Článek
S partnerem jsme spolu byli asi rok a půl, když navrhl, že je čas, abych poznala jeho mámu. Bydlí na druhém konci města, takže to nebylo jen tak, „zaskočit na chvíli“. Domluvili jsme se na nedělní odpoledne u ní doma, prý jen taková seznamovací návštěva u kávy. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem cítila, že po té době je to logický krok. Chtěla jsem působit normálně, ne přehnaně snaživě, ale zároveň jsem nechtěla přijít s prázdnou, a tak jsem upekla bábovku. V tramvaji se partner smál, že jeho máma je trochu přísná, ale že se nemám bát, protože když mě má rád on, zvládne to i ona. Snažila jsem se tomu věřit, i když mi bylo těžko od žaludku.
Chladné přivítání a první varovné signály
Když nám otevřela, působila na mě hned trochu odměřeně. Nebyla vysloveně nepříjemná, ale chybělo tam jakékoli teplo. Podala jsem jí bábovku s tím, že jsem ji upekla ráno, a ona ji vzala a poznamenala napůl v žertu, napůl kysele, že péct umí i sama a že konkurence není potřeba. Usmála jsem se, protože jsem nevěděla, jak jinak reagovat, a řekla něco ve smyslu, že příště klidně přijdu s prázdnou. V předsíni jsem si všimla spousty fotek partnera z dětství i dospívání, ale žádné jiné rodiny. Nevěděla jsem, jestli je rozvedená, vdova, nebo jak to mají, ale ve mně to vyvolalo dojem, že je na něj hodně navázaná. Usadila nás v obýváku, nabízela kafe a zákusek, ale většinu času mluvila hlavně s ním. Já jsem odpovídala, když se na něco zeptala, ale cítila jsem se spíš jako host, kterého někdo přivedl, než jako někdo, koho je ráda, že poznala.
Po chvíli navrhla partnerovi, ať jí pomůže v kuchyni s hrnky. Vstali a odešli a já zůstala v obýváku sama. Chvíli jsem poslouchala zvuky z kuchyně, ale pak jsem si uvědomila, že už je tam nějak dlouho. Začalo mi to být trochu divné, ale pořád jsem si říkala, že třeba něco hledají nebo řeší. Najednou se ale ve dveřích objevila jen ona se dvěma hrnky kávy v ruce. Partner zůstal v kuchyni. Posadila se naproti mně, postavila přede mě hrnek a chvilku si mě jen beze slova prohlížela. Ta pauza byla nepříjemně dlouhá. Pak klidným, úplně vyrovnaným hlasem řekla, že je podle ní lepší být upřímná, a proto mi chce něco říct. A bez nějakého úvodu mi oznámila, že mě nikdy nebude mít ráda, protože pro jejího syna není nikdo dost dobrý a já na tom nic nezměním.
Stud, bezmoc a přetvářka v obýváku
V první chvíli jsem skoro nevěřila, že to opravdu řekla. Měla jsem pocit, že mi ztěžklo celé tělo a že pár vteřin vůbec nedokážu nic říct. Hlavou se mi honilo, jestli jsem něco pokazila hned u dveří, nebo jestli má o mně nějaké předsudky. Sehnala jsem v sobě zbytek odvahy a slušně se jí zeptala, jestli jsem udělala něco konkrétního, co jí vadí, nebo jestli je to jen její dojem. Pokrčila rameny a řekla, že ne, že jsem „asi v pohodě“, ale že nechce, abych si myslela, že z nás budou kamarádky, a že se nemám snažit jí zalíbit. V tu chvíli se ve mně míchal stud, vztek i pocit naprosté bezmoci. Seděla jsem tam v jejím obýváku s hrnkem kávy a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Jen jsem tiše přikývla a řekla, že to respektuju, a snažila jsem se tím tu situaci nějak ukončit.
Když se partner za chvíli vrátil z kuchyně, tvářila se jeho máma, jako by se nic nestalo. Najela na neutrální témata, začala se bavit o práci, počasí a o tom, co se děje v jejich ulici. Seděla jsem tam a měla pocit, že vnímáme situaci úplně jinak. Odpovídala jsem stručně, slušně, ale už jsem nedokázala předstírat uvolněnou náladu. Jen jsem čekala, až uplyne nějaký přiměřený čas, abychom mohli odejít. Po necelé hodině jsem se vymluvila na bolest hlavy a navrhla partnerovi, že bychom asi měli jet domů. Viděla jsem na něm, že je mu to před mámou trochu trapné, ale neprotestoval. U dveří mi jeho máma formálně podala ruku, popřála mi hezký zbytek dne tónem, ve kterém byl jasný odstup, a zavřela za námi.
Cesta domů, napětí a nové hranice
V tramvaji cestou domů bylo nejdřív ticho. Přemýšlela jsem, jestli to mám vůbec otevírat hned, nebo počkat, ale nakonec jsem to nevydržela. Řekla jsem mu přesně, co mi jeho máma v obýváku řekla. Viděla jsem na něm šok, nejdřív tomu ani nechtěl věřit, ptal se, jestli jsem to správně pochopila. Pak připustil, že máma umí být „ostrá“, ale snažil se to zlehčit tím, že to asi myslela jinak, že to je její způsob, jak si dělá odstup. Mě to ale bolelo a řekla jsem mu, že se tam necítím vítaná a že potřebuju, aby chápal, jak moc mě to zasáhlo. Nakonec jsme se domluvili, že tam teď nějakou dobu jezdit nebudu, a že si s ní o tom promluví on. Vnímala jsem ale, že je mezi námi kvůli tomu napětí, i když se snažil tvářit, že je všechno v pořádku.
Večer doma jsem nad tím pořád přemýšlela. V hlavě jsem si přehrávala, co jsem mohla říct jinak, jestli jsem se neměla ozvat víc, být asertivnější, nenechat to jen tak přejít. Zároveň jsem ale věděla, že v té chvíli jsem na to prostě neměla sílu a byla jsem úplně zaskočená. Došlo mi, že její postoj asi nezměním a že to ani není moje odpovědnost. Jediné, co můžu ovlivnit, jsou moje vlastní hranice. S partnerem jsme si potom otevřeně sedli a řekli si, že vztah je hlavně mezi námi dvěma a že od něj potřebuju podporu, i když to nebude v souladu s tím, co si jeho máma přeje. Neznamená to, že mě tahle zkušenost nebolí, pořád je mi to nepříjemné, když si na to vzpomenu. Ale zároveň mi to pomohlo ujasnit si, co jsem ochotná ve vztahu k jeho rodině akceptovat a kde pro mě končí dobrá vůle a začíná sebetrýznění.
