Článek
Když mi oznámil, že začne pracovat jako hodinový manžel
Ta chvíle se mi vryla do paměti. Seděli jsme spolu u večeře, když mezi soustem špaget prohodil: „Začnu dělat hodinovýho manžela.“ Zasmála jsem se, protože to znělo vtipně, on a hodinový manžel! Vždycky měl šikovné ruce a s nářadím si rozuměl líp než kdejaký opravář.
Spokojeně jsem kývla, peníze jsme tehdy potřebovali a já byla hrdá, že si sám našel něco, co ho doopravdy naplňuje. První dny byl samý úsměv. Vyprávěl zážitky, skoro každý večer mě bavil historkami o vytrvalých stařenkách a chaotických maminkách.
„Zlatíčko, představ si, paní Nováková mi málem udělala čaj, když jsem jen dotáhl kohoutek,“ pochechtával se. Těžko se mi teď vzpomíná na to své nadšení. Měla jsem pocit, že jsme konečně na správné cestě a nový začátek nám přinese spoustu radosti.
Když práce začala přinášet stíny do našeho vztahu
Změny přišly nenápadně. Nejprve pár rozhozených večerů, kdy domů dorazil podezřele pozdě. „Byly toho dneska mraky, věř mi,“ omlouval se, ale v očích měl zvláštní záblesk, který jsem nikdy předtím neviděla.
Unavený byl jinak než jindy. Ne fyzicky, spíš jako by nesl nějaké tajemství, které ho zároveň tíží i pobaví. Jednou jsem při úklidu náhodou našla v jeho batohu dámský parfém. Srdce mi poskočilo.
„Kde se to tu vzalo?“ sykla jsem na něj, když večer přišel. Zrozpačitěl, zamrkal: „Jedna paní mi to omylem vrazila při placení mezi věci.“ Chtěla jsem tomu věřit. Opravdu jsem chtěla.
Když jsem zahlédla zprávu, kterou nikdy neměl dostat
Při dalším běžném večeru, kdy odběhl do sprchy, jsem zahlédla rozsvícený displej jeho telefonu. Přišla zpráva od cizí ženy: „Příště zase počkám v posteli 😏.“ Byla jsem jako opařená, ruce se mi roztřásly.
Nechápala jsem, proč by mu někdo takhle psal, když mezi nimi má být jen práce a placení za opravy. Jakmile se vrátil do pokoje, nedokázala jsem udržet klid. „Tohle už teda nechápu. Co ti ta paní píše?“ vyhrkla jsem. Snažil se zlehčit situaci.
„Ale prosím tě, jsou to hloupý fórky…některé klientky prostě nemají v hlavě všechno v pořádku.“ Měla jsem chuť křičet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a doufala, že má pravdu.
Když jsem zjistila pravdu a všechno se ve mně zlomilo
Jasně, že jsem to měla nechat být. Jenže podezření mě už nepustilo. Jednoho večera, když se zase dlouho sprchoval, jsem ze zoufalství vzala jeho mobil a projížděla zprávy.
Četla jsem jejich rozhovory a měla pocit, že se mi zastaví srdce. Narážky, domluvy, důkazy, které už nešlo popřít. Představila jsem si, jak odejde z domu a já naivně věřím, že pomáhá s nábytkem, zatímco on…
Čím víc jsem četla, tím víc jsem měla chuť všechno rozbít. Ale místo toho jsem jen seděla na posteli a otupěle zírala do zdi. V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo.
Když přišla konfrontace a rychlý konec
Vylezl z koupelny, utíral si vlasy ručníkem, když jsem tiše řekla: „Vím, co děláš. A už to dál nejde.“ Ztuhl, pustil ručník na podlahu, zpraženě na mě koukal.
„Možná mi něco řekneš?“ pronesla jsem chvějícím se hlasem. Jenom sklopil oči, nebránil se, nezapíral, jen stál a mlčel. Chvíli jsem na něj čekala, že se bude aspoň snažit se omluvit, chytit mě za ruku, ale nic nepřišlo.
Sbalil si pár věcí a odešel. Můj svět se během deseti minut úplně rozpadl.
Když jsem zůstala sama v cizím bytě
Ten večer jsem poprvé zažila opravdové ticho. Byt, kde jsme ještě včera smáli, byl najednou chladný, neznámý a prázdný. Seděla jsem uprostřed haldy polštářů, úplně ochromená.
Neměla jsem chuť brečet. Jen jsem se neustále ptala sama sebe, jestli jsem celou dobu byla úplně slepá. První rána byla šílená. Napsala mi kamarádka zprávu a já jí jen suše odepsala, že všechno skončilo.
Nevěděla jsem, kde mám začít znovu. Nebolí to jinak, než když ti někdo zlomí srdce cizí rukou – bolí to proto, že zradí někdo, komu věříš víc než sobě.
Když jsem si začala budovat nový život
Časem jsem se naučila věřit, že na mně není nic špatného, i když jsem jeho byznys podporovala. Bolest mě vlastně posílila. Dneska už ho nechci nikdy vidět. Hodinové manžely využívat můžu, ale do svého života už žádného pouštět nebudu.
Potřebuji vedle sebe někoho, komu můžu věřit a kdo mě nebude balamutit sladkými řečmi o montování poliček. Když na tu dobu myslím, docela mě šokuje, jak moc se člověk může mýlit v někom, koho považuje za nejbližšího.
Nikdy už nechci být tou, co sedí doma a čeká, kdy se ten její konečně vrátí z práce… a jestli se opravdu vrací jen z práce.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
