa na lokomotivě tasí zbraň a míří na Kalabzu: „Lehni na podlahu a ani hnout!“ poroučí mu přísně.

Šokovaný topič, v tu ránu bledý jako křída, poslechne – zalehne mezi uhlí a kotel. V ten moment lokomotiva prosviští stanicí Aš a hrne se dál na západ. Nikdy dřív tudy žádný osobní vlak takovou rychlostí neprojel. Zaskočení nádražáci nestačí ani zvednout telefon, aby zalarmovali hlídky.

Vzápětí vlak proráží dřevěnou hraniční závoru jako párátko a během několika set metrů brzdí mohutnou lokomotivou až k úplnému zastavení. Je 15 hodin a 04 minut. Vlak svobody – jak se mu brzy začne říkat – dorazil za železnou oponu do svobodného světa.

Kvílení kovu utichne a nad krajinou zavládne ticho. Souprava stojí asi 300 metrů za hranicí u strážního domku č. 30 nedaleko bavorského Wildenau. Pro desítky cestujících je to naprosto nečekaná situace – místo na Ašském nádraží vystupují v cizí zemi, v jakési lesní stráni kdesi v Německu. „Ve vlaku jsem nic nevěděla a nic nepozorovala. Chystala jsem si věci, tašku a kabát, abych v Aši vystoupila,“ vzpomínala později jedna z cestujících, paní Anna Pubáková.

Než se stihla rozkoukat, vlak jel plnou parou dál. Teprve spolucestující jí ukázala z okna strážní domek s nápisem v němčině a zvolala: „Podívejte se, vždyť my jsme v Německu!“. Šok a úžas se mísí s radostí i obavami. Někteří cestující propukají v jásot a objímají se – třeba ti, kdo tušili, o co jde, nebo ti, jimž dochází, že se neplánovaně ocitli „za kopečky“, kde vládne svoboda. Jiní naopak pláčou strachy z neznáma a myslí na své blízké doma.

Zcela opačně reagují muži zákona, kteří ve vlaku cestovali. Několik uniformovaných příslušníků SNB a tajných z StB, kteří seděli ve vozech, se krátce po zastavení bleskově vrhá z vlaku a prchá pěšky zpět směrem k československé hranici. Jsou tak vyděšení, že se ani nepokusí klást odpor organizátorům – nejspíš uvěřili vlastní propagandě o „krvelačných agentech imperialismu“ na Západě a panicky se snaží dostat zpátky do náruče své komunistické vlasti.

Organizátoři útěku je nechali běžet – neměli důvod na ně vztáhnout zbraň. Celá operace se obešla bez jediného výstřelu, nikomu se nic nestalo. Unikli společně za svobodu a nechtěli prolévat krev.

Strojvedoucí Konvalinka zatím odstavuje lokomotivu a otvírá ventily, z nichž syčí pára do podvečerního vzduchu. Srdce mu buší. Zhluboka se nadechne – skutečně se to povedlo! Karel Truksa poplácá přítele po ramenou. V tu chvíli se k vlaku blíží zvuk motoru: po chvíli dorazí vojenský džíp s několika udivenými americkými vojáky a bavorskými pohraničníky.

Odbojáři s nimi rychle navazují kontakt – k jejich štěstí dva muži v džípu mluví česky a vítají uprchlíky rodným jazykem. „Na palubě je 110 Čechoslováků a právě jsme prorazili železnou oponu,“ vysvětluje Truksa ohromeným strážcům hranic situaci. Američané nevěří vlastním očím – celý osobní vlak s cestujícími se zničehonic vynořil z komunistického bloku.

Takový útěk dosud nikdo neprovedl. Začíná zmatečné organizování – co teď se všemi těmi lidmi a vlakovou soupravou? Truksa žádá o navedení na nejbližší stanici, ale zároveň odmítá jet dál do vnitrozemí. Na neznalé trati, navíc s odpojenými brzdami, se obává havárie.

Raději se ze strážního domku telefonicky spojí s výpravčím v Selbu. Ten souhlasí, aby český vlak opatrně dojel do stanice Selb-Plößberg – přece ho nenechají stát v pohraniční pustině. Konvalinka tedy opět usedá do lokomotivy, tentokrát již bez obav.

Pomalu sunou vlak k nádraží v Selbu, kde už čekají důstojníci americké armády, němečtí úředníci a první zvědavci. Cesta „vlaku svobody“ končí definitivně na koleji v malém bavorském nádraží. Píše se neuvěřitelný, ale pravdivý příběh.

Mezi cestujícími mezitím zavládla úleva a euforie z čerstvě nabyté svobody, ale také nervozita. Ne všichni totiž měli v úmyslu opustit vlast a ne každý je rozhodnut, co dál. Uprchlíci se mohou svobodně rozhodnout – zůstat, nebo se vrátit domů. Během následujících hodin a dní dojde na desítky osobních dramat.

