Článek
Tehdy v onom jarním podvečeru jsem fascinovaně zírala na lebku mimořádné ženy na mimořádném místě a automaticky jsem si myslela, že to tak bude napořád. Bodejť ne. Lidské ostatky prostě nemůžete přejít jen tak pohledem. Uvědomujete si jejich obrovskou historickou hodnotu. Nejste v supermarketu, kde když nějaká položka z regálu zmizí, tak ji prodavači bleskurychle doplní. Tají se vám dech. Když nic jiného, jste konfrontováni se smrtí. Ta se nevyhýbá nikomu, ani těm, co v životě konali dobro pro druhé. Zdislava pomáhala rodinám a stala se jejich patronkou.
Pomíjivost, smrt, sklo a vzpomínky
Tady se totiž odehrává něco archetypálního, co má hluboký přesah bez ohledu na to, jestli jste nebo nejste věřící. Pocítíte určitou posvátnou úctu. A také hrdost na to, že „můžete být u toho“ a uvědomit si, že život je pomíjivý, duchovní a materialistický. Že jsou lidé, kteří po sobě zanechají určitý odkaz. Přiznávám, byl to tak trochu i nemístný pocit. Připadala jsem si jako voyeur. Četla jsem o jejím životě. Ale najednou před sebou nevidíte ženu. Její podoba je brutálně anonymní. Kousek před vámi leží pouze její lebka. Už to samo o sobě je velmi silný zážitek. Být tak blízko, i když vás od sebe dělí staletí. A sklo.
Za minutu dvanáct
Okolo Jablonného jsem jezdívala často autem, a tak jsem návštěvu chrámu odkládala. Bude tam přeci pořád, že jo. Ono mi to neuteče. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem se tam onoho dne vypravila. Bylo to v pátek 23. května 2025. Strávila jsem tam hodně času, fotila, vracela se na místa, která mě něčím přitahovala, pozorovala ostatní návštěvníky.
Znechucení, šok, otázky a ticho
Nevím, jestli mám být smutná, že jsem viděla něco, s čím nyní někdo nakládá naprosto nedůstojně, nebo být ráda, že „jsem to stihla“. Já vím, teď je to čerstvá informace a hodně lidí možná prožívá něco podobného jako já: směsici údivu, šoku, znechucení, lítosti, prázdnoty. Mají otázky, ale chybí odpovědi.
Když dva dělají totéž
A také jsem si dnes uvědomila, že když dva dělají totéž, není to totéž. Ještě bych pochopila, že někdo ukradne třeba kolo a obratem ho střelí, aby měl cash. Ano, je to zločin, o tom žádná. Majitel zajde na pojišťovnu a nebo si rovnou koupí bicykl nový. Kapitola uzavřena.
Ale ukrást z chrámu lebku blahoslavené Zdislavy? To ji chce zpeněžit? Kde? A jak dokáže její pravost? Vystaví si ji doma? Nebo… Ne, moje fantazie mě dál už nechce pustit. Jak snadné je překonat mechanické zábrany, když člověk nemá morální zábrany. Člověk? Já nevím. Doufám jen, že boží mlýny v tomto případě dají položku „ukradená lebka blahoslavené Zdislavy“ na začátek pomyslného seznamu. Melou pomalu, ale jistě, a když si tentokrát pospíší, jenom dobře. Souhlasíte?
