Článek
Na úvod musím přiznat, že na posmrtný život ani jiné duchařiny ve svých pětatřiceti nevěřím. Když mi ale bylo jednadvacet, přemýšlela jsem o těchto věcech jinak. Vyrůstala jsem v rodině, kde si ženy často věštily z karet a pracovaly s kyvadlem, když hledaly odpovědi na složité otázky. Možná i proto jsem tehdy tolik prožívala sen, v němž mě navštívila mrtvá praprateta.
Vztah s prapratetou jsme měli moc hezký
Měla jsem krátce po maturitě, když jsme v rodině dostali zprávu z LDN, že praprateta zemřela. Nebylo to nečekané, na její odchod jsme se bohužel už nějakou chvíli připravovali. S prapratetou jsem měla hezký vztah. Odmala jsem jí říkala „babi“ – zkrátka proto, že to pro malé dítě bylo snazší na vyslovení než praprateta – a tohle oslovení už jí zůstalo.
Nesvěřovala jsem se jí s mým životem dopodrobna – jako silně věřící by asi nebyla nadšená, s kým a kde se v šestnácti potuluju. Ale vážila jsem si jí pro její klid, starostlivost a téměř vždy dobrou náladu. Hodně mě podporovala - ve studiu, v životě, i finančně. Sama děti neměla, a nejspíš právě proto tolik rozmazlovala členy naší rodiny.
Zhruba půl roku před smrtí se jí zdraví začalo postupně zhoršovat. Nejdřív nemocnice, pak LDN. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale vzhledem k blížícím se maturitám jsem měla zaměstnanou hlavu učením a na truchlení již nezbýval čas ani energie. Jak se ukázalo, praprateta pro to měla pochopení, a i přesto se se mnou rozhodla rozloučit velmi netradičním způsobem.
Záhadný telefonát
Sny se mi zdají poměrně často. Většinou jde ale o nějaké útržky, které dohromady nedávají smysl. Jenže tři dny po smrti mé prapratety se mi zdál sen, který měl hlavu a patu a pamatuji si z něj každou minutu. A nejspíš už navždycky budu.
Ve snu já a můj tehdejší přítel vyklízíme prapratety byt. Vypojím pevnou linku ze zásuvky a chci přístroj uložit do krabice. V ten moment ale vypojený telefon začne zvonit. S přítelem na sebe nevěřícně koukáme a pár vteřin jen posloucháme zvuk telefonu. Jeho tón zní díky ozvěně ve vyklizené místnosti ještě neodbytněji. Rozhodnu se telefon vzít.
Ani vypojený telefon prapratetě nezabránil mě naposledy kontaktovat.
„Haló?“ řeknu váhavě do sluchátka, ale nečekám, že by se na druhé straně někdo ozval. „Lidunko?“ ozve se prapratety pomalý a jemný hlas. „Babi? Babi, jsi to ty?“ Chvíli je na druhé straně ticho, ale pak se ozve: „Lidunko, jsi v pořádku?“ Zvuk mírně praská a šumí, jako kdyby tam, kde babi je, foukal jemný vánek.
Jsem v takovém šoku, že jí na otázku odpovím velmi nevhodnou otázkou. „Babi, jak to, že mi voláš, když jsi… no… mrtvá?“ Chvíli je ticho a pak zopakuje svou otázku: „Jsi v pořádku?“
„Jo, babi, jsem v pořádku. Neboj.“ odpovím překotně. Ještě chvíli je ticho. Jen šum a jemný vánek na druhé straně. A pak, ať už to byl kdokoliv, zavěsil. V ten moment jsem se uprostřed noci probudila a strachem nedokázala usnout. Ten sen byl tak živý, že ještě chvíli po probuzení jsem cítila vůni jejího domova.
Možná jsem si to měla nechat pro sebe
Když jsem o pár dnů později navštívila matku a svěřila jí svůj sen, hltala každé mé slovo. Na konci vyprávění měla na krajíčku. „Tak ona si vybrala tebe,“ řekla mi velmi vyčítavým tónem. Protočila jsem oči v sloup, abych situaci zlehčila. Řekla jsem, že přeci nejde o nic výjimečného a že na to nevěřím. Tehdy to ale byla lež. To jsem ještě na nadpřirozeno věřila, ale styděla jsem se to přiznat nahlas.
Upřímně bych si ten sen s mou matkou vyměnila, protože mi naháněl hrůzu. Vlastně ani nevím proč. I kdyby to byla pravda a praprateta mě opravdu kontaktovala, šlo vlastně o velmi milé rozloučení.
I když na podobné věci v dospělosti už nevěřím, vzpomínka na ten sen mi nahání husí kůži ještě dnes. A prapratety hlas, který se ujišťuje, zda jsem v pořádku, mi zní v hlavě jasně a zřetelně, jako kdyby se to stalo včera a ne před čtrnácti lety.
Nicméně matčiny výčitky jsem poslouchala ještě několik dalších návštěv. Zřejmě se jí velmi dotklo, že si praprateta nevybrala ji. Co ale nadělám. Tyhle návštěvy z „druhé strany“, pokud na ně věříte, ovlivnit úplně nemůžeme.
