Článek
Poprvé ve velké budově: Nervozita a očekávání
Krčila jsem se na lavičce v čekárně, tiskla složku s životopisem a snažila se dýchat tak, aby to nikdo nepoznal. Srdce mi bušilo do spánků – bylo to slyšet, nebo jsem byla jen paranoidní? Všude kolem mě postávali lidi, kteří vypadali, že jsou v tomhle maratonu o místo už podesáté.
Pár z nich působilo, jako by zrovna přišli ze slavnosti sebevědomí, jiní nervózně čichali k bundě a uhýbali pohledem. Měla jsem jen jedinou myšlenku: dojít si pro odpovědi a doufat, že to nebude žádný horor.
Když mi personalistka podávala ruku
Přišla pro mě žena v modrém saku, s dokonalým make-upem a úsměvem, který mi přišel trochu mechanický. „Tak pojďte se mnou,“ pronesla jen tak napůl mile, napůl úřednicky. Prošly jsme chodbou, kde seděly brigádnice v uniformách a zíraly do zdi, jakoby už neměly kam jít ani o čem snít.
Držela jsem se, ale uvnitř to začínalo vařit. Něco mi našeptávalo, že dneska budu ráda, když odsud vyjdu ještě sama sebou.
Rozhovor v místnosti bez okna
Usadila jsem se na židli, která skřípala, jako bych ji obtěžovala už svou přítomností. Rozhovor nezačal otázkou na zájmy nebo sny, ale hned rázně: „Byla byste ochotná dělat každý víkend a noční směny?“ Zarazila jsem se, ani jsem nestačila otevřít pusu, když dodala: „Bez toho to tady nejde, to je standard.“
Najednou jsem nevěděla, zda jsem v supermarketu nebo na vojně. Myslela jsem na svoje páteční večery a náhlá představa, že je trávím mezi regály, mi přivodila mrazení.
A pak přišla další rána: „Smířila byste se s tím, být na nohách deset až dvanáct hodin? Přestávky jsou krátké, práce náročná.“ Tvářila jsem se klidně, ale v duchu jsem se potila. Připadala jsem si jako figurína, kterou někdo nastavil na výdrž a čeká, kdy upadne.
Když se mluvilo o penězích
„Základní plat je daný, ale skutečný výdělek poznáte, až jak se zapojíte… a zvládnete tempo,“ zamrkala na mě a posunula papír přes stůl tak, že jsem mimoděk ucukla. Ani netušila, jak moc mě to varování zasáhlo.
Měla jsem pocit, že tady se nehraje o spravedlnost, ale o to, kolik toho zvládnu a jestli si o přestávce vůbec stihnu dojít na záchod. Pevně jsem stiskla své složky a v hlavě se mi rozsvítila kontrolka.
Tohle nebyla nabídka, která by přinášela jistotu, ale spíš test: kolik toho vydržím, než mě systém semele.
Podepište hned, nebo už nikdy
Najednou vytáhla smlouvu a podsunula mi ji pod nos: „Když to podepíšete dnes, máte jistý nástup. Zítra už tady místo být nemusí,“ řekla. Zalapala jsem po dechu. Srdce se mi zachvělo, jakoby mi někdo sáhl až na kost.
„Já… můžu si to vzít domů a promyslet?“ vypravila jsem ze sebe. Cukla koutkem, oči jak z oceli. „Většina to podepisuje hned, ale jak chcete,“ procedila skrz zuby. Stála jsem před volbou, která mi najednou připadala příliš těžká.
Když jsem si poprvé řekla Ne!
Vyběhla jsem z místnosti s pocitem, že kdybych tam zůstala ještě minutu, udusím se. Smlouvu jsem schválně nechala ležet na stole, i když mě svrběla ruka a druhý hlas šeptal: takhle lehce ti přece místo neutíká.
Ale já už vnitřně věděla, že jakmile podepíšu, ztratím sama sebe. Venku mi do hlavy bušila ozvěna: „Budeš litovat, nebo budeš volná?“ Nevzala jsem nic, jen vlastní odvahu.
Cesta domů a úleva, jakou jsem nečekala
Cestou domů jsem zírala do kabátu, složka lehká – v ní jediné: mé ne, které mi tentokrát zachránilo kůži. Přišla jsem se ucházet o práci, ale našla jsem něco mnohem většího.
Bylo to osvobozující a zároveň děsivé, protože někdy je snadnější podlehnout tlaku než říct nahlas: „Tady být nechci.“ Ale tentokrát jsem to zvládla.
Pochopení, které zůstalo
Dodnes si pamatuji pocit, kdy jsem otevřela dveře domů a věděla, že tuhle ránu nic uvnitř nezanechalo. „Tak co, máš z toho dobrý pocit?“ zeptala se máma u stolu. Usmála jsem se. „Jo, mám. Nedala jsem se.“
V ten moment jsem pochopila, že někdy je nejcennější zkušenost ta, za kterou nedostanete ani korunu – ale získáte klid sama nad sebou. Tím se celý den uzavřel v tichém vítězství.
„Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.“
