Článek
Narodil se v Hořicích v Podkrkonoší roku 1931 jako nemanželské dítě herečky kočovné divadelní společnosti a venkovského starožitníka. Osud do kolébky nadělil malému Standovi neklidnou krev bohémů i tíhu společenského stigmatu.
Vyrůstal částečně u milované babičky. Právě s ní ale poznal jednu z prvních hořkých lekcí života – babička onemocněla zhoubným nádorem a v zoufalství si vzala život skokem z mostu. Tehdy Stanislav poprvé pochopil, jaké peklo může v člověku rozpoutat ztráta naděje.
Bylo mu pouhých patnáct, když se rozhodl opustit rodné Hořice a zamířit do Prahy za hereckým snem. Po druhé světové válce začínal jako mladíček v loutkovém divadle a v souboru pro mládež, kde ho vedla známá principálka Míla Mellanová.
Neměl vystudovanou konzervatoř ani DAMU; herectví se učil v praxi od legend první republiky. Zprvu hrál pro dětského diváka, ale brzy vystřídal angažmá ve vyhlášených pražských scénách – ve Vinohradském divadle, v Divadle Jiřího Wolkera či v avantgardním Divadle E. F. Buriana.
Nakonec zakotvil roku 1959 u Jana Wericha v Divadle ABC, které se posléze stalo součástí Městských divadel pražských. Na této prestižní scéně zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1993 a ztvárnil tam přes osmdesát rolí – od komediálních figur po záporné charaktery.
V hereckém zákulisí byl znám jako pečlivý pozorovatel života. Rád sedával v obyčejných zakouřených hospůdkách mezi dělníky a řidiči. „Obyčejný život“ nasával plnými doušky, aby ho pak mohl o to věrněji vdechnout svým postavám.
Nechtěná sláva: hlas náčelníka Apačů
Přelom v kariéře Stanislava Fišera přišel nečekaně v roce 1962 s nabídkou, která zpočátku ani nelákala. Tehdy ho oslovil režisér českého dabingu Ludvík Žáček: „Stanislave, potřebuju zvláštní hlas. Pro indiána. Peníze z toho žádný nebudou, ale zato budeš první v titulkách,“ lákal ho k nadabování jedné zahraniční role.
Tou rolí byl legendární Vinnetou v právě chystaném filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Fišer váhal – kvůli pár větám dialogu měl jezdit na Barrandov a obětovat volný čas. Netušil, jakým fenoménem se mayovky stanou.
První filmový Vinnetou toho až tak moc nenamluvil. Jeho – a zároveň Fišerova – úplně první věta zněla prostě: „Tudy vede stopa.“
Stanislav Fišer přesto oním nesmlouvavým hlasem přítele Old Shatterhanda zaujal natolik, že navždy splynul s postavou Vinnetoua v očích českých diváků.
Fišer sám později říkával, že právě Vinnetouův hlas byl jeho osudem i jistým prokletím. Úspěch dabingu totiž zastínil mnohé jeho ostatní role. Češi milovali edice mayovek a pro celou generaci diváků se Fišerův zvučný projev stal neodmyslitelnou součástí romantického obrazu ušlechtilého indiánského hrdiny.
Kromě Vinnetoua ale propůjčil hlas i dalším ikonám – komisaři Clouseauovi v komediích Růžový panter s Peterem Sellersem či smolaři Fantozzimu v italských komediích. Své mistrovství uplatnil dokonce i v animovaném světě, například jako Dr. Scratchansniff v populárních Animácích. V roce 1999 za celoživotní práci v dabingu obdržel prestižní Cenu Františka Filipovského.
Paradoxní je, že Fišer původně hercem ani být nechtěl – lákalo ho povolání číšníka. Láska k divadlu však zvítězila a on strávil na prknech více než půl století. Přesto ho právě práce u mikrofonu – neviditelná a zpočátku nedoceněná – proslavila nejvíc.
„Bez něj by inspektor Clouseau, účetní Fantozzi a hlavně Vinnetou nebyli tím, čím se stali pro českého diváka,“ napsal výstižně jeden nekrolog. Stanislav Fišer se stal legendou českého dabingu, ačkoli jeho tvář zůstávala širší veřejnosti méně povědomá než jeho hlas.
Zlověstná diagnóza a ukradený hlas
Na jaře 2004, ve Fišerových 72 letech, přišla rána osudu, která převrátila jeho svět naruby. Herec si nahmatal na krku malou bulku. Lékaři diagnostikovali rakovinu hrtanu. Verdikt zněl neúprosně: je nutná radikální operace, která zachrání život – ale navždy připraví o hlas.
„Byl to pro mě strašný šok. Herectví byl můj celý život, ale když mi vzali hlas… Když uříznete klavíristovi obě ruce, už nikdy nic nezahraje. Když tanečník přijde o obě nohy, už nikdy nic nezatančí. A herec bez hlasu už není herec,“ popsal Fišer svůj pocit zoufalství. Ze dne na den přišel o nejcennější nástroj, kterým celý život tvořil.
