Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu, přede mnou hromádka účtů a úplně nahoře upomínka za elektřinu. Pořád dokola jsem přepočítávala zůstatek na účtu a částky na papírech, ale i kdybych to počítala obráceně, prostě to nevycházelo. Bylo mi těžko od žaludku. Zavolala jsem na něj do obýváku, ať se jde podívat, že tohle už fakt nedám jen ze svého. Přišel otrávený, tvářil se, že jsem ho vyrušila od něčeho důležitého, mrknul na ty papíry a jen mávnul rukou, že „nějak to dopadne“. V tu chvíli jsem cítila, že mi dochází trpělivost. Po měsících stresu kolem peněz mi ta věta připadala skoro jako výsměch.
Hádka, která odkryla mnohem víc
Začala jsem mu vyčítat, že vlastně ani nevím, kolik bere, že všechny složenky a nájem jdou přes můj účet, a když už něco přinese, je to nárazová částka a k tomu slib, že „od příštího měsíce to bude lepší“. On na to hned nastartoval, že prý moc utrácím, že pořád něco potřebuju, že kdybych se uskromnila, tak jsme v pohodě. Hlas nám oběma stoupal, najednou jsme neřešili jen elektřinu, ale všechno možné zpátky několik let – kdo co kdy udělal, kdo koho nepodržel. V jednu chvíli prásknul do stolu, řekl, že se se mnou nedá mluvit, a odkráčel zpátky do obýváku, kde pustil televizi tak nahlas, že mi to přišlo skoro schválně. Banální účty se během pár minut změnily v bilanci celého vztahu.
Zůstala jsem v kuchyni sama, ruce se mi třásly vzteky i bezmocí. Hlavou mi běželo, jestli si ze mě dělá blázna, nebo je na tom fakt tak špatně, že se stydí říct, kolik vydělává. Pak mi došlo, že mi nikdy neukázal výplatní pásku, nikdy jsem neviděla jeho smlouvu, vždycky to nějak odbyl. „To je složité, to bys stejně nepochopila,“ říkal. Najednou jsem ten večer měla pocit, že už takhle dál nemůžu fungovat, že aspoň musím zjistit, jak na tom doopravdy jsme. Šla jsem do ložnice, otevřela skříň, kde má všechny své papíry. Věděla jsem, že tam někde má složku s dokumenty, párkrát jsem ji držela v ruce, když jsem skládala věci. Už ve chvíli, kdy jsem sahala dovnitř, jsem věděla, že mu lezu do soukromí, ale převážil strach z toho, že jednou prostě nebude na nájem.
Krabice ve skříni, která změnila všechno
Odsunula jsem složená trička a narazila na papírovou krabici, kterou jsem tam nikdy předtím neviděla. Chvíli jsem na ni jen koukala a přemýšlela, jestli ji mám vůbec otevírat. Zvědavost a nervy ale udělaly svoje. Sundala jsem víko a zůstala stát na místě. Uvnitř byly obálky stažené gumičkami, v každé silný svazek eur. Tolik peněz jsem na vlastní oči nikdy neviděla, rozhodně ne pohromadě u nás doma. Na některých obálkách byla napsaná cizí příjmení a částky. Byla jsem úplně v šoku. Na jednu stranu se mi na chvíli ulevilo, že nejsme úplně na mizině, na druhou stranu se mi udělalo fyzicky špatně z představy, že o tomhle všem celou dobu nic nevím.
Vzala jsem pár těch obálek do ruky a šla za ním do obýváku. Srdce mi silně bušilo, ruce se mi třásly. Postavila jsem se mezi něj a televizi a bez nějakého úvodu jsem mu ty obálky ukázala. „Tohle jsou ty tvoje žádné peníze?“ vyjelo ze mě. On vyskočil a začal na mě křičet, že nemám právo lézt mu do skříně, že prohledávám jeho věci. Chtěl mi ty obálky vytrhnout z ruky. Když viděl, že se mi třesou ruce a že neustoupím, najednou změnil tón a začal koktat, že to nejsou jeho peníze, že je jen někomu drží, že to není tak, jak to vypadá.
Výmluvy, ticho a definitivní zlom
Zeptala jsem se ho, komu je drží a proč o tom nikdy nic neřekl, když tu sedíme nad upomínkami a děláme, že nemáme z čeho zaplatit ani základní věci. Začal mluvit o kamarádech, co mají exekuce, o tom, že jim tím pomáhá, že kdybych věděla celý příběh, tak to pochopím. Jenže čím víc mluvil, tím méně to dávalo smysl. Spousta věcí byla „to je složité“, „to ti nemůžu říct“, „to bys jen řešila“. S každou další větou mi bylo hůř. Řekla jsem mu, že po tomhle s ním nemůžu dál řešit peníze, jako by se nic nestalo, a že nechci žít vedle člověka, který přede mnou tají takové částky. Zmlknul, sedl si na gauč, vypnul televizi a po chvíli jen řekl, že „mi to nějak vysvětlí“. Mezi námi ale bylo ticho, ve kterém jsem cítila, že se něco definitivně změnilo.
Večer skončil tak, že účty zůstaly ležet na stole a obálky jsem po dohodě vrátila zpátky do krabice. On se tvářil dotčeně, že mu nevěřím, já už neměla sílu dál mluvit. Šla jsem si lehnout, ale nedokázala jsem usnout, jen jsem koukala do stropu a v hlavě si přehrávala celý den. Přemýšlela jsem, jestli mám trvat na tom, aby ty peníze použil aspoň na zaplacení dluhů, nebo jestli se tím zapletu do něčeho, o čem radši ani nechci vědět. Zároveň jsem si v duchu skládala, co by bylo, kdybych od něj opravdu odešla – kde bych bydlela, jak bych utáhla všechny svoje výdaje sama. Najednou tam místo vzteku byl hlavně smutek. Došlo mi, že to nejhorší na tom všem nejsou ty peníze, ale to, že člověku, se kterým žiju, po tomhle prostě nevěřím. A že se to už nedá vrátit žádnou další hádkou ani omluvou.
