Článek
Ve Vídni to milujeme, takže jsme ani jiné město nezvažovali. Jen recenze na vídeňské kluby byly rozporuplné. Někde si stěžovali na bezpečnost, jinde na nekvalitní catering nebo špatnou či žádnou hygienu. Nakonec jsme ale našli jeden dobře hodnocený swingers klub dál od centra Vídně. Dress code povinný, ale ne přísný: společenské nebo erotické oblečení, žádné tenisky, žabky, plavky nebo sportovní oblečení. Rezervaci jsme uhradili online, našli ubytování a pak už se jen těšili.
Žádná nemilá překvapení
Není podle mě nic horšího, než když má partner od takové akce jiná očekávání než vy. V tomhle podle mě musí být oba za jedno, jinak ať raději nikam nechodí. S partnerem jsme si pár dnů před Silvestrem otevřeli víno a probrali naše obavy a očekávání. A nastavili jsme si také pravidla, abychom se trapně nedomlouvali až na místě.
Pravidla? Následující:
- Každý si dáme maximálně čtyři drinky, ať nám alkohol nevleze do hlavy.
- Přijdeme spolu, odejdeme spolu. Nikdo další.
- Bude-li příležitost, prohodíme pár slov s ostatními, ale nic víc.
A jak jsme se domluvili, tak jsme konali.
Základní pravidlo chození na jakýkoliv večírek?
Nechoďte na otvíračku. Horliví a nervózní nováčci chodí mezi prvními v domnění, že tak budou mít nad celou situací větší kontrolu. Je to past. Nepomůže to. My to samozřejmě porušili a přišli jsme hned v devět. První hodinu jsme tedy jen zírali střídavě na sebe, na drinky a na majitele klubu s jejich kamarády, kteří seděli opodál.
U vstupu jsme dostali instrukce a klíčky od skříněk. Byli jsme také důrazně upozorněni, že mobily musí zůstat ve skříňce a jejich používání je možné jen venku před klubem. Klub byl menší, ale útulný, rozdělený na dvě zóny. Hlavní část tvořil menší klub s barem, tanečním prostorem a posezením. Odtud vedly dveře do herních místností, kam jsem se odvážila až mnohem později. Po desáté se klub zaplnil tak do půlky. V jedenáct už bylo plno.
Překvapilo mě složení hostů. Věkově bylo opravdu pestré. Přišly mladší páry kolem pětadvaceti, ale starší páry padesát plus. Přijít v páru nebyla povinnost, a tak zhruba třetinu hostů tvořili pánové bez partnerek. Ženu bez doprovodu jsem nezaregistrovala ani jednu.
Hodina do Nového roku provázená nadšením i zoufalstvím
Atmosféra v klubu s přibývajícími lidmi houstla. Objevovali se odvážnější kostýmy i odhalenější těla. Tu byl chlap v kožených kalhotách s dírou na zadku. Tam žena v síťovaném body s obřími bradavkami. Některé páry přišly ve stylu Velkého Gatsbyho či Elvise a Marylin (samozřejmě ve více sexy verzi). Jedna žena si přivedla partnera na vodítku (ano, chodil po klubu na všech čtyřech).
Bylo na co koukat. Všichni působili uvolněně, spokojeně a slavnostně, až jsem se po chvíli odhodlala a převlékla se z cudnějšího outfitu A do odvážnějšího outfitu B. Odhodlání mi ale dlouho nevydrželo. Začala jsem trpět syndromem podvodníka. Situaci ani nepomáhal týpek, který s námi sdílel stůl na stání a stále nás očkem pozoroval.
Cítila jsem se jako kořist. Možná to bylo zoufalstvím. Možná to bylo tím, že jsem měla něco upito. Lehce před jedenáctou jsem vzala partnera za ruku, že si chci prohlédnout hrací místnosti. Ať nějak zabijeme čas do půlnoci.
Převrat v našem intimním životě nenastal
Přišla jsem si jako Alenka v říši divů, když jsem vzala za kliku a vstoupila do vedlejší místnosti? Rozhodně ano. Z některých heren se ozýval křik, mrskání biče, smích nebo jen smyslné dýchání. Mnoho těch dveří mělo kukátka, ale očumování mě nelákalo.
Držela jsem přítele za ruku a společně jsme si v klidu prošli herny, kde zrovna nikdo nebyl. V jedné herně byl kříž, v další gynekologické křeslo, ve třetí rakev. Nakonec jsme se vrátili do místnosti s křížem, kožešinami a bičíky. Zamkli jsme se a bavili se. Zjistili jsme ale, že na role play nás moc neužije a brzy se vypravili jinam.
Našli jsme jednu menší, ale útulnou hernu s velkou pohodlnou postelí. Tancovali jsme, blbnuli jsme a užívali si společný čas. Zjistili jsme, že změna prostředí, oblečení a playlistu nám bohatě stačí. Jsme nudní? Možná. Ale ta hodina do konce roku byla nejlíp strávený čas za dlouhou dobu.
Baví vás tento příběh a chcete více takových? Podpořte autorku kliknutím na „Podpořte autora“ pod názvem článku.
Čeho jsme to právě byli svědky?
Minutu před půlnocí jsme se vrátili na bar, kde se rozdávali sklenky na novoroční přípitek. Jakmile nastal Nový rok, místnost zaplnili konfety a cinkání skleniček. Přiťukla jsem si nejen s partnerem, ale ještě s pár lidmi, kteří stáli poblíž.
Co ale následovalo, z toho mi spadla brada. Většina hostů se dala do tance. Valčík. Johann Strauss. Jak jsem později zjistila, je to ve Vídni docela běžná novoroční tradice. Vidět tancovat valčík desítky spoře oděných lidí, to bylo teda něco.
A vlastně docela milá podívaná, která mi pomohla uvědomit si něco zásadního: Tradice si najdou cestu všude a spojují. Nehledě na to, kdo jste, co děláte nebo co vás vzrušuje.
Usoudili jsme, že lepší už to být nemůže a je čas jít na hotel. V půl jedné jsme si zavolali taxi, nechali se odvézt a ráno probrali naše dojmy u snídaně. Shodli jsme se, že jednou to stačilo. Alespoň prozatím. Rozhodně ale nelitujeme. Návštěva swingers klubu nám dala nové podněty a inspiraci a jako bonus pro mě: zvedla mi sebevědomí.
