Historický okýnko, který nikoho nezajímá VIII. - Maxmilián I. Mexický

Ahoj Čtenáři,

Dnes se budu věnovat méně exotické osobnosti, ale stále v dalekých krajích. Určitě pro nikoho není tajemstvím, že Habsburkové byli rodem velmi mazaným, který dokázal pomocí uzavírání vhodných manželských svazků a spojenectví získat kontrolu nad nemalou částí Evropy. Ale Habsburk vládnoucí v Mexiku? To zní trochu zvláštně, pokud jste o něm ještě neslyšeli.

Mladý Max

Maxmilián se narodil v roce 1832 ve Vídni, jako mladší bratr nám velmi dobře známého „Starýho Procházky“, Františka Josefa I. (Přezdívka Starej Procházka mimochodem pochází z jakési lidové legendy, když otiskli v novinách fotku Františka jdoucího po nově otevřeném Mostu Legií s titulem Procházka na mostě).

Oproti staršímu Františkovi, který byl introvertní a konzervativní, byl Maxmilián renesančním a liberálním člověkem. Vzdělával se s chutí napříč všemi obory, od jízdy na koni a šermu až k vědě, právu a diplomacii. Byl mimořádně nadaný polyglot, naučil se plynně 7 jazyků.

Byl také ambiciózní, záviděl bratrovi jeho pozici prvorozeného, chtěl všem názorně ukazovat, že by byl vhodnějším nástupcem trůnu. Charisma mu nechybělo, ale s tím šly ruku v ruce drzost a arogance, často vyvolával konflikty. Jeho povaha s tou Františkovo zkrátka nešla dohromady a bratři se velmi rychle rozkmotřili.

Za prestiží se Maxmilián vydal sloužit u Rakousko-uherského námořnictva. Mořeplavectví si okamžitě oblíbil, a během jedné cesty do Lisabonu se zamiloval do urozené princezny Marie Amálie Brazilské. Ona jeho city opětovala, a od rodiny získal Maxmilián požehnání k sňatku. Hvězdy jim ale nepřály, Marie chytila spálu, a posléze na to tuberkulózu, na kterou rychle zemřela. Její smrt Maxmiliána velmi zasáhla, ale ve službě pokračoval. Plavil se především po Středozemním moři, jedna z cest ho ale zavedla až do Brazílie, která ho ohromila.

Setkání s Napoleonem III. a druhá svatba

Po konci Krymské války v roce 1856 se Maxmilián v období míru podíval do Paříže, kde se setkal s Francouzským císařem, Napoleonem III. Maxmilián jej hodnotil velmi kladně, ačkoliv dle jeho slov postrádal něco z geniality toho slavnějšího Napoleona. Při této cestě se v Paříži také poprvé potkal s delegací mexických konzervativců.

Na cestě zpátky do Vídně absolvoval návštěvu nově vzniklé samostatné Belgie, kde ho doprovázel syn krále Leopolda I. V Bruselu se Maxmilián potkal také s Charlottou Belgickou, jedinou královo dcerou, a city okamžitě vzplanuly. Král byl v podstatě nadšený, a sám hned dal páru povolení k sňatku. Viděl to jako dobrou příležitost ke spojení nově vzniklého malého státu s velkou mocností. Leopold II., králův syn (ta svině, o které jsem napsal vůbec první článek na médium), o Maxmiliánovi psal královně Viktorii, že je to důmyslný mladík oplývající talentem, dobrotivostí a vědomostmi.

Svatba v roce 1857 byla velkolepá, v Bruselském královském paláci, přišlo na ní mnoho urozených hostů. Manželský život měl ale jeden zásadní problém - Max a Charlotta nikdy nezplodili vlastního potomka. I přesto se ale měli rádi, a Charlotta byla pro manžela vždy oporou.

Místokrál Lombardsko-benátský

Starej Procházka nemínil bratra nechat jen tak si užívat života, tak ho pověřil správou Lombardsko-benátského království, Italsky mluvící částí Rakouska-Uherska. Zde se Maxmilián věnoval především modernizaci císařského loďstva. Dokonce zorganizoval i první plavbu kolem světa provedenou Rakousko-Uherskem, na které bylo mnoho vědců a učenců.

Maxmilián byl vybrán zvláště proto, že jako jeden z mála aristokratů tehdejší doby tíhnul k liberalismu, a Italové byli na jeho území předtím silně nespokojení s konzervativním způsobem vlády. Maxmilián měl od bratra za úkol inspirovat loajalitu k Habsburkům.

Věnoval se daňovým reformám, výstavbě nemocnic, čištění kanalizace, fertilizaci půdy a expandování přístavu Cuomo. Charlotta se také zapojovala, především v charitě a školství. Oba mluvili výborně Italsky a Maxmilián se prokázal jako talentovaný správce.

