Válka gangů před zraky šéfa policie. Krvavá přestřelka otřásla v roce 1997 Václavákem

Začalo to tak nevinně. Byla sobota, 2. srpna 1997, krátce po poledni. Pražské Václavské náměstí pulzovalo životem: léto devadesátých let, turisté fotící sv. Václava, pouliční prodavači, spěchající úředníci.

Nedaleko sochy stál také muž v obleku, nenápadně sledující dění – policejní prezident Oldřich Tomášek si právě kupoval drobnost a při té příležitosti kontroloval patroly. V tu chvíli se na náměstí pohybovalo jednadvacet uniformovaných policistů. Vše se zdálo klidné, bezpečné.

Přesto necelou hodinu poté se přímo před Tomáškovýma očima odehrálo něco nepředstavitelného: dva luxusní vozy – černý Mercedes a tmavý Jeep – prudce zastavily před hotelem Jalta. Z Mercedesu vystoupili tři muži snědé pleti, z Jeepu čtyři další, evidentně cizinci.

Podali si ruce jako přátelé, snad se objali na přivítanou. V jediném zlomku okamžiku však přátelská maska spadla. Čtveřice ze druhého vozu náhle tasila pistole. Ozvalo se několik výstřelů a trojice mužů od Mercedesu se zhroutila k zemi.

Útočníci neváhali ani vteřinu – rozběhli se pasáží Jalta, která vede budovou hotelu do přilehlé Opletalovy ulice. Tam už čekal připravený světlý vůz. Než se kdokoli vzpamatoval, vražedná čtveřice zmizela. Zůstalo jen ticho proťaté sténáním postřelených, křikem vyděšených svědků a houkáním sirén blížících se sanit a policie.

Na chodníku před hotelem Jalta se svíjeli tři mladí muži čečenské národnosti – každý z nich měl prostřílené nohy. Jejich krev se vsakovala do spár chodníku tam, kde před chvílí nenuceně rozmlouvali s útočníky. Zázrakem tentokrát žádný náhodný kolemjdoucí nepřišel o život. Střelci evidentně mířili precizně jen na své cíle – Čečence.

Tato scéna jako z gangsterského filmu nebyla náhodná. Praha konce devadesátých let zažívala období divokého zúčtování v podsvětí. Ulice velkoměsta, teprve pár let svobodného a otevřeného světu, se staly dějištěm odvážných a brutálních konfliktů mezi zločineckými gangy.

Po pádu komunismu se uvolnilo mocenské vakuum, které rychle vyplnili mafiáni všeho druhu – od bývalých veksláků a západních „podnikatelů“ až po organizované skupiny z východu. Pražské podsvětí devadesátých let vřelo: rozdělovaly se sféry vlivu nad výnosnými taxikářskými stanovišti, kasiny, nočními kluby, obchodem s drogami i výpalným.

V bojích o moc a peníze se bossové nezdráhali objednávat vraždy nepohodlných osob, ovlivňovat policejní vyšetřování ba i státní zástupce či soudce, a mezi sebou si účty vyřizovali krvavě. Strach a násilí byly všudypřítomné. Řada nájemných vrahů – často bývalí vojáci či žoldáci z Balkánu a bývalého SSSR – nabízela své služby tomu, kdo zaplatil více.

Není divu, že roky 1997–1998 patřily k nejhorším v historii moderní Prahy, pokud jde o organizovaný zločin. Během devadesátých let bylo v Praze spácháno místy až sedmdesát vražd ročně – ačkoli většina byla objasněna, zůstalo také mnoho nevyřešených případů, takzvaných pomníčků.

Právě roky 1997 a 1998 byly nejkrvavější. V těchto letech jako by se podsvětí rozhodlo řešit spory otevřeně, bez ohledu na riziko civilních obětí či pozornosti veřejnosti. Výstřely, výbuchy a nálezy těl se staly až příliš častou součástí zpravodajství.

Jen pár dnů před incidentem u Jalty – 23. července 1997 – byl například na okraji Prahy chladnokrevně zastřelen mafiánský boss Ivan Hříbal, přezdívaný „král pražských taxikářů“. Neznámý útočník jeho vůz doslova rozstřílel dávkou třiceti ran ze samopalu na silnici v Dubči.

