Článek
Bylo to úplně obyčejné úterní odpoledne. Byla jsem doma sama, vařila večeři a čekala, až se ozve kurýr s balíkem. Když mi zazvonil telefon z neznámého čísla, automaticky jsem si myslela, že je to on, a zvedla to bez přemýšlení. Místo toho se ozval mužský hlas, klidný, trochu úřední. Představil se jako pracovník bezpečnostního oddělení mé banky, hned mi řekl celé moje jméno a zmínil typ účtu, který u nich mám. V tu chvíli mě to trochu zarazilo, ale zároveň to působilo velmi věrohodně. V duchu jsem si řekla, že asi opravdu volá z banky, když mě tak přesně identifikoval.
Jak obyčejné odpoledne změnil jeden hovor
Bez dlouhého úvodu mi řekl, že na mém účtu teď právě probíhají podezřelé transakce do zahraničí a že mě volá proto, aby účet „okamžitě zabezpečil“. Začal popisovat, kolik peněz odchází, v jakých částkách, mluvil o „externích příkazech“. Během pár vteřin jsem začala panikařit – ještě před chvílí jsem řešila, jestli osolit polévku, a najednou představa, že mi někdo vybírá peníze. Když pak dodal, že pokud hovor přerušíme, banka účet zablokuje „ve stavu, v jakém je nyní“, pochopila jsem to tak, že se potvrdí i ty údajné podvodné platby a už nepůjde nic vrátit. Vyděsilo mě to. Nechtěla jsem riskovat, že přijdu o všechno, a zároveň jsem cítila tlak mluvit rychle, „ať se to stihne“.
Požádal mě, ať se přímo během hovoru přihlásím do internetového bankovnictví, abychom „spolu viděli, co se děje“. Bylo mi trochu nepříjemné to dělat na základě cizího hlasu, ale on působil tak profesionálně. Používal termíny, kterým jsem úplně nerozuměla, mluvil o bezpečnostních protokolech, o blokaci rozhraní. Připadala jsem si trapně mu odporovat, tak jsem spíš jen opatrně pokládala otázky, jestli je to opravdu bezpečné. Vždycky zareagoval hned, skoro jako by měl připravené odpovědi: že hovor je nahrávaný, že si to můžu ověřit na infolince, ale že „na to teď není čas, protože transakce běží“. To, že znal část mých údajů a mluvil tak jistě, mě pokaždé na pár vteřin uklidnilo. A v těch vteřinách jsem dělala, co říkal.
Krok za krokem jsem plnila jejich pokyny
Pak přešel k tomu, že peníze musíme „dočasně převést na zabezpečený technický účet“, jinak je prý útočník vybere. Vedl mě krok po kroku, co mám v internetovém bankovnictví zmáčknout, co zadat. Říkal mi přesné číslo účtu, částky i to, co mám napsat do poznámky, aby to „systém poznal jako interní operaci a neplatilo se z toho poplatkové zabezpečení“. Vždycky, když mi přišla SMS s potvrzovacím kódem, upozornil mě, že je to jen technické potvrzení a že ho mám zadat přesně, jak je. Na chvíli jsem si vzpomněla, že všude píšou, ať kódy nikomu neříkáme. On ale hned dodal, že mu je nečtu, že je zadávám jen do svého bankovnictví. V tom stresu a časovém tlaku jsem tohle vysvětlení přijala jako něco, co mi dovolilo pokračovat.
Když jsme dokončili poslední převod, řekl, že účet je teď dočasně prázdný, ale peníze jsou „v bezpečí“ a že do dvou hodin dostanu oficiální potvrzení do e-mailu. Zopakoval mi, že o tom nemám nikomu nic říkat, dokud neskončí „vyšetřování bezpečnostního incidentu“, aby se prý útočník nic nedozvěděl. Teď mi to zní úplně absurdně, ale tehdy jsem to vzala jako samozřejmost, skoro jako nějaké tajemství mezi mnou a bankou. Hovor ukončil docela rychle, bez obvyklých formalit, jen připomněl, že kdyby se mi někdo z banky ozval, mám říct, že už jsem v kontaktu s bezpečnostním oddělením. Jakmile jsem položila telefon, místo úlevy jsem začala mít divný pocit. Něco prostě nesedělo.
Místo úlevy přišlo mrazivé prozření u monitoru
Sedla jsem si k počítači a chtěla se jen znovu přihlásit do bankovnictví, abych se uklidnila. Doufala jsem, že uvidím někde kolonku s poznámkou „technický účet“ nebo něco podobného. Místo toho se mi zobrazil zůstatek prakticky na nule a několik velkých odchozích plateb na účet, který jsem nikdy předtím neviděla. V tu chvíli mi došlo, co jsem právě udělala. Ruce se mi rozklepaly, ale okamžitě jsem otevřela web banky a zavolala na oficiální infolinku. Tamní operátorka byla klidná, ale podle jejích dotazů mi rychle došlo, že je jí to povědomé. Po pár minutách bylo jasno: šlo o podvod, který se v různých obměnách opakuje. Řekla mi, že platby co nejdřív zkusí zablokovat, pokud ještě nedošlo k jejich zúčtování, ale že šance na vrácení peněz je malá. V ten moment jsem se rozbrečela. Míchal se ve mně vztek na sebe, stud, bezmoc a pocit prázdnoty.
Když se partner večer vrátil domů, sotva otevřel dveře, začala jsem mu to mezi slzami vyprávět. Nevyčítal mi nic, spíš se snažil zjistit, co přesně se stalo, a prakticky hned řekl, že pojedeme na pobočku banky osobně. Tam nám situaci vysvětlili podobně jako na infolince a pomohli mi sepsat podklady pro reklamaci plateb. Potom jsme jeli na policii podat trestní oznámení. V bance i na policii mluvili docela narovinu: podobných případů mají hodně a šance na to, že se peníze vrátí, není velká. Nejhorší pro mě nebyla jen představa ztracených úspor, které jsem si dávala dohromady roky, ale pocit, že jsem se nechala takhle nachytat, i když jsem o podobných podvodech už slyšela.
Co jsem si z podvodu odnesla do života
Několik týdnů jsem se budila s hlavou plnou scénářů, co jsem mohla udělat jinak. Kdybych jen na chvíli položila telefon a sama zavolala do banky. Kdybych se nenechala zatlačit do toho falešného spěchu. Ty „kdyby“ se ve mně pořád vracely dokola. Postupně to ale trochu odeznělo a dnes už o tom dokážu mluvit nahlas, i když je mi při tom pokaždé úzko. Když mi teď zavolá cizí číslo s nějakou „urgentní záležitostí“, první, co udělám, je, že hovor odmítnu. Když má jít o banku, policii nebo úřad, číslo si sama dohledám a zavolám tam zpátky. Přijdu si možná přehnaně podezřívavá, ale po téhle zkušenosti vím, že to není paranoie, jen způsob, jak si chránit to, co jsem si těžce vybudovala – a možná i trochu sebeúctu.