Jenže všichni víme, že František byl konzervativní až za hrob, a stejně jako Rakouské armádě se mu Maxovy reformy vůbec nezamlouvaly, považoval je za přílišné ustupování Italům. Lokální protesty místo reforem potlačoval s pomocí armády, do takové míry, že došlo k masovému zatýkání v několika městech, včetně Milána. Maxmiliána po dvou letech v pozici místokrále odvolal.

Lombardský hrabě Camillo Benso Maxmiliánovo odvolání satiricky okomentoval:

„V Lombardii byl náš největší nepřítel arcivévoda Maxmilián… mladý, aktivní, zapojující se, kdož se oddal úkolu získat Milánské na svou stranu, a kdož byl na pokraji úspěchu. Lombardské provincie nebyly nikdy dříve tak prosperující a dobře řízené. Díky Bohu, že naše dobrá Vídeňská vláda intervenovala, a jako obvykle udělala velký omyl, nestydatý čin fatální pro Rakousko, ale zásadně výhodný pro Piedmont (Italský region), protože Lombardie teď padne do našich rukou.“

Mexický císař

Člověk by čekal, že po úplném rokzmotření s vládnoucím bratrem bude Maxmilián někam šikovně odklizen, možná jako reprezentativní figurka a více už o něm nikdo neuslyší. To bychom se ale pletli.

Speciální konstelace v Severní Americe zapřičinila, že se Maxmilián stal Mexickým císařem. Nebylo to jen tak samo od sebe, Mexiko bylo v roce 1861 ve stavu chaosu, po tříleté občanské válce. Poražení konzervativci se domáhali pomoci v Evropě, u Napoleona III., který viděl příležitost udělat z Mexika francouzský loutkový stát.

Maxmilián byl hlavní adept na dosazení na trůn, jako člen silného rodu a zároveň druhorozený syn, u kterého bylo vysoce nepravděpodobné, že by se někdy dostal k vládnutí v Evropě. Také měl už zkušenosti se státním řízením z Lombardie, a dobré vztahy s Napoleonem III.

Jako záminka posloužil fakt, že Mexický liberální prezident Benito Juárez odmítal splatit mocnostem Evropy dluhy, které poražení konzervativci předtím nasekali. Spojené státy americké ještě k tomu byly zrovna uprostřed vlastní občanské války, takže nepanovala žádná obava, že by plnili svou Monroeovu doktrínu a bránili evropské intervenci na území Severní Ameriky. Dosazení Maxmiliána tak kromě Francie podporovala i Británie a Španělsko.

Napoleon III. vyslal v roce 1862 téměř 40 000 vojáků do Mexika, aby konzervativcům pomohli znovu získat zemi pod svoji kontrolu. To se po roce válčení povedlo, a v referendu vedeném „ruským stylem“ se dobrý lid Mexika vyslovil, že chce Maxmiliána za svého císaře. František Josef ještě donutil Maxmiliána, aby se navždy vzdal jakéhokoliv nároku na Rakouský trůn, a povolil, aby se v roce 1864 vydal na cestu.

Vzestup a pád

Zpočátku si Maxmilián s Charlotte užívali podpory šlechtického dvora, konzervativců, duchovních a mnoha evropských panovníků, ale Max dobře věděl, že jeho vláda je přímo závislá na podpoře Napoleona III. Benito Juárez se svými republikánskými příznivci stále vzdorovali, a guerillová válka se táhla nepřetržitě dál.

Maxmilián pomocí diplomacie a nabídky amnestie dokázal část liberálů uklidnit, ale Benito se stáhl na sever země a nemínil se jen tak vzdát. Hlavní oporou mu byly Spojené státy, které i přes občanskou válku podporovaly Benita jako legitimního prezidenta a hlavu státu. Maxmilián navíc ztratil i podporu církve, protože paradoxně byl sám velmi liberální, a odmítal vymáhání katolicismu jako jediné víry v zemi a navrácení církevních statků, které byly republikány zprivatizovány.

Maxmilián aktivně vydával nové zákony, týkající se lesnictví, cest a železnic, těžby, imigrace a lidské práce. Měl za cíl stanovit v Mexiku rovnoprávnost, svobodu projevu a příznivé podmínky pro práci. Zákony vydával jak ve španělštině, tak v domorodém jazyce Nahuatl. Reformoval školství podle německého modelu, podporoval imigraci z USA, Brazílie a Evropy.