Hříbal neměl šanci přežít. Kulky zanechaly jeho tělo bezvládné a vůz plný děr. Tento čin – dodnes neobjasněný – ukázal, jak odvážně a beztrestně si zločinci v Praze počínali. A nebyl zdaleka jediný. Podobná přestřelka jako u Jalty se opakovala o rok později v nechvalně proslulém erotickém klubu Kleopatra na Jižním Městě.

V říjnu 1998 tam po konfliktu mezi arménskými a albánskými návštěvníky padlo kolem dvaceti výstřelů a na místě zůstala dvě mrtvá těla. Divoké devadesátky tak rozhodně dostály své pověsti; Praha se tehdy místy podobala Divokému západu – jen kulisy pistolníků nahradily postavy v luxusních oblecích a drahých vozech.

Kdo byli aktéři poledního masakru před hotelem Jalta? Policie brzy potvrdila to, co naznačily pověsti na místě: zranění i svědci vypověděli, že proti sobě stanuly dvě zahraniční mafie – skupina Čečenců a skupina kosovských Albánců. Nebylo to žádné náhodné setkání, ale dopředu naplánované vyřizování účtů mezi gangy, které si už delší dobu dělily vliv v pražském podsvětí.

Čečenská komunita byla v té době v Praze relativně početná – mnozí Čečenci sem zamířili po rozpadu SSSR a během první války v Čečensku (1994–1996) jako uprchlíci, ale někteří z nich se záhy zapojili do organizovaného zločinu. Vyznačovali se tvrdostí a soudržností.

Kolovaly o nich příběhy jako o nebezpečných válečnících z Kavkazu, kteří neváhají tasit nůž či pistoli, pokud je ohrožena jejich čest nebo zájmy. V českém prostředí se čečenské gangy údajně věnovaly zejména vymáhání výpalného, ochraně nočních podniků či obchodům se zbraněmi. Byli to muži, kteří viděli smrt zblízka už ve své vlasti - a zvykli si na ni.

Kosovští Albánci představovali jinou kapitolu. Pocházeli z Balkánu zmítaného etnickými konflikty a chudobou. Mnozí kosovští Albánci se v 90. letech přesunuli do střední Evropy – a část z nich bohužel také jako organizované kriminální skupiny.

V Praze se kosovsko-albánské gangy zapletly do obchodu s heroinem z tzv. balkánské cesty, pašování lidí a provozování prostituce. Zároveň měli pověst těch, kdo jsou nemilosrdní a pragmatičtí. Kde Čečenci jednali impulsivně ze cti, tam Albánci často jednali účelově a chladně pro zisk. Jejich gangy byly rodinné klany, vázané etnicky a příbuzensky, a jakmile došlo ke konfliktu, semkla je krevní msta a touha ukázat soupeři svou převahu.

Onen srpnový den se obě skupiny sešly patrně proto, aby si domluvily „pravidla hry“ – možná šlo o rozdělení teritoria v centru Prahy, možná o dluh nebo spor z předešlého kšeftu. Čečenci přijeli zřejmě věřit, že jednání proběhne po dobrém, že se rivalové dokážou dohodnout jako „dobří přátelé“, za které se vydávali. Možná je ukolébalo právě ono zdánlivě vřelé přivítání – objetí, smích, gesto míru.

Na straně Albánců byla zjevně od počátku jiná motivace. Přijeli zabíjet. Možná je vedl strach – tušili, že jestli neudeří první, udeří konkurence. Možná chuť vymezit své teritorium jednou provždy. Jistě však museli mít notnou dávku drzosti a odvahy, když se rozhodli spustit palbu uprostřed dne na nejrušnějším náměstí Česka.

Albánci mířili na nohy, možná aby nezasáhli nikoho dalšího, možná aby oběti jen zmrzačili a ponížili. Anebo jednoduše proto, že v nastalém chaosu sami mířili chvatně. Jisté je, že žádný z trojice Čečenců na místě nezemřel – zůstali „jen“ krvácející s prostřílenými koleny a stehny, neschopní pronásledovat prchající útočníky.

Když na místo dorazily první policejní hlídky, našly chaos: u Jalty postával hlouček vyděšených turistů, personál hotelu poskytoval zraněným první pomoc s improvizovanými škrtidly z pásků a roztrhaných ubrusů. Z dálky zněly sirény záchranářů.