Rodiče přesvědčují své starší děti, aby se raději vrátily k prarodičům do Československa; jiní mladíci naopak tajně doufají, že v cizině začnou nový život. Někteří lázeňští hosté by se rádi vrátili k rodinám, zatímco několik vojáků Pohraniční stráže či SNB, kteří byli ve vlaku mimo službu, se děsí postihů, jež je doma čekají, a váhají, zda raději neemigrovat také.

Americká okupační správa se k nově příchozím chová vstřícně – všichni jsou převezeni na americkou základnu v Grafenwöhru, kde je čeká výslech a nabídka azylu. Po počátečním zmatku se skupina 110 cestujících rozdělí na dvě části: 77 lidí se rozhodne vrátit zpět do Československa a přes 30 jich zůstává na Západě.

Podle historiků nakonec na svobodě zůstalo 33 nebo 34 uprchlíků, zbytek se po několika dnech vrátil do vlasti organizovaně americkým autobusem. Šlo převážně o studenty a lázeňské pacienty, kteří se ocitli za dráty vlastně omylem.

Ti, kdo zůstali, dostali následně pomoc od amerických a německých charitativních organizací. Několik mladých mužů se časem dokonce přihlásilo do francouzské cizinecké legie a odjeli bojovat proti komunistům v Indočíně – osud je paradoxně zavál až na bojiště války ve Vietnamu.

Další pokračovali do Spojených států či jiných zemí. Pro všechny tyto lidi ale platí, že 11. září 1951 pro ně znamenalo nový začátek. Mohli se nadechnout svobody a stali se z nich političtí exulanti, o které se začal zajímat svět.

Zpráva o hromadném útěku na Západ se rozletěla světem jako blesk. Západní noviny a časopisy otiskují na titulních stranách fotografie vlaku u bavorské hranice a nadšeně líčí odvážný čin trojice československých železničářů.

„Vlak svobody“ – jak spoj překřtili západní novináři – se stal symbolem vzdoru proti totalitě a jeho příběh obletěl celý svobodný svět. Československý exilový spisovatel Pavel Tigrid ihned píše obsáhlou zprávu, v níž opěvuje akci, která mediálně oběhla svět. Dokonce i americká propaganda si úspěchu všimla – nad Československo byly z balónů shazovány letáky, které informovaly o útěku vlaku a povzbuzovaly obyvatele, že za železnou oponou existuje naděje.

Naopak v Praze zavládne vztek a zděšení. Komunističtí pohlaváři jsou v šoku, jak snadno a veřejně se podařilo prorazit železnou oponu vlakem. Ještě tu noc přichází z Moskvy zuřivá reakce: samotný diktátor Stalin zuří a píše rozhořčený dopis československému prezidentu Klementu Gottwaldovi.

Požaduje příkladné potrestání všech odpovědných – zejména to „odnese“ ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, který má ochranu hranic na starosti.

Skutečně, Kopřiva je brzy odvolán a nakonec sám skončí ve vězení při pozdějších čistkách. Pro Stalina je „vlak svobody“ o to palčivější, že se udál právě v době vrcholící studené války a několik měsíců po vzniku východoněmecké NDR – masový útěk do americké zóny Německa ukazuje slabinu východního bloku.

Sovětský vůdce zuří a českoslovenští komunisté se předhánějí v loajalitě a tvrdosti. Ihned je spuštěno rozsáhlé vyšetřování pod kódovým označením Akce Selb. Bezpečnost a StB pročesávají západní Čechy, aby zjistily, kdo všechno měl s útěkem co do činění.

Nejprve se však režim snaží informačně zatáhnout oponu. Krátce po incidentu komunisté zkoušejí zprávu utajit, ale neúspěšně – svědci si událost šuškají a ve městech kolují divoké zvěsti. Propaganda proto přechází do protiútoku a realitu zcela překroutí.

Rudé právo a další tisk přinášejí palcové titulky o „teroristickém útoku bandy agentů“ a „gangsterském únosu vlaku“. Oficiální verze líčí celý příběh vzhůru nohama: podle ní americké tajné služby najaly skupinu teroristů, aby unesli vlak do Německa a odvezli nic netušící občany.

„Dne 11. září 1951 skupina teroristů, řízená a zásobovaná penězi i zbraněmi americkým agentem, provedla únos cestujících rychlíkového vlaku z Chebu do Aše. Teroristé přinutili se zbraněmi v rukou personál a cestující, aby nezabraňovali přejezdu vlaku přes československé hranice,“ hlásá státní tisková agentura ČTK a její zprávu přebírají všechny noviny.

Vykreslují dokonce scénu, kterak za hranicemi Američané dělají na naše občany nátlak a všemožně se je snaží přimět, aby zůstali v Německu. Jenže prý marně: „Naši občané do jednoho odmítli návrhy Američanů a do očí jim odpověděli, že si velmi dobře všimli životní úrovně německých občanů v Selbu, které by se nechtěli ani přiblížit,“ píše se v oficiální zprávě.

