Článek
S Danem se známe od skauta a pak ze střední v Opavě. Jako „holka mezi klukama“ jsem si vždycky víc rozuměla s partou, co jezdila na kola a hrála v garáži, než s děvčaty, která řešila nejnovější rtěnky. Byli jsme sehraná dvojka – výlety, koncerty, dlouhé cesty vlakem. Nikdy nic víc. Až do chvíle, kdy jsme začali bydlet spolu.
Po maturitě jsem nastoupila na Ostravskou univerzitu a Dan na VŠB. Kolej nás nelákala a samostatný nájem by nás položil, tak jsme si pronajali 2+kk v Porubě a náklady rozdělili. Rodiče byli opatrní: máma se ptala, jestli jsme si jistí, táta dělal vtípky, že „kamarádství“ nevydrží. Jenže mezi námi opravdu nic není – aspoň z mé strany ne.
Rok to šlapalo. Měli jsme jednoduchá pravidla: myčka na střídačku, koš vynáší ten, kdo jde zrovna ven, v noci ticho. Večer seriál, víkend kafe na Hlavní třídě. A pak jedno úterý u true crime seriálu Dan přisunul ruku a zkusil mě políbit. Ztuhla jsem. „Co blbneš?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla uhladit. Urazil se. „Nemusíš být taková netykavka, vždyť se známe sto let,“ odsekl.
A tady je ten háček. Já ho mám v hlavě zařazeného mezi „bráchy“. Nikdy mě nenapadlo si ho představovat jako partnera, natož milence. Není to můj typ a kdyby byl, asi by se to za těch deset let kamarádství dávno stalo.
Od té chvíle je dusno. Jednou to zkusil znovu, když přišel z hospody rozvázaný, ale jinak se spíš míjíme. Začal si všímat každého vlasu v odtoku, každého hrnku ve dřezu. Pasivně-agresivní poznámky, že „řád bytu by si zasloužil citlivější přístup“. Dokonce naznačil, jestli se nechci poohlédnout po jiném bydlení – prý „by to pro oba bylo pohodlnější“.
Na to nemám. Brigádu mám, ale vlastní nájem neutáhnu a na kolej se vracet nechci. Kámoši si všimli, že se něco děje – odmítáme společné večery, Dan se tváří kysele, já mlčím. Mám pocit, že přišla o jednoho z nejbližších lidí, a přitom pořád bydlíme ve dvou místnostech.
Napadlo mě, jestli to „nevyřešit“ tak, že se s ním prostě vyspím a bude klid. Jenže vím, že by to klid nepřineslo. Dala bych mu tím naději, kterou mu dát nechci a nemůžu. Ne kvůli němu, ne kvůli sobě. A už vůbec ne kvůli našemu přátelství, které se mi rozpadá před očima.
Nevím, jak z toho ven. Potřebuju bydlet a nechci se bát jít z koupelny do kuchyně. Zároveň nechci hrát přítelkyni, kterou nejsem – ani jednorázově. Připadá mi, že ať udělám cokoliv, bude to špatně. Možná jediné správné je říct to nahlas a nastavit hranice, i když riskuju, že o Danu přijdu úplně.