Po operaci byl skutečně němý. Život mu sice zachránili, ale za cenu ztráty hlasivek. Stanislav Fišer upadl do hlubokých depresí – dokonce přiznal, že zvažoval i to nejkrajnější východisko, že ukončí svůj život. V hlavě mu možná znovu vyvstala vzpomínka na milovanou babičku a její skok z mostu.
On se však nakonec rozhodl vydržet. Chirurgové mu zavedli speciální elektronický přístroj, který po přiložení na krk dokázal vytvářet umělý hlas, a herec se tak mohl alespoň částečně dorozumívat.
Fišer tomu zařízení nikdy doopravdy nepřivykl – kovový tón přístroje zněl oproti jeho někdejšímu sametovému barytonu cize. Ale alespoň už nemusel mlčet úplně. Nemusel si připadat tak úplně „odstrčený“, jak sám řekl.
Následující roky byly pro něj velmi těžké. Ztráta hlasu znamenala i definitivní konec dabingové kariéry a dlouhou pauzu od divadla. Fišer se uzavřel do soukromí. Utlumil veškerou činnost, dokonce i oblíbené malování obrazů mu přestalo působit radost. „To zdravíčko už dlouho nevím, co je. Už ani nemaluji,“ posteskl si v jednom z posledních rozhovorů.
Každodenní chvíle trávil nejčastěji u televize – a právě tam ho občas nečekaně zasáhly ozvěny vlastní minulosti. Když přepnul program a z reproduktorů se ozval jeho vlastní mladý hlas v některém z reprízovaných filmů či večerníčků, měl co dělat, aby udržel emoce na uzdě. Ta síla a barva hlasu mu připomněla, co ztratil. Často se při tom pohledu do minulosti neubránil slzám.
Tichý návrat a poslední odkaz
Ani v této zdánlivé tmě na něj však jeho herecká rodina nezapomněla. Kolegové režiséři pochopili, že Stanislav Fišer sice nemůže mluvit, ale jeho herecký talent nezmizel. Začali pro něj psát drobné role „na tělo“, v nichž nemusel promluvit ani slovo – a přece v nich mohl zazářit.
V televizním seriálu Velmi křehké vztahy si tak zahrál němého správce Langa a ve filmu Santiniho jazyk ztvárnil beze slov postavu starého muže. Dokonce se vrátil i na milovaná divadelní prkna: režisér Miroslav Hanuš ho obsadil do muzikálu Šakalí léta v Divadle ABC, kde Fišer hrál mlčenlivého policajtského pomocníka – na scéně komunikoval jen prostřednictvím fotoaparátu a gest.
Diváci aplaudovali. Mnohé dojal pohled na známého herce, který i beze slov dokázal předat silnou emoci. Stanislav tím všem dokázal, že i „herec bez hlasu“ stále může být hercem – jen musí bojovat o něco usilovněji.
Ve společnosti se po čase začal opět objevovat aspoň příležitostně. Nechtěl rezignovat na život. Když mu zdraví dovolilo, chodil mezi lidi – na křty knih, na setkání kolegů. Stále elegantní, s věčným úsměvem a jiskrou v oku. S pomocí elektronického přístroje zavtipkoval, že „je vlastně rád, že je už starý – má to spoustu výhod, všichni ho pouštějí sednout a jezdí zadarmo“.
Hořkost osudu schovával za suchý humor. Po boku mu věrně stála jeho životní partnerka Antonie Hemerková, s níž sdílel svůj život od 80. let. Právě její péče a láska ho držely nad vodou v letech, kdy bojoval s podlomeným zdravím.
Posledních pár let života však už trávil převážně doma. Přidaly se potíže s rovnováhou, přestával chodit ven. V roce 2022, krátce před svými 91. narozeninami, musel být kvůli zhoršujícímu se stavu převezen do nemocnice. Antonie u něj seděla do poslední chvíle.
„Byl klidný… nemluvil… jen jsme se drželi za ruce,“ popsala jejich dojemné loučení. Lékař jí tiše prozradil, že Stanislav snad jen čekal, až ji ještě uvidí, aby mohl odejít smířený. Nad ránem 11. června 2022 Stanislav Fišer ve spánku tiše zemřel. Bylo mu 90 let.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Fi%C5%A1er
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zemrel-herec-a-daber-stanislav-fiser-40399790
https://zeny.iprima.cz/daber-vinnetoua-kvuli-rakovine-prestal-mluvit-494316
https://www.dotyk.cz/magazin/stanislav-fiser-zivot/
https://dvojka.rozhlas.cz/ja-jsem-tak-rad-starej-nekolik-poslednich-slov-stanislava-fisera-na-dvojce-8765806
https://zeny.iprima.cz/daber-vinnetoua-kvuli-rakovine-prestal-mluvit-494316
