Jak jsme v Jižní Africe vyjednávali o věnu

Ahoj Čtenáři,

tak aby se zasejc neřeklo, že to měsíce flákám, rozhodl jsem se přihodit něco z osobního soudku. Letos v dubnu jsem opět měl tu čest zaletět si do JARu, jelikož mi to loni ještě nestačilo a nestihli jsme vidět všechno, co jsme chtěli. Letěl jsem s kámošem Lukášem a jeho blonďatou německou přítelkyní s modrýma očima. To ale není všechno, kousek pod Johannesburgem na nás čekal Konki, kterýho jsme plánovali vyzvednout naším půjčeným autem.

Konki je borec, byl u nás v Budějcích na rok na studentským výměnným programu, asi tak před 5 lety, ale jakmile se doslechl, že poletíme dolů, bylo jasný, že ho budeme muset vzít s sebou. Při projíždění zablácenou cestou ve čtvrti s minidomečkama se začaly sbíhat děti ze sousedství, který všechny věděly, že Konki má královskou návštěvu (protože se všude pochlubil měsíc dopředu). Konki pak vylezl z baráčku se slovy „nazdar tyvole, jak se máte“ a my věděli, že jsme doma.

Než se Konki sbalil na cestu, podívali jsme se s jeho sestrou a mamkou na Africkej blockbuster, kde hrála v hlavní roli hrdinka, která byla frustrovaná, že jí manžel nedává dost lásky, a tak se ho neustále snažila mlátit pánví, načež jí její otec říkal, že je hrozná a nikdo s ní nevydrží. Bohužel k rozuzlení filmu už jsme nemohli zůstat, protože čas nás tlačil a my museli včas dojet do guesthousu. Tak jsme se umyli v lavoru na dvoře, pomohli Konkiho mamce vymačkat fermentovanou kukuřici na pivo a jelo se.

Celou cestu tady nechci sáhodlouze popisovat, páč to chci pojmout spíš jako drobnohled do svatebních záležitostí, ale ve zkratce - jeli jsme postupně nejdřív k Lesothu do hor, pak na východ k Indickýmu oceánu do parků a do přírody, pak do Krugerovo parku (kterej jsem loni nestih, ale je fakt obrovskej a úžasnej - o Krugerovi samotným si můžete přečíst tady :D) a nakonec ke Konkiho poměrně zámožnýmu strejdovi na předsvatební slavnost.

Jen pár zajímavostí z cesty, abych Vás zas neochudil. V Phuthaditjhabě jsem tentokrát na party viděl dokonce i jinýho bělocha, a sice to by DJ, kterej přijel jako speciální host. Konkimu se díky bílejm vedle sebe podařilo sbalit holku, i přes to, že měla 6 let kluka. Taky jsme se obávali, že nám na naší blondýnu budou chtít klucí šahat, ale dost nás překvapilo, že chlapi ji nechali úplně bejt, jak ji viděli s Lukášem, ale holky se z ní mohly zbláznit, všechny se s ní chtěly furt fotit a objímat.

Zase jsme si několikrát zařídili v opilosti, jelikož v JARu se to smí, tak se to musí využít. Ono se to teda oficiálně nesmí, ale se stovkou v kapse můžete všechno a je to úplně běžná praxe. Taky jsme zjistili, že každej má vlastní opileckej styl řízení. Já řídil standardně tak 20-30 km/h a přišlo mi, že jedu závody. Lukáš ten to rovnou rval sto padesátkou, a Konki provozoval něco, čemu se dalo říkat Joburg drift. Pro pití jel vždycky ten nejmíň opilej a zjistili jsme, že tam vaří i docela dobrý pivo Windhoek, který jsem loni neochutnal.

Dál jsme ještě zjistili na vlastní oči, jak moc se sloni podobaj lidem, když zvědavý miminko na nás začlo mávat chobotem a běželo k nám, zatímco jeho máma měla doslova frustrovanej výraz a stáhla ho rychle chobotem zpátky. Pak bylo krásně vidět, jak mu „vynadává“, že k lidem nemá takhle chodit. Lukáš s Merle vzali super foťák a tak máme hrozně pěkných fotek, který sem na konec článku dám. Zase jsem si užil dost plížení křovinama a strachu ze smrti tváří v tvář slonům a nosorožcům venku z auta (ale někdy se trochu riskovat musí, za ten zážitek to stojí).

Poslední věc, než půjdu na to hlavní - v Phuthaditjhabě si na mě po roce všichni moc dobře pamatovali, a to je to docela velký město, asi tam holt moc turistů nezavítá.

Věno po Jihoafricku

Takže, dva tejdny uběhly jako voda a my se ocitáme v Pretorii. Vítá nás Konkiho strejda s tetou, oba doktoři. Pretoria se mi obecně líbila mnohem víc než Joburg, kterej čpí močí a rozpadá se před očima. Může to ale bejt tim, že Malume (tak se říká Sothsky a Zulsky strejda) prostě žil v lepší čtvrti. Měl vlastní wifi, velkou lednici, televizi s xboxem a velkou knihovnu, což jsou věci, který jsem do tý doby v JARu u nikoho doma neviděl. Taky měl výbornýho desetiletýho syna, kterýmu nikdo neříkal jinak než přezdívkou Boy Gorgeous. Boy Gorgeous byl tak zvídavej kluk, mluvil suprově anglicky a ptal se na tisíc otázek o Česku, protože mu to dřív Konki všechno vyprávěl. Říkal, že rád hraje Fifu a jeho oblíbený knížky jsou Deník malýho poseroutky.

