Článek
Když jsme vítali instalatéry, měli jsme pocit, že začíná nová éra
Pamatuju si ten den úplně jasně. Slunce svítilo, já měla v očích naději a představovala jsem si, jak brzy přestaneme platit horentní sumy za elektřinu. „Vidíš, konečně do toho někdo šlápne,“ pošťouchnul mě tehdy manžel ve chvíli, kdy pracovníci rozbalovali na zahradě první panely. Hlavou mi problesklo, jak skvělé to vlastně je: děláme něco pro planetu a zároveň i pro naši peněženku.
První týdny jsem žila v euforii – všechno vypadalo perfektně
Běhala jsem po domě, okukovala nové rozvaděče a aplikaci v mobilu, která slibovala detailně ukázat, kolik energie zrovna získáváme. Večer jsme seděli nad výpočty a malovali si, že za pár let budeme mít systém splacený a elektřina se nás už nebude týkat. I sousedka se zastavila a já jí pyšně ukazovala střechu. Byla jsem přesvědčená, že my jsme ti chytřejší, kteří nezaspali dobu.
Z chvilky radosti se pomalu stávalo mrazivé vystřízlivění
Jenže brzy přišly první trhliny v téhle idylce. Po pár týdnech jsem v aplikaci uviděla, že výroba je sotva poloviční oproti tomu, co nám slibovali na začátku. Snažila jsem se to nějak omluvit – možná je málo slunce, možná něco ladí… Jenže ani další dny nebyly o nic lepší. Hryzalo mě to a začala jsem cítit, že něco nehraje.
Zjistila jsem, že dům je přes den částečně ve stínu a nikdo nás na to neupozornil
Večer jsem seděla s manželem na terase, pozorovala stromy za domem a začalo mi docházet, že tahle překážka je větší, než jsme čekali. „Nikdo nám neřekl, že tady budou hodiny stínu,“ rozčílil se manžel. Já v tu chvíli nevěděla, co říct – připadala jsem si podvedená. Najednou mi připadalo, že jsme při podpisu smlouvy naletěli a nikdo nám férově nevysvětlil, co se může stát.
Aplikace na hlídání celé dny nefungovala, byla jsem ve tmě
Absolutní zoufalství mi přinesly výpadky slavné aplikace. Říkala jsem si: „Jak mám vůbec vědět, jestli to jede?“ Člověk prý má mít všechno pod kontrolou, ale já měla pocit, že každý den jen hádám, kolik systém vlastně vyrábí. Volala jsem technikům, ti mě akorát klidnili, že „to bývá, že to bude dobrý“. Ve skutečnosti jsem měla pocit, že mě tahají za nos.
V noci mě budilo nepříjemné bzučení - místo úspory přišel stres
Sotva jsem si začala trošku zvykat, objevil se další problém. Po domě se rozléhalo šílené bzučení z měniče ve sklepě. Myslela jsem, že to přejde, ale místo toho to začalo narůstat. V noci jsem se nejednou vzbudila s pocitem, že nemůžu dýchat – ten hluk mi lezl na nervy. Když jsem to řešila s firmou, odbyli mě: „To je normální, časem si zvyknete.“ Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň.
Jednou vypadl proud a rázem jsme byli ve tmě jako v jeskyni
Ten večer jsem nikdy nezapomněla. Seděli jsme s dětmi u stolu, vtom najednou všechno zhaslo. Svíčky jsme hledali po tmě, děti byly vystrašené. „To snad ne… Co teď budeme dělat?“ vykřikla dcera. „Hlavně klid,“ snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale uvnitř jsem se třásla. Večer jsme trávili o svíčkách jako někde na táboře – jenže bez legrace.
Vyúčtování po půl roce mi vyrazilo dech – úspory skoro žádné
Čekala jsem aspoň nějakou úlevu na účtech, ale bylo to skoro směšné. Seděla jsem s fakturami a nevěřila vlastním očím. „No tak to je vážně vtipný. Tolik peněz v háji a účty pořád stejně vysoké,“ prohlásil suše manžel. Byla jsem zoufalá, protože zatímco splátky za systém odcházely každý měsíc, z úspor nebylo vůbec nic. Hrdost střídal trapný pocit, že jsme naletěli.
Ostatní si soláry chválili, já měla slzy vzteku
Zazvonila jsem známým, co mají taky panely. U nich prý žádné stíny, žádný hluk, účty prý klesly na polovinu. „Tak proč my ne?“ ptala jsem se, ale odpověď nikdo neměl. Připadala jsem si jako hlupák. S každým dnem jsem byla unavenější, místo radosti z technologie jsem měl na krku jen trápení.
Boj s nekonečným papírováním a nezájmem firmy
Neměla jsem klid ani na chvíli – když jsem volala na podporu, pořád mě posílali jinam. Jeden dokument chyběl, další byl prý špatně, celé se to táhlo do nekonečna. Pořád jsem poslouchala, že chyba je na naší straně, že jsme si to měli lépe zjistit. Připadala jsem si maličká a bezmocná vůči anonymní firmě, která mi byla čím dál vzdálenější.
Pohled na střechu mi kazí náladu každý den
Teď už mi z původního nadšení nezbylo nic. Manžel litoval a nejednou mi řekl, že bychom nikdy neměli souhlasit. Já pokaždé, když jdu kolem domu, jen ztěžka polykám vztek a hořkost. Kdybych měla vrátit čas zpět, do takového experimentu bych v životě nešla. Na místo radosti z moderní technologie jsem si přinesla jen zklamání, únavu a pocit, že mě někdo pořádně doběhl.
„Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.“