Tato bizarní historka má vnutit veřejnosti dojem, že nikdo přece nechtěl na Západě zůstat. Skutečnost byla ovšem opačná – domů se vrátilo 77 cestujících a 33 dalších zůstalo za hranicemi. Propaganda lže i o průběhu únosu: uznává sice, že topič Kalabza musel být „zpacifikován“, ale barví to do dramatických barev, které se nepodložily důkazy.

Zatímco média masírují veřejnost vymyšlenou verzí „únosu vlaku teroristy v žoldu USA“, bezpečnostní aparát koná. Akce Selb odhaluje, že kolem Truksy, Konvalinky a Švece existovala širší odbojová síť. Vyšetřovatelé postupně rozkryjí stovky jmen – lidé, kteří se s aktéry stýkali, měli s nimi vazby nebo jsou z něčeho podezřelí.

Celkem je prověřováno 171 osob, z nich 70 zatčeno a obviněno. Rozjede se velkolepý soudní proces, vlastně hned několik procesů rozdělených do tří částí. Před „lidový soud“ putují nejen dopadení členové odboje a pomocníci akce, ale také rodinní příslušníci, kteří zůstali v Československu, či známí, již o ničem třeba ani nevěděli.

Komunisté chtějí výstrahu a pomstu. Tresty jsou drakonické: František Šilhart, který útěk spoluzorganizoval a po zadržení byl označen za vůdce, je nejprve odsouzen k trestu smrti, jenž je později zmírněn na doživotí.

Další odbojáři a spolupracovníci dostávají dlouhé žaláře v rozmezí 15 až 25 let. Celkem okolo šesti desítek lidí skončí za mřížemi v přímé souvislosti s případem „vlaku svobody“. Tento největší soudní proces 50. let v Karlovarském kraji zlomí životy mnoha rodinám.

Neutekli trestu ani ti, kteří se vrátili domů z Bavorska. Ačkoliv většina pasažérů byla unesena proti své vůli, komunistický režim s nimi zachází jako se spoluviníky či podezřelými. Ihned po návratu (většina repatriantů dorazila 4 dny po útěku americkým autobusem) jsou všichni podrobeni tvrdým výslechům StB.

Vyšetřovatelé do nich křičí, buší pěstmi do stolu a obviňují je, že jistě museli s únosci spolupracovat, nebo že je na Západě zverbovala CIA. Pokud někdo namítne, že byl jen pasivní obětí únosu, čeká ho výsměch a nadávky do zbabělců – prý napomohli nepříteli tím, že se nechali zparalyzovat a „ničeho si nevšimli“.

V paranoidní atmosféře studené války soudruzi věřili i těm nejbizarnějším verzím. Každý, kdo byť jen hodinu pobyl na Západě, je pro ně potenciální americký agent. Zhruba dvou třetinám navrátilců se nakonec podaří vyváznout bez vězení, ale i tak mnozí nesou následky.

Mladí bývalí studenti jsou vyloučeni z gymnázia nebo obtížně hledají uplatnění, další lidé přicházejí o zaměstnání. Všichni navrátilci mají škraloup v kádrovém posudku, jsou po léta sledováni a šikanováni. Sousedi či spolužáci se jim posmívají jako „zbabělcům“, že neutekli.

Příbuzní těch, kdo zůstali na Západě, jsou zbaveni majetku – rodinám uprchlíků stát konfiskuje domy a vybavení. Ocitají se na okraji společnosti jako „zrádci socialistické vlasti“.

Komunistický režim také udělá vše pro to, aby se už nic podobného nemohlo opakovat. Železná opona se stává ještě neprostupnější. Celá železniční trať z Aše do Selbu je pro jistotu zrušena a koleje vytrhány na hranicích.

V dalších letech rostou na hranicích zdi, ostnaté zátarasy, minová pole a samočinné střelné zařízení. Železniční přechody jsou bedlivě střeženy nebo rovnou zlikvidovány. Za pokus o útěk hrozí československým občanům až zastřelení na místě.

Teprve o 37 let později, po pádu komunismu v roce 1989, budou moci lidé opět svobodně cestovat na západ. Trať z Aše do Selbu zarůstá pýr a příroda ji pohlcuje – slavný útěk vlakem paradoxně přispěl k tomu, že se hranice na desetiletí uzavřely jako nikdy předtím.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlak_svobody

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/vlak-svobody-prorazil-zeleznou-oponu-cestujici-o-nicem-nevedeli-29259

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vlak-svobody-1951-ceskoslovensko-nemecko_2109110817_ern

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/11-zari-ve-vlaku-svobody-hromadna-emigrace-u-ase-kvuli-niz-besnil-stalin-174397

https://zeleznicar.cd.cz/zeleznicar/historie/nevidany-utek–hranici-prorazili-vlakem/-29687/

https://www.horydoly.cz/turiste/vlak-svobody-z-ase-do-selbu-1.html?akce=59854