Praha v přímém přenosu viděla důsledek války gangů, o níž se do té doby mluvilo spíš šeptem. Tentokrát to však nešlo utajit ani banalizovat – přestřelka v srdci hlavního města za bílého dne se okamžitě stala hlavní zprávou všech médií. Kamery televizí zabrala odvážné turisty, kteří neváhali pořizovat fotografie i během incidentu.

Tyto snímky a záznamy z průmyslových kamer, jimiž bylo Václavské náměstí i v té době hustě osázeno, se staly zlatým dolem pro kriminalisty. Doslova během pár hodin měli k dispozici fotografie tváří prchajících střelců. Policie byla zprvu optimistická: identifikace padouchů je jen otázkou času, hlásili sebevědomě vyšetřovatelé do kamer.

Jenže identifikovat neznamená dopadnout. Čtveřice albánských útočníků byla pryč z České republiky dřív, než se dovysílaly večerní zprávy. Únik měli naplánovaný dokonale – od kradených aut použitých k příjezdu (nalezených opuštěných u Jalty) až po přistavený únikový vůz a pravděpodobně falešné doklady a napojené komplice za hranicemi.

Vyšetřovatelé záhy pochopili, že tito pachatelé zřejmě zamířili do bezpečí své domoviny nebo jiné země, kde je české soudy nedostihnou. Bylo veřejným tajemstvím, že balkánské mafie mají v rozvrácené Jugoslávii i okolí své „oázy“, kam se stahují před spravedlností. A co víc – Albánci neutíkali jen před policií, ale také před hněvem vlastního podsvětí.

Zastřelili totiž členy gangu, který určitě nenechá jejich zradu bez odezvy. V krvavé řeči mafie platí zákon oko za oko. Pokud by je nedopadli policisté, hrozilo, že je najdou pomstychtiví komplicové zraněných Čečenců.

A co čečenští přeživší? Trojice postřelených mužů byla neprodleně převezena do nemocnice na Vinohradech. Jejich stav byl vážný, ale stabilizovaný – kulky jim rozdrtily kosti v nohách, zpřetrhaly šlachy, jeden z mužů ztratil mnoho krve. Nikdo však nezemřel. Lékaři je uvedli do umělého spánku a operovali.

Policie doufala, že až se zranění zotaví, pomohou identifikovat a usvědčit pachatele. Jenže to se ukázalo být naivní. Zákon omerty, mlčenlivosti, totiž neplatil jen na Sicílii. Když se Čečenci probrali, náhle „nevěděli“, kdo na ně střílel. Tvrdili vyšetřovatelům, že útočníky „nikdy předtím neviděli“ a že netuší, proč po nich šli.

Snad se obávali, že kdyby promluvili, podepsali by si rozsudek smrti – a možná i jejich rodiny. A tak mlčeli. Oficiálně tak zůstalo jen u podezření: policie měla tváře albánských střelců a jejich jména z informátorských sítí, ale neměla přímé svědectví, které by obstálo u soudu. Bez spolupráce obětí bylo složité prokázat motiv a úmysl.

Případ „přestřelka před hotelem Jalta“ se postupně stával dalším z mnoha, které skončily v policejním archivu bez definitivní tečky. Nikdo nebyl odsouzen. Česká veřejnost s hořkostí sledovala, že přestože kriminalisté odvedli obrovský kus práce a zmapovali průběh zločinu, spravedlnost jaksi pokulhává.

Média si kladla otázku: Jak je možné, že zahraniční mafiáni operují v centru Prahy tak drze? Jak to, že je nedokážeme dopadnout a potrestat? Politici ujišťovali, že posílí složky boje proti organizovanému zločinu. Policie začala úžeji spolupracovat s kolegy v zahraničí. Ale pachuť zůstala. Střelba u Jalty se stala symbolem beztrestnosti gangů v 90. letech – důkazem, že zákony a bezpečnostní složky té doby ještě nestíhaly držet krok s bezohledností a profesionalitou zločinců.

https://www.respekt.cz/tydenik/1997/33/v-prave-poledne?srsltid=AfmBOopArlTxHAu2bPdDNytCvKyHh8HdtW8SSRNLkNPMrXQW2QE-UMLw

https://www.prahain.cz/krimi/neobjasnene-vrazdy-konce-90-let-a-prelomu-tisicileti-11169.html

https://www.extra.cz/vrazdili-se-tu-armeni-s-albanci-takhle-vypada-klub-kleopatra-z-devadesatek-dnes-19133

http://www.ok.cz/iksp/docs/306.pdf