Článek
Magické schodiště v domě U Černé Matky Boží
Stoupala jsem po těch neuvěřitelně zvláštních schodech a srdce mi bušilo zvědavostí, kam až mě zavedou. Všechno kolem mě bylo úplně jiné, než co znám – hrany, podivné geometrické tvary, světlo prolézající podivně zkosenými okny.
Hned jsem měla pocit, že jsem v jiném světě, jako kdyby se mnou někdo hrál neviditelnou kubistickou hru. O patro výš se otevřel prostor kavárny a já tam chvíli stála, lapala po dechu a hltala tu krásu.
Klavír tiše vyčarovával nostalgickou atmosféru, až mi běhal mráz po zádech. Nedokázala jsem odlepit pohled od toho neobvyklého interiéru, kde každý stůl i židle vypadaly, jako by je někdo poskládal ze střípků zrcadel.
Číšník mě přehlížel, i když jsem byla sama
Už když jsem se usadila u okna a v duchu se těšila na svůj zážitek, pocítila jsem první záchvěv nepohodlí. Číšník jasně viděl, že čekám a celé patro jsme měli jen pro sebe.
Po pár minutách rozpačitého čekání jsem se začala cítit nepatřičně, skoro až neviditelně. Přišlo mi, že i ta prastará podlaha se zajímá víc o můj příchod než on.
Když se konečně uráčil přijít, zatvářil se, jako by ho to snad obtěžovalo. Bez úsměvu. V duchu jsem si zoufale přála, aby se tím vše jen rozpačitě začalo a už to půjde jen kupředu.
Objednávka, která přišla ve špatný čas
„Dala bych si domácí limonádu, espresso lungo a créme brullé,“ zamumlala jsem, snažíc se nevypadat dotčeně. „Jasně, přinesu to hned,“ broukl číšník a zmizel dřív, než jsem stihla cokoli dodat.
Po dalších nekonečných minutách přinesl limonádu. „Aspoň něco,“ pomyslela jsem si, ale nervy mi už tepaly v hlavě. Růžová limonáda byla svěžejší než moje nálada, ale stejně jsem pořád čekala na kávu.
Jenže život v Grand Café Orient očividně plyne pomaleji.
Káva studená, dezert ještě studenější
Kávu přinesl až za další chvíli, a když jsem ji ochutnala, měla jsem pocit, že prošla cestou celým domem a dávno ztratila vřelost. O cukr jsem si musela říct znovu, což mě docela vyvedlo z míry.
Dezert? Nikde. Už jsem měla kávu skoro dopitou, když přistál vedle mě usměvavý číšník s malým talířkem a crème brûlée.
Usmála jsem se, ale byl to křivý úsměv. Ani ten sladký krém mě v té chvíli nedokázal zahřát, protože jsem byla zklamaná z toho, jak dlouho na všechno čekám.
„To myslíte vážně?“
Podívala jsem se nejistě na číšníka: „To myslíte vážně, že dezert přijde takhle pozdě?“ vysoukala jsem ze sebe, hlas se mi trochu třásl.
On pokrčil rameny a s klidným výrazem řekl: „Máme toho dneska hodně, slečno.“ Jenže v kavárně jsem byla pořád sama.
Půlka mě toužila zakřičet, druhá půlka si říkala, že teď už to nemá cenu. Cítila jsem, jak se mi celý zážitek bortí pod rukama.
Hudba dohrává dřív než můj zážitek
Klavírista, který mi připomínal radostnější časy kaváren, najednou dohrál a sbalil si noty. Oddychla jsem si, že aspoň něco bylo, jak jsem doufala.
Ale ten magický pocit z místa najednou vyšuměl a já se cítila podvedená. Lidi říkají, že na zážitky se vyplatí počkat, ale já měla chuť utéct.
Toalety jako z bolševického filmu
Schválně jsem zamířila na toalety – říká se, že ty prozradí pravou tvář podniku. Jenže to, co jsem viděla, mě šokovalo asi úplně nejvíc.
Špinavé stěny, podivný zápach a zařízení, které by snad styděli použít i soudruzi před čtyřiceti lety. Tak tohle jsem z nejelegantnější kavárny ve městě opravdu nečekala.
Sbohem, Grand Café Orient – už nikdy víc
Z kavárny jsem utíkala rychleji, než jsem vešla, a v hlavě mi pořád běžel rozporuplný zážitek. Architektonický ráj, kde by člověk čekal zážitek století.
Jenže skutečnost? Pomalá, odměřená obsluha, studená káva, předražený dezert a zoufalý závěr na záchodech. Jedno vím jistě. Příště půjdu kolem a budu se dívat jen ven.
Šla jsem tam pro kávový zážitek, dostala jsem jen krásu zdí. Srdce se mi zastavilo úžasem nad místem, ale zklamáním nad vším ostatním jsem odešla.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