No ale zase to zakecávám, pozvaný jsme byli mimo obecný zvědavosti i proto, že Konki jako člen blízký rodiny a mladej kluk, kterej musí získat zkušenosti, byl od strejdy pozvanej na vyjednávání o věnu. Jedna z Konkiho sestřenic otěhotněla se svým přítelem před svatbou, takže rodiny se rychle musely sejít, aby vyjednaly lobolu. Lobola je právě to, co bych vyložil jako věno, ale platí ho vždycky ženichovo rodina nevěsty rodině. Nevěsta s ženichem z toho nevidí ani korunu, je to taková platba za to, že rodině ženich „ukradne“ vydělávajícího člena.

Standardně se u Sothoů (kmen Konkiho rodiny) a Zuluů (kmen ženicha) platí v kravách. Jelikož ale zrovna Konkiho rodina žije z většiny ve městě, vyjednávalo se v peněžním ekvivalentu. Nejdřív je třeba říct, že Sothové a Zuluové se nemaj zrovna v lásce a maj proti sobě spoustu předsudků, byť pro nás samozřejmě vypadaj dost podobně, takže se do toho šlo s tím, že to bude ostrý vyjednávání. Zuluové jsou nejsilnější a nejhrdější etnikum z JARu, vzhledem k tomu, že jako jediní dokázali nějakou dobu jakž takž vzdorovat Búrům i Angličanům.

Sešli jsme se v domě Konkiho dalšího strejdy, otce těhotný Wendy. Tam jsme nejdřív pomáhali babičkám připravit pohoštění na odpoledne, z čehož byli všichni černoši úplně unešený, všichni si nás fotili a natáčeli jak mejeme příbory a plácáme pap. Postupně se sjelo 6 strejdů a pár dalších mladších bratranců a sestřenic. Radili se, jak to pojmout, odhadovali, že Zuluové budou taktizovat, a že kdyby dostali 60 tisíc randů (cca 70 tisíc korun), tak budou moc spokojení.

Pak se dlouho čekalo, než zástupci zulský rodiny dorazí, strejcové už začínali bejt nervózní. Řekli, že Konki bude společně s náma přihlížet vyjednávání, on aby se naučil a my s Lukášem abychom je vystrašili, že tam maj bílý. Jeden strejda ale musel zůstat s ženskýma vzadu, protože sám ještě neměl manželku, takže podle tradice se nesměl vyjednávání zúčastnit. Ale on říkal, že má stejně radši jídlo, než ženský, že mu to nevadí.

Mě postavili k bráně s jedním mladším bratrancem. Zuluové konečně přijeli. Dva ve věku tak 40 let a jeden starší, zhruba 50. Rozkaz ten zněl jasně, nesmim nikoho pustit dovnitř. Tak jsme na sebe 10 minut koukali, dělal jsem s bratrancem muscle, a bylo vidět, že je bílá huba docela překvapila. Hlavní Zulu vytáh z kapsy tři stovky a podal mi je skrz mříž brány.

Významně sem se podíval na Konkiho bratrance, ten odběhl dovnitř se zeptat, jestli to stačí. Nestačilo, Zuluové museli přihodit ještě další tři stovky, než jsme je směli pustit dovnitř. To jsme si konečně mohli podat ruce a překvapil jsem je podruhý, když jsem je pozdravil a představil se Zulsky.

Vyjednávání probíhalo tak napůl v angličtině, ale co jsme nerozuměli, to nám Konki šeptem překládal. Zuluové taktizovali fakt hodně. Nabídli sice 8 krav, což je velmi férový, jenže peněžní ekvivalent pokulhával. Začali na ceně 4000 randů za krávu, načež se Konkiho strana ohradila, že přece kráva stojí na trhu kolem 9000. Zulskej předák řekl, že tohle jsou ale mladý krávy, ty maj menší hodnotu (ačkoliv ty krávy byly jenom virtuální, nikdy žádný krávy nebyly a ten počet taky nesouhlasí). Pak se tak dvě hodiny dohadovali, během toho přivedl otec nevěsty 4 zahalený holky z rodiny v peřinách, Zuluové museli uhádnout, která je nevěsta, jinak by museli zaplatit víc (taková minihra).

Nakonec se vysíleně dohodli na 7 tisících za krávu a 8 kravách, takže celkem za nevěstu padlo 56 000 randů, z čímž byla Konkiho strana spokojená a považovala to za férovou nabídku. Jeden Zulu mafiánsky vytáhl a vyskládal z kapsy dvacet tisíc jako zálohu na stůl a podepsala se smlouva mezi rodinama. Zuluové odjeli a šlo se jíst a tancovat. Usnulo na mně miminko se super jménem KloKlo a Konkiho rodina se smála, že když nás prej Zuluové s Lukášem viděli, lekli se, protože si mysleli, že jsme nějaký super právníci z Cape Townu :D.

A den poté už byl čas letět zpátky domů, obohacený o nový vzpomínky a zážitky. Ještě Vám sem házim ty zvířata, abyste z toho měli aspoň kousek taky.

Mějte se fanfárově!

Lil Tic