Článek
Navenek to může vypadat jako normální vztah. Možná vás rodič nikdy neuhodil. Možná vás podporuje. Možná vám volá každý den… a právě to je problém. Psychologové se shodují: toxický rodič nemusí být dramatický nebo agresivní. Někdy stačí drobné, ale opakované projevy manipulace, vměšování, odmítání vašich hranic a nerespekt k vašemu životu jako dospělého člověka.
Vím, o čem mluvím. V naší rodině je tím toxickým rodičem má matka. Ale není se čemu divit. I její matka – moje babička – byla stejná. Několik generací žen, které nesly stejný vzorec: „Jsem oběť. Ty mě musíš zachránit. Ty neseš zodpovědnost za to, jak se cítím.“ Dlouhé hodiny na telefonu, výčitky, vměšování do života, neochota uznat chybu – a nikdy žádná otázka: „A jak se máš ty?“
Vzpomínám na dětství, kdy babička šikanovala mou matku na telefonu. Dlouhé hovory o tom, jak ji ani jedna ze dvou dcer nerozumí. Jak špatně je vychovala. Že jsou necitlivé a nevděčné. Že od nich čekala víc. A vzpomínám na matku, která ty hovory probrečela.
Takové chování podle terapeutů není výjimkou. Toxičtí rodiče často:
- vyžadují absolutní loajalitu a dávají najevo, že za jejich špatné pocity může dítě,
- ignorují nebo zesměšňují hranice, které se snažíte nastavit,
- odmítají převzít odpovědnost za své chování a obracejí vinu proti vám,
- využívají manipulaci a emoční nátlak, zejména ve chvílích, kdy cítí, že je chcete odmítnout nebo se vzdálit.
Podle Headspace to často vede k hluboce zakořeněnému pocitu viny – i když jste to vy, kdo byl celý život zraňovaný. Rodiče totiž nejsou cizí lidé. Je v nás zakořeněná loajalita, potřeba být milován, přání napravit vztah. A tak i když cítíme, že nás to ničí, stále doufáme.
Jak vypadá toxické chování
Toxické chování málokdy začne výkřikem. Často je to jen nenápadné popotáhnutí za nitku vašich emocí. Jedna poznámka, která zabolí víc, než by měla. Jedna věta pronesená tónem, který ve vás otevře starou ránu. A pak další a další, až se jednoho dne přistihnete, že se bojíte i blikajícího telefonu.
U nás doma mělo toxické chování velmi známou podobu. „Moje matka uměla během jediného hovoru vystřídat roli oběti i soudce,“ říkala mi nedávno kamarádka, která si zažila se svou mámou své stejně jako já. „Nejprve ticho, ve kterém jsem měla cítit vinu. Potom povzdech, který naznačoval, že jsem selhala. A nakonec ta věta: Ty vůbec nevíš, čím já jsem si musela projít,“ vzpomínala.
Toxická matka nikdy nepochopí vaši potřebu osobního prostoru.
Jak ona, tak já, jsme se pokaždé pokusily svým matkám nastavit hranice. Marně. Přišel nápor výčitek. Vztek, že na to nemáme právo. Jednoduše dlouhá a únavná představení, často na několik hodin. Podle terapeutů je právě tahle dynamika velmi častá. Toxičtí rodiče zaměřují vinu směrem ven, protože uvnitř ji neunášejí. Odborníci popisují, že toxičtí rodiče si dítě pletou s terapeutem nebo zachráncem, tedy někým, kdo má ulevit jejich vnitřnímu chaosu.
Zlomový moment v tom, jak vnímám svou matku
A pak přišel okamžik, který mi definitivně ukázal, že nejde o nedorozumění, ale o vzorec, který se nezmění. Když jsme se s partnerem přestěhovali do vlastního domu, má matka se jednoho dne objevila bez ohlášení u dveří. Ne sama. Přivedla si partnera a hlavně nemocného dědečka, který stěží stál na nohou. Věděla, že ho neodmítnu. Věděla, že ho nenechám venku v zimě. A přesně na to spoléhala. Použila ho jako klíč, který otevře dveře, i když jsem je chtěla zavřít.
Odborníci popisují, jak toxičtí rodiče často ignorují soukromí a vnímají vaše hranice jako výzvu, ne jako hranici. Přesně tohle bylo ono. Vetřela se do mého prostoru s přesvědčením, že na něj má nárok.