Přestože tyto zákony byly pokrokové a dobře myšlené, většina Mexičanů nemohla přijít na chuť cizímu monarchovi z neoblíbené Evropy. Občanská válka v USA v roce 1865 skončila vítězstvím Unie, a ačkoliv Američané nechtěli přímo válčit s Francií, Benitu Juárezovi byla poskytována významná finanční podpora, a dobrovolníci z řad Američanů se k republikánům často připojovali.

Franouczká armáda v oblasti dál nestačila na pokrytí celého území, guerilla zuřila stále na více místech. Maxmilián byl nucen vydat nepopulární zákon, který povoloval okamžitou popravu rebelů, a kvůli kterému bylo popraveno zhruba 11 000 Mexičanů. Tímto nešťastným krokem ještě prohloubil odpor, a korunu tomu všemu dal Napoleon III., když se na všechno v roce 1866 vykašlal a vojáky z Mexika přikázal stáhnout. Maxmiliánovy prosby o pomoc ignoroval, a slouží nám tak jako další „evergreen“ lekce, abychom se v době nesnází nikdy nespoléhali na Francouze.

Charlottina cesta do Evropy, kde se pokoušela také sehnat pomoc, skončila taktéž neúspěchem, a Charlottino mentální zdraví značně zchřadlo. Zbytek života prožila v ústraní v Belgii, kde v roce 1927 zemřela.

Císařská poprava

Maxmilián se svými zbývajícími konzervativními vojáky (čítajícími okolo pouhých 10 000) stáhnul do města Querétaro. Republikáni město oblehli s čtyřnásobným počtem mužů, a přesvědčení konzervativců značně utrpělo. Maxmilián byl zajat, když se pokoušel o zoufalý průlom k pobřeží, odkud chtěl uniknout zpátky do Evropy.

Soud trval pouze jeden den, a ač se Maxmiliánův právník Rafael Martínez de la Torre snažil obhájit jeho vládu, a dával za příklad mnoho plánovaných liberálních reforem, soud vynesl Maxmiliánovi rozsudek smrti, za „černý zákon“ na popravy rebelů a za puč. Evropa byla rozsudkem šokována, a mnoho významných osobností (např. Victor Hugo a Giuseppe Garibaldi) vyslalo dopisy a telegramy, kde prosili o alespoň ušetření císařova života. Benito Juárez sám Maxmiliána příliš popravit nechtěl, neboť k němu měl osobní respekt, ale potřeboval světu vyslat jasnou zprávu, že Mexiko nebude tolerovat zahraniční intervence do svých státních záležitostí.

Maxmilián byl popraven zastřelením 19. června 1867, společně se svými dvěma nejvyššími konzervativními generály. V den popravy mluvil španělsky, a každému ze svých popravčích dal zlatou minci, což bylo v Evropě u aristokratů zvykem. Maxmiliánova poslední slova byla následující:

Závěr

Maxmiliánovo tělo bylo několik měsíců po smrti repatriováno do Rakouska, a jeho poprava měla ve světě velký politický i kulturní dozvuk. Mexičtí konzervativci se definitivně vzdali snažení o nastolení monarchie, a nezávislost Mexika byla upevněna.

Z dnešního pohledu se zdá být zřejmé, že Maxmilián dělal dobré reformy na špatné straně. Kdyby se narodil Mexičanem, je dost možné, že by jeho vláda liberálům více než vyhovovala, ale jakožto nenáviděný symbol Evropské aristokracie byl jeho osud zpečetěn ještě, než začal vládnout.

Neměl žádné vlastní děti, spekulovalo se o jeho neplodnosti. V Mexiku mu nikdo žádné sochy nestavěl, jediné, co ho připomíná, je malá kaple v Querétaru. Ne každý příběh má šťastný konec, ale je zajímavé si představovat, co kdyby se Maxmilián narodil jako první.

František Josef je figura, která svým pohrdáním menšími národy Rakouska-Uherska přispěla k jeho pozdějšímu katastrofickému rozpadu. Naproti tomu smířlivý a reformativní Maxmilián, hovořící mnoha jazyky a vzdělaný napříč obory, možná právě on by býval mohl impérium vést tak, že i dnes bychom byli s Rakušáky v jednom státě. Ale jak už to bývá, to se nikdy nedovíme. Ale podle mě je Maxmilián trochu nedoceněný, jeho příběh je tragický, a myslím, že si takový konec nezasloužil.

Mexiku určitě vládnout nikdy neměl, ale v Evropě by z něj byl dobrý politik, kdyby jen Franta Pepa nebyl starej tvrdohlavej kozel. Nikdy nevěřte Francii!

Mějte se fanfárově!

Lil Tic

Zdroje:

Maximilian and Carlota: Europe's Last Empire in Mexico - 2014, Mary Margaret McAllen