Článek
Když jsem vstoupila do přeplněné čekárny
Nejsem z těch, co by chodili po úřadech z vlastní vůle. Už při představě, jak trčím s anonymní partou lidí pod blikající zářivkou, se mi stáhne žaludek. Ale nový občanský průkaz mi žádné úlevy nedal, povinná návštěva zkrátka nepočká.
Říkala jsem si – dopoledne v týdnu, to snad přežiju. Jenže jen co jsem otevřela dveře, praštil mě do nosu dusivý vzduch plný nervózního šepotu a čekárna nacpaná k prasknutí.
Když mi úřednice oznámila, že budu čekat dvě hodiny
Oči mi sklouzly na tabuli a málem jsem si sedla na zadek. Před sebou jsem měla třicet čísel, to bude na věčnost. S povinně znuděnou rutinní tváří jsem vytáhla pořadové číslo z přístroje a stoupla si do kouta.
S úřednicí za přepážkou jsme si vyměnily pohled – já prosebný, ona naprosto netečný. Za chvíli ke mně ta paní přišla – přísná, s dokonalým drdolem a žádným smyslem pro humor v očích. „Bude to minimálně na dvě hodiny. Počítejte s tím,“ spustila suše, jako by mi diktovala předpověď počasí.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi koutky stáčí hluboko dolů. Představa dvou hodin v téhle zatuchlé místnosti bez možnosti odskočit si na kafe mě doslova dusila. Trochu mi cukalo v oku a hlavou mi běželo, že tohle přece nemůže být pravda.
Chvíli jsem jen stála, pak jsem to ze sebe prostě vystřelila: „Tak to si snad skočím pro spacák a stan, abych tu přežila.“ Sama jsem nebyla jistá, jestli to řekla ironie nebo zoufalství.
Jak jsem překvapila všechny včetně sebe
Na okamžik se zastavil čas. Celá místnost zmlkla, všichni na mě zírali. Na zlomek sekundy jsem se lekla, že mě úřednice snad pošle domů.
Ale místo výtky se nejbližší lidé začali smát, někdo chrochtavě, jiný tiše pod fousy. V očích té dosud kamenné paní probleskl nepatrný plamínek pobavení a koutky úst se jí zvedly – cože, ona umí úsměv?
A vedle mě seděl starší pán, který do toho vrazil šťouchanec: „Slečno, já mám v autě kempingovou židličku, když budete chtít, můžete si ji půjčit,“ zazubil se na mě. Rozesmála jsem se nahlas a přidali se i další.
Ta dusná nálada se jako mávnutím proutku rozplynula.
Když jsme z čekárny udělali improvizovanou kavárnu
Začali jsme s lidmi vyprávět příhody z předchozích návštěv úřadů. Bylo to, jako bychom najednou všichni sdíleli společný osud a stačila jediná věta, aby se bariéry rozplynuly.
Pán s kempingovou židličkou popisoval, jak ho naposledy na úřadě spletli s někým jiným a poslali domů s úplně cizí občankou. „To myslíte vážně?“ smála jsem se, když to dovyprávěl.
„Jasně že jo, od té doby se bojím, aby mi nevyměnili i vlastní hlavu,“ přišlo jeho suché mrknutí. Všichni se řehtali, dokonce i teenagerská dívčina přestala koukat do mobilu a přidala se k debatě.
Najednou jsem si připadala jako na improvizované kafíčko party, a ne jako v čekárně městského úřadu. Čas začal utíkat a já se přistihla, že už mě ta protivná úřední realita nehrozí pohltit.
Když jsem konečně přišla na řadu a nechtělo se mi odejít
Uběhla sotva hodina a na tabuli probliklo moje číslo. Bylo mi to skoro líto – právě když jsme se s ostatními nejvíc nasmáli a za oknem začal i svítit slunce.
Když jsem vstávala, jedna paní s veselým šátkem mě zastavila: „Díky vám to tady bylo dneska fakt k přežití. Měla byste sem chodit častěji, rozzářit to tu!“ zamávala mi.
Zasmála jsem se, až mi vyhrkly slzy, a došla si těch svých pět minut k přepážce. Najednou už mě nestrašily nevrlé úřednice ani dlouhé formuláře. Byla jsem nabitá dobrou náladou a věděla, že tohle čekání si budu pamatovat ještě dlouho.
Cestou domů jsem si uvědomila, jak málo někdy stačí
Už venku, když jsem šla ulicí a v kabelce mi šustil dočasný papírek místo občanky, najednou ve mně zůstalo něco hřejivého.
Napadlo mě, že úplně stačí kousek lidské odvahy a vtip, aby se i nechtěný úřednický maraton proměnil ve chvilku, na kterou se člověk bude s úsměvem vracet. Teď už vím, že i z povinné návštěvy si člověk může odnést mnohem víc, než suché razítko a nový doklad.
A že i v nejnudnější čekárně může vzniknout malý zázrak, stačí jen trochu odvahy říct nahlas, co nás zrovna napadne.
„Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.“
