Článek
S naší holčičí cestovatelskou partou jsme se rozhodly utéct koncem října za teplem. Zvolily jsme Lisabon a Ericeiru. Příjemných dvacet stupňů, převážně slunečné dny a spousta chutí k objevování. Zatímco Lisabon mě nadchnul pestrostí obchodů a historickými památkami, Ericeira mě oslovila svou malebností, klidem a kavárnami.
Trable v ráji nastaly, když jsem si chtěla v kavárně v Ericeiře otevřít notebook. Pracuji na volné noze, takže jsem potřebovala vyřídit pár e-mailů a alespoň dvě hodiny denně být pro své klienty k dispozici. Mohla jsem sice dřepět na apartmánu se stabilní wifi. Ale proč, když jsem mohla být venku na vzduchu, s kávou a pastelem a nasávat atmosféru města?
Zákazy, poplatky, výjimky
V první kavárně byla na každém stole cedulka „no laptops“. V druhé kavárně bylo používání notebooku podmíněné minimální útratou sedm euro a maximálně třemi hodinami. Třetí kavárna si diktovala poplatek (nikoliv útratu) tři eura a maximálně hodinu u stolu. Nemluvě o všudypřítomných zpoplatněných chargeboxech pro mobilní telefony.
Když jsem se v první zmíněné kavárně ptala, zda je zákaz laptopů u všech stolů nebo si mohu někam přesednout, bylo mi řečeno: „Nemůžeme si dovolit nechat tu lidi pracovat, když nám tu lidi stojí fronty na volný stůl.“
Uličky portugalské Ericeiry nikdy neomrzí.
To byla pravda, paní majitelka nepřeháněla. Kavárna měla nějakých šest stolů, celkem zhruba patnáct míst na sezení. Lidi nakukovali dovnitř a hledali volný stůl. Jenže…
Mou pozornost si získala zákaznice sedící naproti mě. Do kavárny přišla ve stejný čas jako já. Ona otevřela knihu, já si četla články v mobilu. Ona za tu dobu vypila jednu kávu. Já dvě kávy a džus. Když jsem po hodině a půl odcházela, ještě stále neměla kávu vypitou. Squatování s knížkou bez pořádné útraty je zřejmě v pořádku.
Dvojí metr na zákazníky
Podobnou praxi ale zažívám samozřejmě kdekoliv na světě včetně Prahy. Moc ale těmto podmínkám a zákazům nerozumím. Člověk s notebookem představuje do určité míry riziko, že si z kavárny udělá kancelář a bude zákazníky rušit telefonáty. Maminka s kočárkem zas představuje riziko v podobě blokujícího kočárku nebo hlučného dítěte.
Jenže to samé byste mohli říct o studentovi, který si z kavárny udělá studovnu. Nebo byste mohli předpokládat, že člověk v metalových hadrech automaticky vohulí na celý podnik Black Sabbath nebo Iron Maiden. Pro ně také někdo vytvoří cedulky a zákazy?
A kde má podnik zaručeno, že například dvacetiletá slečna, která si dá kafe a dortík, nevytasí mobil a neprokecá návštěvu s kamarádkou na telefonu
Anketa
Nejsem ten typ zákazníka
Sama jsem v kavárně kdysi pracovala a znám náklady na její provoz. Hanba by mě proto fackovala, kdybych si do kavárny sedla s notebookem na dvě tři hodiny a objednala si jen kafe.
Když už se rozhodnu udělat si z kavárny kancelář, nechám tam za jednu návštěvu kolem šestiset až sedmiset korun. Buď si dám brunch a pak hodně hodně kávy, někdy ale zůstanu až do oběda a dám si ještě jedno jídlo. Jestli si i přesto zasloužím zákaz vstupu do kavárny, tak už nevím.
Prostě nechme jeden druhého žít
Chápu ale, že nikdo nemůže na první dobrou poznat, jaký typ zákazníka jsem. Co s tím? Řešení je podle mě jednoduché: Nechme prostě jeden druhého být. Přestaňme si vzájemně zakazovat, co na „písečku“ toho druhého můžeme a nechme lidi, ať si užívají čas (nejen v kavárnách), jak je jim příjemné nebo jak potřebují – za předpokladu, že to neobtěžuje nebo neomezuje někoho dalšího.
Mimochodem věděli jste, že Jaroslav Hašek psal části Švejka v pražských hospodách i kavárnách? Stejně tak psali po kavárnách Ernest Hemingway, F. Scott Fitzgerald nebo třeba J. K. Rowlingová. Jak by to s nimi asi dopadlo, kdyby i oni měli zákaz vstoupit do kaváren s tužkou a zápisníkem? :)
