Článek
Když mě ta projížďka zavedla ke smutnému nálezu
Seděla jsem v autě a nasávala atmosféru ospalého odpoledne. Občas se prostě potřebuju projet – vypnout hlavu, trochu si urovnat myšlenky. Tentokrát jsem vyrazila na silnici, kterou jsem vůbec neznala, vedla podél ní jen stará zarostlá trať.
Venku bylo ticho, slunce už mizelo za stromy, a já se nechala unášet tímhle malým útěkem od všeho. Najednou jsem v dálce zahlédla cosi tmavého mezi kolejemi. „Co tam, proboha, může být?“ prolétlo mi hlavou a přidala jsem opatrně plyn, abych to zjistila.
Čím víc jsem se blížila, tím jasněji jsem poznávala obrys – pes. Zarazila jsem auto a srdce mi poskočilo. Bylo to až nepřirozeně klidné, jen ten pes vypadal, že tam vůbec nemá co dělat.
Když jsem spatřila psa u kolejí
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem stáhla okýnko a zkusila na něj zavolat. „No tak, pojď ke mně, pojď!“ Pes jen polekaně zvedl hlavu, zavrtil ocasem, jako by mě slyšel, ale zůstal stát na místě.
Něco mu v očích říkalo, že by nejradši utekl, ale nemohl. Chytla mě panika. „Dělej, pojď pryč, jinak tě něco přejede!“ Do očí se mi draly slzy bezmoci.
Vyskočila jsem z auta a běžela k němu, přitom se mi do tváře opíral studený vítr a pod nohama skřípala tráva.
Když jsem poznala, co mu brání utéct
Stačilo pár metrů a bylo to jasné – kousek starého provazu mu svíral krk a druhý konec byl přivázaný k rezavé kolejnici. Celá jsem se rozklepala. Kdo jen tohle dokáže udělat?
V očích toho tvora byl naprostý děs. Kolem nás nebylo živáčka, jen my dva a krajina, do které se rozléhal můj splašený dech. „Neboj se, já tě dostanu pryč,“ špitla jsem polohlasem a cítila, jak mi buší srdce až v krku.
Pes se napjal, ale nesnažil se mi utéct, jako by už vzdal všechno na světě. Tikalo mi v hlavě, že by mohl každou chvíli přijet vlak. Snad poprvé v životě jsem si přála být silnější, rychlejší, dospělejší.
Když jsem bojovala se starým provazem
Lítala jsem k autu pro nůž, ruce se mi třásly a nohy byly jak z gumy. Vrátila jsem se zpět, klekla si k tomu nebohému tvorovi a začala zápasit s uzlem.
Prsty jsem měla ztuhlé od nervů, srdce mi bušilo u uší a v uších znělo ticho až nesnesitelně. „Klid, to zvládneš,“ vybídla jsem sama sebe a nůž konečně projel provazem.
Pes jen tiše zakňučel a couvl o pár kroků. Zůstala jsem sedět v prachu kolejí s nožem v ruce, zadýchaná a v šoku.
Když jsem ho brala sebou a mířila k veterináři
Opatrně jsem ho přivolala blíž, pohladila po hubě. „Jdeme, už je to dobrý, pojď,“ šeptala jsem mu, protože jsem nedokázala říct nic víc. Naložila jsem ho do auta, kde se okamžitě stočil do klubíčka.
Jako by i tam čekal další ránu osudu. Ten strach v jeho očích mě svíral i během celé krátké cesty na veterinu. Bylo mi do breku pokaždé, když se na mě podíval tou provinilou oddaností.
V ordinaci mě přivítal starší pan doktor a chvíli mě jen pozoroval, než se zeptal: „Tohle jste našla kde?“
„Na kolejích. Někdo ho tam prostě… přivázal. Co s ním je?“ ptala jsem se, hlas mi přeskočil. „Je podvyživený, potřebuje vodu, ale jinak to vypadá, že má kliku. Není zraněný,“ zhodnotil situaci a já byla vděčná, že nedodal žádnou zbytečnou poznámku.
Když jsem se rozhodla, že zůstane se mnou
Doma jsem mu nachystala vodu, deku i jídlo. Seděla jsem proti němu na zemi v kuchyni a oběma nám to bylo trapně. Přesto jsem věděla, že už ho nikdy nenechám na holičkách.
Pes opatrně přišel blíž, opřel si o mě čumák a já měla pocit, že mi chce rozumět. Od té chvíle byl mým stínem. Na každé procházce jsme se učili věřit jeden druhému.
Lidé nás míjeli, pokyvovali hlavami a občas někdo pronesl: „To máte ale statečného psa.“ Jenže já jsem věděla, že statečný je hlavně proto, že se na něm někdo podepsal opravdu ošklivě.
Vždycky, když ho večer hladím, mi bleskne hlavou, že kousek od něj mohl skončit mnohem hůř. A já jsem za tu projížďku životem, která mě k němu přivedla, neskutečně vděčná.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
