Cibetková káva v plastu, špinavé prádlo bez předpírky. To je rozvod

Hraje se podle jiných pravidel. On a ona. Stejní lidé, ale úplně jiné kulisy. Když vstoupíte do soudní budovy a vidíte ostrahu, rozhodně necítíte motýlky v břiše jako ve svatební den. Nevznášíte se. Nohy jako z olova. Těšíte se, až toho „svého“ uvidíte tváří v tvář? Absolutně ne. A to jste mu kdysi bláhově řekla „ano“. Bloudíte budovou a hledáte, kam patříte.

Jojo, rozvod. Čekání na to, až vás pozvou do místnosti, kde vás oddělí od stolu, lože a internetového připojení, se zdá nekonečné. Sedíte na chodbě s cizím člověkem, který je váš muž. Trousit banality o počasí, když ho znáte skrz naskrz, vám připadá laciné. Mlčíte. Hypotizujete hodiny na zdi a s povzdechnutím si po pár minutách jdete přečíst požární směrnici pověšenou přímo pod nimi. Mechanicky přelouskáte text a dřepnete si zpátky na lavici, která připomíná vězeňskou pryčnu.

Po pěti minutách vás znovu brní zadek. Na hodiny už necivíte, ale důkladně zkoumáte vzor dlažby na chodbě s takovým zaujetím, jako když archeolog vytáhne ze země vzácný historický artefakt nevyčíslitelné hodnoty. Rozvod za trest. Bodlo by kafčo. Jenže váš budoucí exmanžel vás bohužel předeběhl a vestoje labužnicky srká presso z plastového kelímku, opřený ležérně o automat. Tváří se, jako by to byla přinejmenším výběrová cibetková káva. Jedna nula pro něj. Ba ne, je to jedna jedna. Moc dobře totiž víte, proč se opírá. Bolí ho noha, kterou si poranil kdysi na fotbale.

Napětí, než se otevřou dveře soudní komnaty, kde se máte zpovídat ze svých hříchů, by se dalo krájet na malinkaté kousíčky. Přemýšlíte, co řeknete a co uslyšíte. Připravte se, že v soudní síni se pere špinavé prádlo bez předpírky. Pokud vás nerozvedou hned, bude to několik nechutných várek. Vroucí voda bez oplachování a pak ledová sprcha bez voňavé aviváže.

Ze dvou dospělých lidí se jako mávnutím proutku stávají ufňukaní ublížení školáci, kteří paní učitelce, tedy osobě v taláru, žalují na toho druhého a ukazují na něj prstem, že to on si začal. Jen málokdo si dokáže udržet fazonu a říci po vzoru skvělého herce Rudolfa Hrušínského z filmu Slavnosti sněženek: Jsem vinen v plném rozsahu! Když jste se brali, tak to mělo sakra jiné grády. Nikdo se na nic neptal a rovnou vám to odklepli. Stačilo říci ano.

Týden před prvním stáním rozhodně nepečete žádné miniaturní koláčky s šesti různými náplněmi jako před svatbou. Nikde se nechlubíte, že jdete k soudu, a nikoho nikam nezvete. Nepronajímáte sál, kde bude večer tancovačka, a neřešíte zasedací pořádek u svatebního stolu. V návalu bolesti a ukřivděnosti sepisujete na papír úderné poznámky, které musí u soudní stolice zaznít, protože „takhle šílené manželství, jakým jste prošli, tak to tam ještě neměli“. A to si myslí každý.

A teď to porovnejte se svatbou, která to všechno vlastně odšpuntovala. Vyčerpávající předsvatební přípravy trvající měsíce se nesou v radostné, nedočkavé náladě, alespoň tedy na straně nevěsty. Na druhou stranu se v rodinách mnohdy pročistí vzduch. Roky potlačované spory při sestavování seznamu hostů vyplouvají na povrch. Olda se ani za nic nechce potkat s Marunou a Jaruna zase nemůže přijít na jméno Pepíkovi z Maruniny strany. Vytahují se staré křivdy, aktéři se často do krve pohádají, vyčtou si kde co, usmíří se a znovu pohádají. Všichni to myslí dobře, ale nikdo se na ničem s nikým neshodne a pravdu má ten, kdo si zrovna vzal slovo a překřičel ty ostatní. Na svatbu se ale jdou nadlábnout nakonec všichni. Všechno zlé je při pohledu na svatební tabuli zapomenuto. Cizí láska prochází žaludkem.

Nevěsta chce být oslňující, nezapomenutelná, nádherná. A tak zatímco ženich by rád nějaký menší, civilnější obřad, klidně jen na radnici se dvěma svědky z ulice, nevěsta zastává opačný názor: čím víc lidí se sejde, tím lépe pro ni. Bude to její Velký den. K tomu jí dopomáhej půjčovna šatů v nejbližším okresním městě a narychlo nasazená ketodieta, která má dokonale vytvarovat nedokonalé tělo.

První manželský polibek? Exhibice, kdy slabší nátury z řad svatebčanů přikládají k oku papírový kapesník a snaží se nevzlykat nahlas. Zato když v manželství padne první facka, nikdo u toho není, a přitom to je ve skutečnosti k pláči.

Zatímco svatba je mnohdy okázalá, až pompézní událost, rozvod je ve srovnání s ní jen trapná, ubohá Popelka. V civilní místnosti bez nádherných vitrážových oken vám amputují ze života vašeho Prince a na to, že jste v manželství ztratila víc než jen jeden střevíček, si můžete stěžovat kde chcete.

Jedno pojítko tam přeci jen je. Peníze. Svatba něco stojí, a rozvod jakbysmet. Zatímco svatbu financujete s radostí a vírou, že se vám tato investice násobně vrátí v podobě dětí, domova a šťastné rodiny, u rozvodu se hraje podle úplně jiných pravidel. Karty jsou už rozdané a teď se jen čeká, jestli ten druhý nevytáhne eso z rukávu.