Článek
S Markem jsme spolu třetí rok a bydlíme v malém bytě v Praze. Není to dokonalé, ale většinu času nám to funguje. O jeho bývalé jsem věděla od začátku. Vyprávěl, že se rozešli v dobrém, že to prostě skončilo a že se občas potkají se společnou partou. Neřešila jsem to, přišlo mi to normální. Jen mě někdy zneklidnilo, když o ní mluvil až moc hezky, takovým zvláštním tónem. Poslední měsíce mu ale telefon začal pípat častěji, hlavně večer. Několikrát jsem koutkem oka zahlédla její jméno na displeji a vždycky jsem znervózněla, ten pocit jsem ale sama před sebou shazovala jako žárlivost.
Telefon cinkne a všechno se změní
Jedno úterý večer jsme seděli na gauči a koukali na seriál. Marek pak šel do sprchy a nechal telefon vedle mě. Mobil dvakrát cinkl a na zamčené obrazovce se objevilo její jméno a kousek textu, něco jako „pamatuješ, jak jsme…“. Zůstala jsem na to civět. Hlavou mi běželo, že nejsem policajt, že jsem přece řekla, že mu věřím. Zároveň se mi ale vybavily všechny předchozí pochyby, ty večerní notifikace, ty jejich společné historky. Cítila jsem tlak na hrudi a slyšela svoje vlastní srdce. Po chvíli přemýšlení a váhání jsem vzala telefon do ruky, zadala kód, který znám, a uvědomovala jsem si, že dělám něco, co už nepůjde vzít zpátky.
Otevřela jsem jejich konverzaci a během pár vteřin mi bylo úzko. Četla jsem, jak mu píše, že jí chybí, jak vzpomínají na jejich společnou dovolenou a jak mu napsala, že „s nikým se necítila tak v bezpečí“. Nebyly tam vyloženě sexuální narážky, ale bylo to intimní a hodně osobní. Všimla jsem si, že jí odpovídá mile, s úsměvnými smajlíky, někdy jí to vrací podobným tónem. Působilo to, jako by mu ten zájem dělal dobře, jako by si to užíval. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Mobil jsem rychle zamkla, položila displejem dolů, ruce se mi třásly. Bylo mi špatně jak z toho, co jsem četla, tak z toho, že jsem tam vůbec lezla.
První přiznání, první praskliny v důvěře
Když vylezl ze sprchy, snažila jsem se tvářit normálně, ale bylo mi jasné, že to nezvládám. Seděl vedle mě, podíval se na mě a hned se zeptal, co se děje. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jestli to zapřít, nebo to říct. Nakonec ze mě vypadlo: „Podívala jsem se ti do telefonu.“ Hned jsem začala koktat omluvu, ale zároveň jsem cítila, že kdybych to teď nechala být, nedokázala bych v tom dál fungovat. Řekla jsem mu, že mám dlouhodobě pocit, že jeho ex má v našem vztahu pořád nějaké místo, i když s námi fakticky není. Viděla jsem na něm, jak je naštvaný i překvapený, ale zároveň jsem cítila, že přesně ví, k čemu mířím.
Nejdřív vybuchl. Že jsem překročila hranici, že má právo na soukromí, že jsem mu narušila důvěru. Nehádala jsem se, jen jsem se rozbrečela a klidně mu zopakovala konkrétní věty, které jsem četla. Řekla jsem mu, že pro mě tohle není jen „bývalá kamarádka“, ale že takhle nepíšu někomu, ke komu už nic necítím. V tu chvíli znejistěl. Po chvilce ticha přiznal, že mu lichotí, že na něj někdo pořád myslí, že ho to egoisticky těší. Tvrdil, že mě opustit nechce, že s ní nic nezačíná, ale bylo vidět, že si vůbec neuvědomil, jak moc tohle narušuje náš vztah a moji jistotu v něm.
Společná pravidla, nebo každý sám za sebe
Pák jsme se přesunuli do kuchyně a seděli tam dlouho do noci. Bavili jsme se o tom, co je pro mě v pohodě a co už ne. Říkala jsem mu, že jsem v předchozím vztahu zažila nevěru, že jsem mu to kdysi sice řekla, ale nikdy jsme se nebavili o tom, co to se mnou doopravdy udělalo. Vysvětlovala jsem mu, že pro mě nejsou problém kamarádské zprávy s ex, ale taková napůl intimní konverzace, do které nejsem zapojená. Domluvili jsme se, že takové zprávy od ní už jsou prostě moc, hlavně večer, kdy jsme spolu. Že jí napíše jasně a slušně, že taková komunikace je pro náš vztah problém. A já jsem mu řekla, že už nechci sahat na cizí telefon, že tohle pro mě bylo krajní řešení, ke kterému mě přivedla vlastní nejistota a strach.
Další večer si sedl ke stolu, vzal mobil a řekl mi, že jí teď napíše a že jestli chci, můžu u toho být. Byla jsem nervózní, ale kývla jsem. Sledovala jsem, jak jí píše, že si jí váží, ale že se musí stáhnout, protože má jiný život a partnerku, kterou nechce zraňovat. Žádné dramatické scény, prostě normální zpráva, ale pro mě měla velkou váhu. Ona po chvíli odepsala, že to respektuje a že nám nechce lézt do vztahu, i když jsem z tónu cítila dotčené ego. Ulevilo se mi, že to udělal, že jsem to viděla na vlastní oči. Zároveň jsem ale pořád myslela na jednu věc: kdybych se do toho telefonu nepodívala, nic z toho by se nejspíš nestalo. Beru to jako varování a připomínku, že příště chci mluvit dřív, i za cenu nepříjemného rozhovoru, než čekat, až mě strach dovede k něčemu, za co se sama před sebou stydím.
