Článek
Druhý týden jsem byla na měsíční stáži v menším městě v cizině a začínalo mi z toho docela hrabat. Přes den to šlo, v práci jsem měla lidi kolem sebe a pořád bylo co dělat, ale večery byly horší. Seděla jsem na pokoji, pouštěla si seriály, projížděla sociální sítě a měla pocit, že mi venku utíká něco, u čeho nejsem. V sobotu večer mi to došlo už úplně. Zavřela jsem notebook, oblékla si džíny a řekla si, že prostě půjdu do nejbližšího baru a uvidím. V tom baru bylo narváno, všude hluk a směs jazyků, u pultu jsem si objednala drink a snažila se nemyslet na to, jak osaměle tam asi vypadám. A pak jsem za sebou zaslechla češtinu. Otočila jsem se, pousmála se na skupinku u vedlejšího stolu a řekla něco jako: „Já vám rozumím.“ Oni se začali smát a hned mě přizvali k sobě.
Od náhodného setkání k prvnímu polibku
Bylo jich asi pět, ale nejvíc mě zaujala jedna žena, o pár let starší než já. Pohnula se, abych si mohla sednout vedle ní, a úplně přirozeně jsme se daly do řeči. Nejdřív klasické věci – odkud jsem, co tu dělám, jak dlouho jsem ve městě. Ale docela rychle jsme sklouzly k normálnímu povídání o práci, ne tak konkrétně, spíš o tom, jaké to je v jiných firmách, jak se člověk učí cizí jazyk, jaké to je začínat někde úplně jinde. Všimla jsem si, že se na mě hodně dívá, že se mě občas dotkne na ruce, když se směje, a jednou mi úplně samozřejmě objednala další drink. Po těch pár dnech, kdy jsem se cítila jako někdo neviditelný, to na mě působilo strašně příjemně. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že z celé skupinky vnímám už jen ji a ostatní jsem vnímala jen okrajově.
Když se začali ostatní rozcházet domů, zeptala se mě, jestli si nechci ještě projít město. Říkala, že se jí nechce hned domů, a mně se nechtělo vracet do tichého pokoje, takže jsem bez váhání souhlasila. Vyšly jsme ven, bylo příjemné teplo a město bylo pořád dost živé. Procházely jsme se kolem kanálů, které byly osvětlené lampami, a naše povídání se přirozeně stočilo k osobnějším tématům. Mluvily jsme o bývalých vztazích, o tom, kdy jsme si každá uvědomila, že ji přitahují ženy, jak probíhal coming out a jak na to reagovala rodina. V jednu chvíli jsme se zastavily na mostě, opřely se o zábradlí a na chvíli ztichly. Cítila jsem mezi námi silnou blízkost, takže když se ke mně naklonila, neuhla jsem. Políbily jsme se a mně to přišlo úplně samozřejmé.
Noc plná chemie a ranní šok
Nakonec padla věta, jestli nechci k ní „na ještě jednu skleničku vína“. Obě jsme věděly, že nejde o víno, ale bylo fajn si to nahlas nepokazovat. Její byt byl útulný, ukázala mi výhled z okna, pár fotek z výletů, vyprávěla, jak se jí tu nakonec začalo líbit. Mezitím jsme se pořád líbaly, trochu povídaly, trochu se zase přitahovaly k sobě. Skončily jsme spolu v posteli a já usínala s hlavou plnou dojmů, nadšená a zároveň trochu nejistá, co z toho vlastně bude. Ráno jsem se probudila trochu rozpačitá, nevěděla jsem, jak se tvářit, ale ona byla v klidu. Udělala kafe, zeptala se, jestli nechci snídani, a tím to celé odlehčila. Najednou to nebyla „nějaká noc“, ale normální ráno dvou lidí.
U snídaně jsme se dostaly k rodině a k tomu, odkud přesně z Česka jsme. Řekla jsem jí, že jsem z rodného města kousek od Prahy, a ona zvedla obočí, že tam nějaký čas dojížděla do práce, když ještě žila v Česku. Bavily jsme se o jejím oboru, zmínila účetnictví a já zpozorněla, protože moje máma dělá něco podobného. Začala mluvit o bývalé firmě a říkala, že si z kanceláře pamatuje pár lidí. Tak jsem vytáhla mobil, našla fotku mámy z firemního večírku, kterou mi před časem poslala, a ukázala jí ji: „Třeba ji znáš.“ V ten moment jsem viděla, jak jí ztuhl výraz, pak se začala smát a řekla: „To jako fakt. Já jsem s tvojí mámou několik let seděla v jedné kanceláři.“ Seděla jsem naproti ní s hrnkem kávy v ruce a jen jsem koukala.
Když se milostný život potká s rodinou
V hlavě mi to začalo rychle docházet. Došlo mi, že jsem strávila noc s bývalou kolegyní svojí mámy. Bylo mi trapně a zároveň mi to přišlo tak absurdní, že jsem se začala smát taky. Zeptala jsem se jí, jestli si mě s mámou někdy nespojila, a ona vysvětlila, že znala jen její křestní jméno a že jsem jí z fotky byla povědomá, ale prostě jí to nedocvaklo. Chvíli jsme rozebíraly, jak by asi moje máma reagovala, kdyby to věděla. Obě jsme se tomu smály a zároveň mi bylo trochu fyzicky nepříjemně jen při té představě. Pak začala vyprávět historky z práce, jak se máma chovala v kanceláři, co říkala, na co si stěžovala. Bylo zvláštní to poslouchat – jako bych se na ni na chvíli dívala očima někoho úplně jiného.
Nakonec jsme se domluvily, že jí rozhodně nebudeme hned volat ani nic dramatického řešit. Shodly jsme se, že to zatím zůstane mezi námi dvěma. Vyměnily jsme si kontakty s tím, že kdybych v tom městě něco potřebovala, mám se ozvat. Obě jsme ale cítily, že ten večer a noc asi zůstanou jednorázovou epizodou, na kterou budeme spíš vzpomínat než ji rozvíjet. Když jsem pak šla zpátky na ubytování, přehrávala jsem si to celé v hlavě a sama pro sebe se usmívala. Připadalo mi neuvěřitelné, jak se v cizině může úplně náhodně propojit něco tak intimního s něčím tak „domácím“, jako je mámina práce. Zůstala ve mně zvláštní směs lehkosti, trapnosti a pocitu, že jsem se o sobě i o mámě něco nového dozvěděla.
