Gilmorova děvčata: Seriál, který nedává smysl a jen mě rozčiluje

Pozor, tento článek obsahuje spoilery a zapřísáhlé milovníka Gilmore Girls nejspíše naštve.

Vzpomínám si na svou bývalou kolegyni, které si při zmínce Gilmorových děvčat pokaždé rozzářily oči. Když odcházela, loučili jsme se s ní za zvuku úvodní znělky. Její nadšení ve mně už tehdy vzbudilo velkou zvědavost (byť mi znělka přišla neskutečně patetická). Gilmorova děvčata jsem potom na nějaký čas pustila z hlavy a v myšlenkách se k nim vrátila, když přišla pandemie.

Zatímco jiní dělali během covidu něco smysluplného, já se rozhodla právě pro Gilmorova děvčata. První scéna si mě zaháčkovala tím, že s Lorelai Gilmore sdílíme až nezdravou lásku ke kávě. To možná nebude tak marný seriál, no ne?

S každým dalším dílem mi ale bylo jasnější, že to byla past. Postavy i děj mě neskutečně vytáčely, že doteď nechápu, jak pro někoho mohou Gilmore Girls být tzv. podzimní comfort serial. Co přesně mě na Gilmorových děvčatech tak vytáčelo? Hlavní postavy, především Lorelai a Rory, vykazují až šokující nedostatek sebereflexe a naprostou neschopnost poučit se z vlastních chyb. To, co by mohlo být dojemným příběhem o rodině a přátelství, se tak často zvrhává v opakující se cyklus jejich stížností a špatných rozhodnutí, které si stále dokola samy způsobují.

Začněme tím, co se zdá být jedním z hlavních pilířů děje: vztah mezi Lorelai a její matkou Emily. Lorelai utíká od rodiny, když je velmi mladá, což zanechává její vztah s rodiči, zejména s matkou, na bodu mrazu. Ačkoliv by tento vztah mohl být zajímavou platformou pro osobní růst a odpuštění, často se mění v nekonečnou sérii hádek a nedorozumění, které Lorelai nikdy nevyřeší konstruktivně.

Příklad? V epizodě „The Reigning Lorelai“ (4. série, 16. díl) Lorelai i Emily reagují emocionálně na smrt babičky Lorelai. Je to moment, kdy by obě mohly najít společnou půdu, přehodnotit svůj vztah a pokusit se ho napravit. Lorelai ale okamžitě najde důvod, proč se s matkou pohádat. Místo aby se zamyslela nad tím, proč ji její matka tolik frustruje, Lorelai jednoduše odchází a hněv si drží dál.

Jako divák jsem stále čekala na nějaký moment osvícení, kdy by si Lorelai uvědomila, že její neustálé útočení a snaha vše řešit útěkem ji nikam neposunují. Ale ten moment nepřichází. Celá dynamika mezi Lorelai a její matkou je tak neustálým opakováním téhož.

Rory, která má být v mnoha ohledech inteligentní a ambiciózní mladá žena, se v průběhu seriálu dopouští spousty chyb. Samozřejmě, že chyby jsou součástí života a je skvělé, když se z nich člověk poučí. Ale problém je v tom, že Rory se nikdy nepoučí. A co je ještě horší, málokdy si vůbec připustí, že něco udělala špatně.

V jedné z nejkontroverznějších epizod, „A House Is Not a Home“ (5. série, 22. díl), Rory opouští Yale poté, co dostane kritiku od jednoho z vlivných novinářů. Místo toho, aby kritiku přijala jako součást svého vývoje a zkusila zlepšit své schopnosti, rozhodne se, že jí novinařina nestojí za to, a uteče. Opustí univerzitu, na kterou aby se dostala, tak tvrdě pracovala, a přestěhuje se k prarodičům.

A co se děje dál? Rory stráví většinu času ospravedlňováním svého rozhodnutí, místo aby se nad sebou zamyslela. Nejen že to nedává smysl z pohledu vývoje její postavy, ale navíc to působí jako frustrace pro každého diváka, který do ní vkládal naděje.

V jednom momentu jsem si uvědomila, že všechny moje frustrace z postav pramení z jedné jednoduché skutečnosti: ani Lorelai, ani Rory se nikdy nevyvíjejí. Zůstávají zaseknuté v jakémsi věčném cyklu svých problémů a chyb, aniž by se nad sebou zamyslely nebo se pokusily skutečně změnit. Kdyby Lorelai v sobě dokázala najít trochu sebereflexe a uvědomit si, že její rozhodnutí mají důsledky nejen pro ni, ale i pro její dceru, mohla by se stát mnohem silnější a zajímavější postavou.

Rory mohla být inspirativní mladou ženou, která se učí ze svých chyb a přebírá odpovědnost za svá rozhodnutí. Místo toho se často chová, jako by byla obětí okolností, které sama způsobila, což se stává nejvýraznější ve chvíli, kdy ukončí studium a vzdá se svých snů, jen aby se o několik epizod později znovu vracela k tomu, co opustila.

Co mi vadí asi nejvíce, je neustálé stěžování si. Obě hlavní postavy stráví neuvěřitelné množství času tím, že si stěžují na svůj život, a přitom si často neuvědomují, že si tyto problémy způsobily samy. Ať už je to Lorelai, která neustále kritizuje své rodiče, nebo Rory, která si neustále stěžuje na to, jak těžké je být perfektní studentkou, nikdy nemají pocit, že by se zamyslely nad svými vlastními chybami.

Například v epizodě „Ballrooms and Biscotti“ (4. série, 1. díl) Rory dostává příležitost jít na prestižní stáž a začít svůj nový život na Yale. Místo aby si uvědomila, jak obrovskou příležitost má před sebou, stráví celý díl tím, že si stěžuje, jak je to těžké a stresující. Jakoby divák měl cítit lítost nad jejím „nesnesitelným“ životem, zatímco je jasné, že její problémy jsou zčásti důsledkem jejích vlastních rozhodnutí.

Když Netflix oznámil, že přichází s pokračováním Gilmorových děvčat v podobě mini série Year In Life, měla jsem pocit smíšeného očekávání. Bohužel, mé obavy se naplnily. Původní nedostatky postav jsou zde ještě více zřetelné. Kdyby byl tento návrat příležitostí k osobnímu růstu, zhodnocení minulých chyb a hledání nových směrů, mohlo by to být zajímavé a uspokojující. Místo toho ale vidíme, jak Lorelai i Rory nadále žijí své životy bez jakékoliv hlubší introspekce.

Jedním z největších zklamání v Roku v životě je závěr, kdy Rory oznámí, že je těhotná. Mnozí fanoušci tento moment vnímali jako emocionální završení příběhu a propojení s Lorelainým vlastním příběhem z mládí. Ale pro mě tento konec jen podtrhuje Roryinu neschopnost se skutečně poučit z chyb.

Těhotenství na konci seriálu tak působí spíš jako zoufalá snaha o dramatický zvrat než jako promyšlené zakončení příběhu Roryiny postavy. Divák má najednou čelit faktu, že Rory, která byla představena jako chytrá a ambiciózní mladá žena, se teď ocitá v situaci, kdy je neplánovaně těhotná, bez stabilní kariéry a bez jistého otce dítěte. Je to totéž, co se stalo Lorelai, jen s tím rozdílem, že Lorelai byla ve věku šestnácti let a bez podpory. Rory je ve svých třiceti letech, má rodinu, přátele i finanční zázemí, ale stále se rozhoduje stejně impulzivně a bezohledně jako její matka v mládí.