Článek
Voněla káva, ale my jsme si chtěly oddechnout u čaje
Sobotní podvečer. Po šíleném týdnu jsem konečně mohla na chvíli vypnout. S Bárou jsme dorazily do slavné kavárničky v centru, kde každý doporučoval kávu a domácí zákusky. Uvnitř to opravdu vonělo neskutečně; káva a ještě teplé croissanty mě lákaly na každém kroku. Přesto jsme se obě shodly – dnes chci jen obyčejný zelený čaj, ne žádné latté.
Posadily jsme se ke stolu u okna. Pozorovala jsem lidi kolem, někdo klábosil, jiná parta si posílala fotky na mobilu. S Bářinou přítomností se mi úplně ulevilo na duši. Bavily jsme se a už jsem skoro zapomněla na zmatek z práce.
„Takže čaj? Ve slavné kavárně?“
Přišel k nám číšník, mladý kluk s nakrátko ostříhanými vlasy a až příliš sebevědomým úsměvem. Objednaly jsme si dvě konvičky zeleného čaje. Čekala jsem normální reakci, ale místo toho se znatelně uchechtl a povídá: „Takže vy sem jdete do kavárny na čaj?“ Ta ironie byla ostrá jako břitva.
Bára se na mě podívala a stáhla rty do tenké linky. I servírka u baru se škodolibě pousmála a já měla pocit, že mě někdo právě vyrazil z party jen za to, co piju. Na chvilku jsem litovala, že jsme si radši neobjednaly tu jeho velebenou kávu, aby byl klid.
„Hele, támhleten si dává zase jen jeden dortík…“
Chvilku jsme seděly v mlčení a popíjely horký čaj, až se moje rozhořčení začalo mísit s bezmocí. Nebyly jsme jediné – za chvíli totiž číšník sarkasticky upozornil dalšího hosta, že osmiletý capart si na rozdíl od ostatních dává jen jednu sladkost. Jiného rovnou odbyl, když chtěl bezkofeinovou kávu.
Bylo jasné, že si rád z lidí utahuje, místo aby je obsluhoval s úsměvem. Měla jsem v sobě najednou směs naštvání a bezmoci. V hlavě mi šrotovalo – vážně se tady musí host ponižovat jen proto, že není stádní typ?
Jakmile jsme dopily, přišel další výsměch
Dopily jsme poslední doušky čaje a připravila jsem peněženku. Zavolala jsem si číšníka a poprosila o účet. Tentokrát se ještě víc ušklíbl: „Tak co, dámy, dneska jen ty dva čaje? To se vám ani neprodražilo.“ Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
Teď jsem si ale řekla dost. Usmála jsem se a vytáhla věrnostní kartičku s nasbíranými body. Podala jsem mu ji a řekla: „No, právě že prodražilo. My sem totiž chodíme často, takže dneska platíme body – a nedostanete od nás ani korunu navíc.“
Na chvíli mu úplně spadla brada. Veškerá jeho povýšenost byla pryč. Ztratil půdu pod nohama, to bylo vidět na první pohled. Začala jsem se v duchu opravdu bavit.
„Možná se zaměřte na obsluhu, ne na rýpání“
Bára pohotově přihodila: „Možná byste se měl víc starat o obsluhu než o to, co kdo pije.“ A podívala se na něj s úsměvem, ve kterém bylo všechno: ironie, výsměch i zadostiučinění.
Číšník si odkašlal, ani neodpověděl a šoural se od našeho stolu, jako by mu někdo ubral půl metru na výšce. Zatímco jsme v klidu sbíraly věci, měla jsem radost, že jsem se tentokrát nenechala vtáhnout do jeho hry.
Najednou jsem získala jistotu, že i stručná slova a úsměv dokážou právě v pravý čas obrátit situaci úplně naruby. Venku už byla tma, ale mně bylo, jako by znovu vysvitlo slunce.
Odcházely jsme se smíchem a s pocitem vítězství
S Bárou jsme se držely za ruce a smály se tomu, co se právě stalo. Nebyl potřeba žádný křik, hádka ani konfrontace. Kolikrát stačí obyčejná věta, trocha odvahy a povýšence zaskočit tím, co vůbec nečeká.
Bylo mi jasné, že už si příště nenechám vzít pohodu kvůli někomu, kdo si léčí ego na hostech. A příště? Klidně si dám zase jen obyčejný čaj. Protože to, co člověk pije, rozhodně neurčuje, co si nechá líbit.
Redakční poznámka
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
